Moji otakárci
Začalo to vloni. Seděl jsem na dvorku, když se kolem kopru na babiččině zahrádce potřepával otakárek, který tam zřejmě kladl vajíčka. Ta jsem nenašel. Jako obvykle se na to pozapomenulo. Pak po čase ale spustila babka poplach. “Co je to za neřády který žerou kopr?“ A protože užiteční obyvatelé dvora - jako slepice a králíci jsou v jejím rangu, tak potvory všelijaké kterejch je moc sou ve správě mojí. Nepomohly námitky, že je to krása a elegance sama. „ Do vokurek to nedáš.“ A šmytec.
Nedal jsem to do vokurek, ale hezky do starého, vyřazeného akvária. Dospoda petku se zemí, na to vodu a do vody několik větviček kopru. Moji otesánkové, housenky, se cpaly až hrůza. V poměru se spotřebou potravy narůstaly a pro mne byly čím dál hezčí. Nakonec jich bylo v zařízení devět. Pomalu se začala projevovat bída o krmení. Zkusil jsem tedy mrkvovou nať. Učené knihy uvádějí, že se živí okoličnatými rostlinami. Božíčku, co bejvalo kdysi ve škarpách divoké mrkve, mrkvousu! Teď nic. Až nakonec se přece jen ukázal u Žebrakova. Jeho lokality tady zabral bolševník obecný. Jenže, když jsem jim tu pochoutku předložil, přestaly baštit a rozlézaly se do rohů nádrže. Jakoby nikde jinde místo nebylo. Nebraly potravu a jen tak se potulovaly. Převážně do jednoho rohu.
Když jsem pochopil, že se připravují na zakuklení měl jsem co dělat dostat je každou jinam. V té devadesátilitrové nádrži bylo jen jedno VIP místo ke kuklení. Po pravdě řečeno, jsem ani neviděl jak to probíhá. Ale v rohu a na dvou stéblech trávy byly krásné zelené kukly. A tady jsem přece jen něco viděl. Když si některá housenka vybrala just hřbet hotové kukly, kukla sebou tak mrskala až dotěru shodila. Také se potvrdila rozdílnost ve vzhledu kukel. Mezi osmi zelenými, tedy těmi, ze kterých motýl vylétne letos byla jedna šedohnědá. Z té by podle učených knih měl motýl vyletět až příští rok. Přezimuje ve stadiu kukly.
Ráno jsem otevřel okno pro větrání. A v motýlím domově se něco pohybovalo. Na svět se přišel podívat krásný motýl. Ani se nijak nebál. Sedl na ruku a natřásal si ještě ne zpevněná křídla. Povinné fotografování a ostrý start do života. Vylétl do vzduchu, zkroužil nad dvorečkem a přes hřeben střechy odlétl kamsi směrem na Příbram. To se opakovalo s nepatrnou obměnou scénáře ještě sedmkrát.
Nasejeme na jaře víc kopru. Třeba se přiletí podívat do míst, kde se narodili.
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny články autora