MOBIL Jel jsem metrem z Dejvic k Muzeu. V budově Českého rozhlasu jsem měl namlouvat Rychlé šípy pana Foglara pro kazety. Najednou se ozvalo zakňučení mobilu. Vzápětí se poblíž mne ozval vzteklý hlas:
„Slyším! Čtrnáct hektarů! Na to se vykašli! Jaká privatizace nebo restituce? Bude to naše! Mám známý právníky! Já to zařídím! Hele, já ti to řeknu, až vylezu z metra. Pražáci čuměj! Tady je špatnej signál!“ mobil ztichnul. Přemýšlel jsem, jak svět, vlastně my lidé, blbnem.
Druhý den jsem opět vyjel ze stanice Dejvická. Po nějaké chvíli se ozval mobil. Z druhé strany než den předtím.
„Hlavně aby to nebyl ten samý magor,“ pomyslel jsem. A v té chvíli se ozvalo:
„Slyším! Čtrnáct hektarů! Na to se vykašli! Jaká privatizace nebo restituce? Bude to naše! Mám známý právníky! Já to zařídím! Hele, já ti to řeknu, až vylezu z metra. Pražáci čuměj! Tady je špatnej signál!“ byl to ten samej chlap co včera. Doma jsem to vyprávěl své ženě.
„Víš co?“ navrhl jsem jí. „Přines z mateřské školy novej rejžák a neptej se na co.“
Jarmila mi přinesla krásnej novej rejžák se žlutejma štětkami. Vzal jsem fixy a namaloval na dřevo displey, one, Rio, free, menu… Šroubkem jsem přidělal zvonek z tříkolky mé vnučky Kristýnky a vedle něj jsem přišrouboval vysouvací anténu z rozbitého rádia vnuka Pepíčka. Dřevo jsem orámoval stříbřenkou na kamna. Moje žena neříkala nic. Jen mne pozorovala.
Další den jsem nastoupil do metra na Dejvické s mobilem schovaným pod sakem. Metro se rozjelo a já neměl odvahu. Ten chlápek nejel.
„Bojíš se,“ říkal jsem si pro sebe, „jsi sám, bez kamarádů. To se sranda těžko dělá.“ Také mne napadlo, že už jsem na srandičky ve svém věku starý. A dál jsem si šeptal:
„Dokaž, že se nebojíš! Stejně tě lidé pomluví. Dokavaď tě pomlouvaj, seš živej!“ Náhle jsem se rozhodl a přemohl stud. Ve vagoně metra všichni seděli. Sáhl jsem pod sako a zazvonil jsem. Lidé trochu zpozorněli. Zazvonil jsem ještě jednou a vytáhl jsem rázně mobil na světlo boží. Zazvonil jsem ještě jednou a vytáhl anténu. A proti mně seděli tři Japonci. Vytřeštili oči a zdálo se mi, že se jim narovnaly. Tiše zabrebentili a snažili se dívat někam přese mě.
„Harakiri, samurajové, kamikadze,“ říkal jsem si a teď se bojí na mne pohlédnout. A přitom jsou z technické velmoci. Zazvonil jsem ještě jednou a náhle jsem zjistil, že nemám co říci, a tak nevím, proč jsem si vzpomněl…
„Slyším! Čtrnáct hektarů! Na to se vykašli! Jakápak restituce nebo privatizace! Bude to naše! Mám známý právníky! Já to zařídím! Hele já ti to řeknu, až vylezu z metra! Pražáci čuměji! Tady je špatnej signál!
Odzvonil jsem, zastrčil mobil pod sako a v ten okamžik souprava zastavila ve stanici Muzeum. Japonci okamžitě drobnými krůčky opouštěli vagon a snažili se na mne nepohlédnout. Prchali! Vystupoval jsem. U dveří vagonu stála elegantní dáma, asi osmdesát pět let stará, v širokém klobouku a s děrovanými rukavičkami až k předloktí. Byla jako vystřižená z doby R. A. Dvorského. Když jsem ji míjel, usmála se na mne, lehce mne klepla do ramena a vlídně řekla:
„Tobě je jedno, jaká je vláda, viď?“
Z knihy "Pojďte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE
