Zaměřme se nyní jeden fatální aspekt dějin lidského druhu – totiž na zjevnou absenci respektu. Čím více se mi daří otevírat mysl a srdce, tím více na mě doléhá utrpení mně blízkých jedinců, ale i utrpení úplně cizích osob stejně jako utrpení zvířat. Objeví-li v sobě člověk skutečný soucit, nedá se totiž dělit na přátele a nepřátele, na lidi a na zvířata či jakkoliv jinak. Pokud je bytost obdařena vědomím, pokud dokáže cítit strach či bolest, nezaslouží si snad, aby netrpěla? Mnohem palčivěji jsem si tak uvědomil ohromné množství neuvěřitelně komplikovaných a jen velmi těžko řešitelných problémů a výzev, kterým čelí lidská civilizace a s ní i celá planeta Země. Těžko říct, zda je nadějné zjištění, že velké množství těchto problémů může člověk vyřešit, nebo je naopak smutné, že je jejich viníkem? Nebo zda není přímo depresivní, že chybí politická i společenská vůle je řešit, i když ohrožují samu podstatu nejen naší existence? A není zdaleka nejhorší, že většina těchto problémů pramení z naprosto ostudného nedostatku respektu, tedy atributu, který by měl být vlastní každému bez rozdílu?
Zastavme se u toho, co je (a není) respekt. Respektovat někoho (nebo něco) znamená bezvýhradně ho přijmout. Nastolit mezi sebou a druhým rovnost. Respektovat znamená neubližovat – nijak. S respektem se pojí úcta, důstojnost, mravnost. Bez respektu naopak přichází sobectví, arogance, bezohlednost, pohrdání… Respekt se často zaměňuje s tolerancí. Jenže tolerovat někoho nebo něco znamená daný jev pouze snášet. Ne ho akceptovat, ne k němu přistupovat jako k sobě rovnému. Hovoříme o tom, že v 21. století potřebujeme tolerantní (nebo tolerantnější společnost), jenže právě zde narážíme na zásadní a dosti rozšířený omyl. Nepotřebujeme tolerantní, ale respektující společnost. Proč? Protože tolerovat znamená něco snášet třeba i přes vnitřní nesouhlas. Proto tolerance nepřináší řešení problémů ať už v jakékoliv rovině, nanejvýš můžeme mluvit o dočasném zmírnění, o koupení si času a přenesení problému do budoucnosti.
Další nezanedbatelné úskalí spočívá ve faktu, že pokud máte něco tolerovat a nesouzní to s vašimi postoji, musíte neustále vynakládat určité množství vnitřní energie, abyste tuto míru tolerance udrželi v chodu. Jenže čím méně budete mít energie a čím více se na vás současně budou valit strasti každodenního života, tím hůře budete udržovat svou míru tolerance, která se pak jednoho dne zboří jako domeček z karet. Nebo na vás můžou být kladeny tak vysoké a rozličné požadavky, koho (a co) všeho máte tolerovat, že zvládnete A, dáte i B, C už je docela náročné, u D to začíná dřít, E už je sakra na hraně a pak se ještě dozvíte, že byste měli tolerovat i F a G a… A dost! Už netolerujete ani A, protože přece to se všichni zbláznili, ne?! Jak je může jenom napadnout, že…?! Svým způsobem máte pravdu, protože každý dokáže unést pouze určitou míru tolerance, stejně jako zvednete jen určitou hmotnost, vydržíte běžet v nejvyšší rychlosti jenom určitý čas… Řešení této situace proto představuje upřímný a trvalý respekt. Jakmile něco přijmete (respektuje), nemusíte už o tom přemýšlet, nemusíte to „vnitřně“ řešit, nemusíte vynakládat energii na to, abyste respekt udržovali v chodu… Respekt prostě je (a nebo není).
Pokud se chceme podívat na rozdíl mezi respektem a tolerancí na konkrétním příkladu, zapátrejme kupříkladu v tisícileté křesťanské tradici Evropy, kdy všichni, kteří neposlouchali striktně daná pravidla, riskovali problémy, často i život. Jakýkoliv projev svobodného myšlení odporujícího církevním dogmatům býval nekompromisně a brutálně potlačen. Kacíři i tzv. čarodějové a čarodějnice končili v rukou kata, na sofistikovaných mučicích nástrojích a v plamenech pekelných na vysokých hranicích všem pro výstrahu. Pokud by tehdejší společnost byla alespoň tolerantní, zůstali by lidé jako mistr Jan Hus či mnoho bylinkářek a dalších naživu. Žili by sice na okraji společnosti na spodku sociálního žebříčku, víceméně ignorováni (samozřejmě jen pokud by náhodou někdo nepotřeboval pomoc, to by pod rouškou noci neváhal navštívit tu „divnou“ osobu žijící na samotě za městem, že ano…), ale nepronásledovaní (alespoň ne přespříliš). Kdyby však tato společnost okusila respekt, přijala by je a obohatila se o moudrost jejich ducha a využila jejich potenciál k povznesení sebe sama.
Jen si vezměte tu – historicky vskutku absurdní – představu, že by kostnický koncil léta Páně 1415 neupálil mistra Jana Husa, nýbrž by mu svěřil mandát k nápravě církve, třeba i z titulu nového papeže (!). Nu, asi by tento statečný a hlasitý kritik zkažených mravů nežil o mnoho déle, protože těch otrávených číší a nájemných vrahů by na něj všude číhalo přehršel, ale stejně... Jak by ten svět mohl vypadat, kdyby existovalo o špetku méně nenávisti a o trochu více respektu, tehdy i dnes…?
Pokračování příště...
Tomáš Zářecký
***
Zdroj ilustrací:
https://pribeh-zeny.cz/pro-zeny/
Tiskárna Herbia https://www.herbia.cz/o-nas/ Zobrazit všechny články autora
