Hliník v Humpolci o rozlehlého vzorně upraveného parku uprostřed města na nepřehlédnutelný balvan umístili desku: Svému nejslavnějšímu přistěhovalci Hliníkovi – vděční spoluobčané.
No, není to nádhera!
Když tak stojíte a pročítáte tyto řádky na pamětní desce, přemýšlíte komu z vás, kteří ve svém městě prožijete celý život, se podaří, aby vám město vzdalo takovou poctu a dalo vám udělat pomník.
Hliníkovi se to podařilo. Zná ho tady kdekdo. Pro každého však má jinou tvář. Tvář studenta kdesi ve večerní škole při zaměstnání kam chodil. A všichni slyší při kontrole prezentace v jeho bývalé třídě ta nezapomenutelná slova: „Hliník se odstěhoval do Humpolce“. Tato věta mu vdechla život. Stačila jedna jediná věta, aby ho proslavila, aby ho zde přijali jako humpoleckého občana.
V Humpolci nemá byt, a přesto si tu žije. Určitě neplatí popelnici, nechodí do práce, nepobírá důchod. Ale je všudypřítomný, má tu výstavní síň, kterou mu zadarmo uklízejí, z níž mu nestanovují nájem a kam mu přicházejí od lidí z celého světa pozdravy a pohlednice.
Já jsem mu kdysi poslala knížku: Vysoký kámen na Pepereku a dosud mu ji nikdo neukradl. Vedle je položená černá rádiovka herce Sováka, školní aktovka, pětikoruna, podle níž studenti obkreslovali kružnici, zkrátka drobnosti jeho spolužáků. Je tu i sáček švestiček, které nosil snaživý Hujer panu učiteli, známému svou vlídnou větou: „Nepotěšil jste mě, studente, ani já vás nepotěším“.
Také natažená ruka pana profesora nad rozevřenou třídní knihou: „Marečku, podejte mi pero,“ naší generaci připomíná studentská léta, kdy páni profesoři asi že neměli peníze na vlastní pero nebo to dělali z recese, si je půjčovali od žáků. Také by se dalo říct, že ho, kromě zápisu do knihy, celou hodinu nepotřebovali, jelikož na tabuli psali křídou. Nebo jim dělalo dobře, že stačilo jen natáhnout ruku a z lavice nevystřelil jen Mareček, ale dva či tři kluci, kteří se v úslužnosti předháněli. Snad, že čekali nějaké výhody, ale profesor měl mnohdy oči zabořené do knihy a ani nevnímal, kdože se mu snaží podkuřovat. Je zajímavé, že v tom byli pravými mistry kluci, my dívky jsme takovouto snaživost asi neměly v krvi.
Jen to dobré a zdravý švejkovský humor v lidech drží Hliníka v povědomí a při životě. Vzpomínají si na něj i v daleké cizině, což je milé a obdivuhodné.
A já jako většina pozitivně smýšlejících lidí téhle bláznovině fandím, raduji se z ní a věřím, že se Hliník nikdy z Humpolce neodstěhuje.
* * *
Hliník (postava)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hliník je fiktivní postava zmiňovaná v komedii Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka Marečku, podejte mi pero!. Ve filmu jej není možné spatřit, neboť ve třídě, kam chodí dělníci z továrny na zemědělské stroje na večerní studium, je stále nepřítomen. Odstěhoval se totiž do Humpolce.
Fráze „Hliník se odstěhoval do Humpolce!“ zlidověla a v Humpolci mu byla odkryta pamětní deska a posléze i otevřeno recesistické muzeum na jeho počest. Frázi ve filmu pronášel herec Zdeněk Srstka ve chvíli, kdy se učitel večerní školy ptá žáků, zda někdo ze spolužáků nechybí.
o rozlehlého vzorně upraveného parku uprostřed města na nepřehlédnutelný balvan umístili desku: Svému nejslavnějšímu přistěhovalci Hliníkovi – vděční spoluobčané.