Máme rádi zvířata… Máme rádi zvířata, zvířata, zvířata,
protože jsou chlupatá a mají hebkou srst.
V zoologické zahradě, zahradě, zahradě
nehlaďte lva po bradě, ukousne vám prst.
Nedávno na stránkách našeho magazínu začal úspěšný seriál, do kterého přispíváte svými příběhy. Seriál má název "Máme rádi zvířata...". Jak bude dlouho trvat, bude záležet jen na vás tím, že se rozpomínáte a budete nám posílat své příběhy. Nejedná se o odborné texty, ale jen o veselé i neveselé, zajímavé příběhy o zvířátkách a zvířatech kolem vás.
Zde je další váš příspěvek o zvířátku…
Křeček
Většina rodičů to zná, když potomek začne moc toužit po domácím zvířátku. Moje dcera nebyla jiná a podléhala televizním pořadům o nich. V té době si nemohla vybrat jestli slona, žirafu nebo opici, nejraději by chtěla všechny mít doma. Věřila mým slovům, že si bude moci v Zoo vybrat a koupit. Celou cestu tam přemýšlela nahlas, které zvířátko by měla raději, pak se rozhodla, že to, které nebude moc drahé. Bylo krásné počasí a dámy slonice se svým ošetřovatelem šly po cestě nám naproti. Jejich mohutnost byla pro dceru šok a já mohla jedno zvíře odškrtnou, zejména když ještě nás pozdravily svým mocným troubením. Když na nás přes vysoký plot koukala zvědavá žirafa, pochopila dcera, že k nám do bytu by se opravdu nevešla. Zůstala tedy jen opice a její představa, že se nám bude houpat na lustru. Uznala, že ti velcí orangutani se houpat na lustru asi nemohou a pak se ozval hrozný řev. Kousek dál byl výběh malých opiček, kam zabloudil vrabčák. Celá řvoucí tlupa se ho snažila chytit a když už bylo zřejmé, že se jim to povede, tak jsme raději odešly. Zlou a uřvanou opičku také už nechtěla. Návštěva v ZOO tedy splnila svůj účel. O rybičky neměla zájem, cvičení delfíni by se do vany nevešli a tak na čas byl doma klid. Na podzim nastupovala do první třídy a tak jsme měli úplně jiné starosti. Za rok přišla s tím, že bychom si mohli pořídit křečka. Okamžitě jsem odmítla v bytě pěstovat myš. Dcera začala přitvrzovat s tím, jak je to milé zvířátko, že ve škole už má každý. Když prohlásila, že krmení mu bude kupovat ze svého, tak jsem zbystřila. Ona, která si z vlastních peněz nechtěla koupit oblíbenou zmrzlinu bude kupovat krmení, tak to už bylo vážné. Nakonec jsem po několika týdenním přesvědčování neuváženě řekla, že jako dárek k svátku nebo narozeninám ho koupíme. Za pár dní mi byl připomenut její svátek a můj poslední argument, že nevím, kde se vůbec prodávají padl. Už to měla zařízené a tak se sklenicí od okurek vycpanou vatou jsem šla na uvedenou adresu. Jestli jsem cestou doufala, že nikdo nebude doma, hluboce jsem se mýlila. Přivítal mne pán s tím, že prodává pouze dospělým což už jsem byla, začal o tom, jak mladě, dobře vypadám a bez reakce z mé strany, mě odvedl do kůlny. Přitom vypočítával všechny klady těch hlodavců pro děti, já měla pouze jeden zájem, vypadnout co nejdříve ze smradlavé kůlny plné různých myší s přesvědčením, že se mi o nich celou noc bude zdát. Vybrat si, jsem okamžitě zavrhla s tím, že mám dceři přinést kluka. Smál se, podal mi láhev s myší se slovy ať si to užijeme a konečně jsem s ulehčením vypadla. Když jsem pak viděla své šťastné dítě, jak se o Feriho sama pečlivě stará, tak jsem si řekla, že to tak špatný nápad nebyl.
Že to byl omyl, jsem pochopila později, když dcera odjela do školy v přírodě. Nechala mi myš na krku, protože všechny hodné maminky z její třídy se o křečky po tu dobu postarají. Copak to krmení, to by ještě šlo, ale úklid? Vzít myš do ruky, hrůza. Jenže po čase vyzbrojená rukavicemi a hadry jsem se do toho musela pustit, to už ten smrad nešel ničím kamuflovat. Krmení jsem dávala vždy večer aniž bych rozsvěcovala, prostě vidět jsem ho nemusela. S čištěním to bylo horší a jakoby ta potvora na to čekala, než jsem se nadála byla pryč. No alespoň jsem měla čas to pořádně uklidit. Bylo mi jasné, že do toho akvária zpět sama nevleze, tak jsem ho překlopila na stranu, aby se mohl vrátit. Dala krmení a v klidu odešla z pokojíku. Po zjištění, že se nevrátil ani po dvou dnech, jsem začala být nejistá. Žrádlo sice ubylo, ale křeček nikde. V práci jsem zjišťovala jestli někdo nemá s křečkem zkušenosti. Měli a dokonce všichni a před mnou se otvíral hrůzostrašný scénář. Vše rozkouše, hlavně pozor na peřiny a záclony, hledej bobky, prostě co člověk, to jiná tragická zkušenost. Hledala jsem marně a to jsem obrátila skoro celý byt. Nejhorší na tom bylo, že dcera se každým dnem už měla vrátit. V noci jsem slyšela dupot celého stáda myší, ráno se probouzela úplně zpocená, jak já to dceři vůbec vysvětlím. Na žádnou výmluvu či omluvu jsem nepřišla ani v době, kdy dcera stála za dveřmi. První její cesta vedla do pokojíku k Ferimu. Jé, tys ho pustila ven zahlaholil její hlásek, to jsi moc hodná. A že si ho klidně chytí. Trvalo dost dlouho než se ozvalo už ho mám. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce, že se našel. Je nějak hubený a zdá se mi menší komentovala dcera. To víš, už dlouho jsi ho neviděla oponovala jsem a šla vybalit věci z jejího kufru. Právě jsem zapínala pračku, když se ozvalo a je tu ještě další a další. Nebudu napínat, Feri měl pět dětí a zatím co dcera jásala, že bude mít ve škole o čem povídat, já zoufala přemýšlela co dělat s tou havětí.
Byla jsem také upozorněna, že se velmi rychle dokážou i ty malý během měsíce spárovat. Nakonec to zase vyřešila dcera, která je dala své spolužačce jejíž otec je pěstuje pro chovatele a vůbec neví, kolik jich vlastně má. Jen jsem před dcerou zatajila informaci, že je prodává také chovatelům hadů a nejvíce do ZOO jako potravu. Ferinka se měla ještě několik měsíců u nás dobře, pak odešla do myšího nebe a měla krásný květinový pohřeb. Malé akvárium se časem změnilo ve větší, aby se do něho vešlo morčátko. Ale to už je zase jiná kapitola.
.jpg)
Máme rádi zvířata…
