Bajka o dvou klavírech
Nebude na škodu, ba právě naopak – je nezbytné, aby tato bajka začala alespoň krátkým historickým úvodem.
Na soutoku ještě nepříliš široké řeky Labe a už zklidněné Orlice vyrostlo město a v něm si už někdy koncem 18. století jistý truhlář postavil svou dílnu. Po řadu let v ní vyráběl police, almary, stoly a židle i jeho syn, a až jeho vnukovi se tento truhlářský sortiment zdál být příliš banální a vzhlédl se v klavírech. Vyučil se ve Vídni a v roce 1864, ve svých pětadvaceti letech začal stavět v této dílně první klavír. Dílna se neustále rozšiřovala a ve 20. století se přeměnila na světoznámou továrnu, která produkuje celou plejádu skvělých pián. A ještě než k tomu došlo, právě v této dílně „se narodili“ naši dva hrdinové této bajky. Někdy na přelomu 19. a 20. století se pod rukama několika velmi zručných řemeslníků v této dílně, blízko sebe a velmi pomalu, „rodily“dva hudební nástroje. Velké a vznešené černé koncertní křídlo a mnohem menší, skromnější světlehnědé pianino.
Nejprve se začaly připravovat litinové rámy, různě dlouhé a různě tlusté kovové struny, velmi složité mechaniky, klávesnice, pedály a celá řada dalších nezbytných součástek z nejrůznějších materiálů. Na ozvučnou desku obou nástrojů ovšem už dlouho před tím zrálo a sušilo se speciálně nařezané dřevo ze šumavských smrků.
Když bylo vše potřebné pohromadě, pustli se mistři-řemeslníci do díla. Na koncertním křídle se začalo pracovat o pár měsíců dříve, například struny bylo třeba utahovat postupně, aby se rám nezkřížil. Práce na menším pianinu byla pochopitelně poněkud jednodušší, a tak oba nástroje byly dokončeny téměř ve stejné době. Na oba klavíry byl překrásný pohled, ale teprve je čekalo to nejdůležitější – naladění. Muselo se totiž nějakou dobu počkat, až se nejen všechny dřevěné součásti ozvučné desky, ale také litinový rám s provizorně napnutými stranami usadí. Starý ladič pian se už nemohl dočkat, až začne nástroje ladit. Měl nejen absolutní hudební sluch, ale dobře slyšel i tichý dialog obou klavírů. Ty už spřádaly velké plány do budoucna, a ladič se musel smát pod své šedivé vousy, jak na sebe vzájemně pořádně žárlily. Menší pianino se nahlas těšilo na zatím neznámé dětské prstíky, které právě na jeho klávesách začnou pronikat do krás hudební říše, velké křídlo se pak už vidělo v koncertní síni, kde se dělilo o potlesk se slavným klavírním virtuózem. Pak přišel den „D“ a starý ladič – mistr nad mistry – se pustil do díla.
I když klávesnice klavírů mají „jen“ osmdesát osm kláves, nejprve bylo třeba různými speciálními klíči přibližně naladit kolem dvou set strun. Pouze nejhlubší tóny totiž vydává jen jedna struna, pro každý vyšší tón je zapotřebí dvou až čtyř strun. Teprve potom dvaapadesát bílých a šestatřicet černých kláves poprvé přeneslo pohyb ladičova prstu na velmi přesnou mechaniku a osmaosmdesát plstěných kladívek prvně postupně klepalo do natažených strun. Ladič podle svého neomylného sluchu svými zručnými prsty přesně doladil komorní „a“. Pak postupoval nejprve po oktávách, pak po kvartách a kvintách nahoru a dolů na klávesnici, přesněji doprava a doleva. Perfektní naladění obou nových nástrojů mu zabralo pár dnů a pak už oba natěšené hudební nástroje čekaly na své první pány…
A protože v bajce je možné téměř všecko, můžeme nyní po více než století prozradit, zda se sny našich dvou nyní už starých klavírů splnily.
Koncertní křídlo opravdu výtečně posloužilo mnoha špičkovým hudebním umělcům. Jeho klávesy i struny si pamatovaly snad všechny slavné klavírní koncerty, a i když se vlastně po klávesách proběhla snad jen stovka prstů, přesto nádherné tóny křídla rozdaly radost možná statisícům hudebních nadšenců. Smůlu měl tento krásný nástroj snad až po skončení svého profesního života, neboť pro jeho velké rozměry o něj nebyl v hudebním bazaru velký zájem.
Pianinu se pak „dětské“ sny splnily na více než sto procent. Opravdu se na něm v hudební škole naučilo hrát neuvěřitelné množství pianistů. Od těch „obyčejných“, kteří si hráli pro potěšení vlastní a svých nejbližších, až po pár muzikantů s velkým „M“, z nichž jeden dokonce posléze „přesedlal“ na ono koncertní křídlo! Prstů, které se proháněly po obehraných klávesách bylo nespočetně, a také skladby, které na něm zněly, byly doslova od Bacha až po Vlacha. A navíc – když dosloužilo ve výuce, svůj důchod dožilo naše milé pianino v útulném malém baru, kde při intimním osvětlení rozdávalo každý večer radost často až do rána. A traduje se, že dokonce mohlo ve svých útrobách někdy poznat, jak chutná pivo, víno či rum. Kdo by si mohl přát více!
A ponaučení je jasné. Nemá cenu si závidět, každý je svého štěstí strůjcem a každý si má vyplnit svůj život ke spokojenosti nejen vlastní, ale i svého co nejširšího okruhu přátel!
Vladimír Vondráček
* * *
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autora