Máme rádi zvířata, zvířata, zvířata,
Protože jsou chlupatá a mají hebkou srst.
V zoologické zahradě, zahradě, zahradě
Nehlaďte lva po bradě, ukousne vám prst.
Není tomu dávno, co na stránkách našeho magazínu probíhal úspěšný seriál „Mezi nebem a zemí“, do kterého jste přispívali svými příběhy. A tak tomu je i nyní u nové série "Máme rádi zvířata...". Jak bude dlouho trvat, bude záležet jen na vás tím, že se rozpomínáte a budete nám posílat své příběhy. Nebude se jednat o odborné texty, ale jen o veselé i neveselé příběhy o zvířátkách a zvířatech kolem vás.
Zde je další váš příspěvek…
Lump
Můj pán je velký a dobrý jako dům. Jako náš dům, ve kterém tiše předou kachlová kamna, dům obklopený vysokým lesem, mohutnými smrky, jejichž vršky se houfně procházejí oblohou. Stál jsem a díval se na ně, jak pochodují sem a tam.
Klaply dveře.
To je pán. Běžel jsem k němu jako vítr, skákal jsem radostí, snažil se ho alespoň chňapnout za ruku.
No tak, Lumpíku, lehni! Poručil naoko přísně a podrbal mě za ušima.
Viděl jsem, že má na zádech batoh, že má namířeno do města.
Rozběhl jsem se vysokou trávou k lávce, a než přišel pán, přeběhl jsem ji tam a zpátky a zase tam, pak jsem utíkal cestou do kopce, ohlédl se k našemu domu s vysokými úzkými okny, v nichž se zrcadlí jenom les. Potom jsem popoběhl k prvnímu dubu.
Teď už jsi pašák, ale pamatuješ, jak jsem tě našel? Tenkrát jsi měl už namále, řekl.
Podíval jsem se mu do očí a být doma, vyskočil bych k němu na lavici a položil si mu hlavu na rameno. Rázem jsem si na tu dobu vzpomněl. V tu chvíli se vrátily studené dny, noci, které nešetřily deštěm, vzápětí po tom co mého bývalého pána odvezli do nemocnice, odkud se už nevrátil. Nejdřív jsem byl smutný, pak i hladový a nakonec jsem se ještě necítil ve své kůži. V některé vsi mně děti hodily zbytek svačiny, ale od všech domů mě dospělí odháněli. Copak s toulavým psem? Říkali. K našemu prázdnému domu jsem se nevrátil. Svého pána jsem nikde nenašel. Navíc hlad a únava. Nevěděl jsem kudy kam.
Po cestě přicházel neznámý muž. Chtěl jsem utéct, ale nemohl jsem vstát, opustily mě síly. Pán se u mě zastavil. Copak tady děláš? Zeptal se, a když jsem jen slabounce zakňučel, sklonil se nade mnou a řekl: vždyť ty jsi nemocný. Strčil mě do ruksaku a odnesl do toho velkého domu s úzkými okny, dal mně nažrat a odnesl k doktorovi. Když jsem se uzdravil, zavolal: Lumpe, Lumpíku, ode dneška jsi Lump, rozumíš? A já jsem mu samou radostí olízl obličej. To stačí, stačí, ohradil se pán.
Od té doby jsem měl nového pána, pokaždé když šel do města, jsem ho vyprovázel. Sotva jsme vyšli na kopec, na začátek dlouhé dubové aleje, držel jsem se mu u nohy. Na konci lesa, kde začínala pole, kde uhýbala cesta k silnici, se vždycky pán zastavil a řekl: dál se mnou nemůžeš. A já jsem se otočil a pádil rovnou domů.
Jen jednou jsem ho neposlechl a to tehdy, když jel do Prahy. Kradl jsem se za ním až do města. Držel jsem se vzadu, v patřičné vzdálenosti, přikrčoval se v příkopech, takže si mě pán nevšiml. Ani nepostřehl, že jsem za ním vklouzl do autobusu. Sedl si pod zadní sedadlo a autobus se rozjel. Na první zastávce lidi vystupovali, ale můj pán seděl dál. Autobus se kolébal, spokojeně bručel a bylo v něm teplíčko jako doma za kamny. Přitiskl jsem pánovi čumák noze, a to byla chyba. Pán se zděsil a na první zastávce mě z autobusu vyhodil. Přikázal mi vrátit se okamžitě domů. Cesta tenkrát neměla konce. Těch vesnic, těch polí! Když se pán večer vracel, běžel jsem mu naproti jako obyčejně a tam, kde končil les, jsem ho vyhlížel. Když odbočil ze silnice na naši cestu, začal jsem štěkat, pobíhat, vyskakovat. No tak, Lumpíku, lehni! Řekl pán přísně, a přitom mi dobrácky cuchal srst.
Koruny velikánů se dotýkaly mraků, o něco se s nimi jistě přely, když tak šuměly, ale já jsem jim nerozuměl, snad ani můj pán ne, protože mi o tom nikdy neřekl ani slovo. A to mi vyprávěl skoro o všem. Jak pro něj zešedl svět, když mu zemřela žena, jak si teď už zvykl. Seznamoval mě, kdy přijde velká voda a musíme podepřít lávku, kdy napadne sníh a naplníme krmelec, kde hnízdí párek vlaštovek, kam půjdeme na hřiby.
Pozor! Někdo jde! Zaštěkal jsem.
No tak, nech toho, napomenul mě pán.
Z lesa vyšel menší chlapík, přes rameno pušku, ale pravý myslivec to nebyl. Toho poznám podle kabátu. A rovnou si to namířil k pánovi: Tak jakou, Karle?
Nevěděl jsem, nač se ptá, ale můj pán nazvedl čepici a řekl: Dobrou.
Zase máš toho ďábla s sebou? Nelíbí se mi, když běhá po lese.
Kdyby vedle mne nestál můj pán, skočil bych po něm a párkrát ho sekl. Takhle jsem na něj jen vycenil zuby.
On mi přesto zabořil ruku do kožichu na hřbetě. Ohnal jsem se po něm a zlostně zavrčel.
Líbí se mi, řekl. Víš co, Karle, prodej mi ho.
Zachvěl jsem se. Ne! To můj pán nemůže udělat!
Taky se tomu jen zasmál.
Ale chlapík sáhl do peněženky a podával pánovi bankovku: Tady máš a je můj.
Srdce se mi zastavilo. Jestli mě koupí, stejně mu uteču.
Jen si ji schovej, psa neprodám.
Zdá se ti to málo? Dám jednou tolik. Tisíc korun je slušná částka za psa, ne? Ber, dokud dávám.
Přitiskl jsem se pánovi k noze a zabořil mu čumák do nohavice. Pak jsem ho začal chytat zuby za kabát, za ruku jako tenkrát v zimě, kdy jsem ho našel u cesty v polích v bezvědomí. Uklouzl po náledí a zranil se na hlavě o kámen. Štěkal jsem, olizoval mu tvář, tak dlouho jsem na něj dorážel, až se probral.
Pán odstrčil ruku s penězi. Už jsem řekl, že z toho nic nebude. Víc mi s takovým návrhem nechoď!
Chlapík zastrčil bankovky do kapsy. Jak chceš, vyštěkl. A varuju tě! Běda, jak ho uvidím běžet po lese samotného.
Ty prevíte! Ulevil si pán.
Pokračovali jsme v cestě. Pán mlčel a já se od něho nehnul na krok. Tam kde do aleje svítalo z polí, mě pán pohladil. Lumpíku, vrať se domů a nechoď mi naproti. Dneska zůstaneš doma, rozumíš? Schlípnul jsem uši. No tak, buď rozumný, se mnou jít nemůžeš.
Myslel jsem si o tom své. Pán odcházel a já jsem se za ním smutně díval. Pořád jsem myslel na chlapíka s penězi, na jeho ostrý tón řeči a dostal jsem strach. Rozběhl jsem se za pánem. Krčil jsem se za křovisky. Už jsem ho téměř dobíhal, kdy se pán zastavil a křikl: Lumpe, co to má znamenat? Jedeš domů!
Tentokrát se zlobil doopravdy. Nezbývalo mi, než se otočit k domovu. Občas jsem se ohlédl, ale pán mi při každém mém zaváhání pohrozil. Doběhl jsem až k našemu domu s úzkými okny, ve kterých se zrcadlil jen les. Když jsem přebíhal lávku přes titěrný potůček, připomněl mi ten lesklý nevinný hádek nečekanou jarní povodeň. Sněhy tály a voda se valila vrchovatě korytem. Hučela, vzpínala se v březích a brala s sebou, co jí přišlo do cesty. Jakmile to pán spatřil, vysvlékl se do trenýrek a šel lávce na pomoc. Voda mu sahala po pás, bodala ho ledovými jehličkami, podrážela mu nohy. Běhal jsem po břehu připraven pro něho do proudu skočit. Nebylo třeba. Pán byl silnější než proud. Podepřená lávka náporu vody odolala, jen pán se pomalu do léta zotavoval ze zápalu plic.
Lehl jsem si na práh našeho domu a lehce si zdříml. Slyšel jsem kočku Micku protáhnout se oknem, kopýtka kolouška Jelínka, jak si vykračuje ke korýtku pod okno. Už se pán vrací, napadlo mi. Je čas vyrazit mu naproti. Proběhl jsem vysokou trávou k lávce, vzhůru na kopec. Nedočkavě jsem upaloval naší alejí. Koruny dubů velikánů se dotýkaly v oblouku tunelu. Věděl jsem, že v tom chrámu zeleně a ptačího zpěvu se mi nemůže nic stát. Běžel jsem bez obav, s větrem o závod. Letěl jsem jako šíp. Nic jsem nedal na pánova slova, že nedočkavost může být stejně krásná jako zrádná.
Lesem třeskl výstřel.
Zahryzl se mi do boku. Rázem podťal všechny smrky i staleté duby, zvedl je k obloze a roztočil je jako kolotoč. Chtěl jsem běžet dál, ale i cesta se zvedla, vířila vysoko nade mnou a nohy mě přestaly poslouchat. Chtěl jsem zaštěkat, ale svůj hlas jsem nepoznal. Ozvalo se jen slabé zakňučení. Svalil jsem se a viděl jsem, že stromy ztrácejí rotaci, houfují se a ubírají do dálky. Odněkud spadla mlha.
Zůstal jsem ležet na cestě a byl jsem rád, že alespoň ona se mi neztratila, protože po ní přijde z města můj pán. Už je blízko, za ohybem, spěchá, kabát rozepnutý a co nevidět se nade mnou skloní: tak pojď, Lumpíku, kamaráde, řekne, svlékne kabát, zabalí mě do něj a odnese do našeho velkého dobrého domu.
Máme rádi zvířata… (8)
