„Měřítkem naší lidskosti je, jak zacházíme se zvířaty. Zvířata se rychle stávají posledními skutečnými oběťmi. Jedinými otroky a jedinou kořistí. Podle zvířat definujeme člověka. Bez zvířat by nebylo lidstva ani lidskosti. Bez zvířat bude lidstvo, ale ne lidství.“
Chuck Palahniuk
Teď si uvědomuji, že jsem vám úplně zapomněla představit svého druhého psího kamaráda! Jmenuje se Ferda a má podobu čistokrevného rotvajlera.
Moc nechybělo a skončil s kulkou v kožichu. Jako by za to mohl, že byl jeho pán pěkné kvítko, držel ho v kleci a všemožně ho týral, až zbyla jenom nesnesitelná bolest, co nejde rozkousat, ani vyštěkat, i kdyby by se stokrát snažil. A Ferda se nesnažil stokrát, ale sto tisíckrát. Stále znovu a znovu. Dokud neztratil poslední kousíček naděje a bezmála i hlas.
Tehdy měl ještě jiné jméno. Jeho pán mu říkal Fredy, podle nějaké postavy z hororu, co si libovala v zabíjení lidí. Fredy lidi nezabíjel, ani nemohl, celý život trávil v nevelké kóji. Na krku měl silný obojek posetý ostrými kovovými hroty, v očích vztek a za ním beznaděj.
Když díky četným podvodům skončil jeho páníček ve vězení, vyvstala otázka, co s psem.
Nikdy nezapomenu na vyděšený výraz mojí kamarádky Helenky, když za mnou přiběhla se slzami v očích a srdceryvnými vzlyky: „Oni ho zabijí! Oni ho zabijí!“
Přesně to totiž měli policisté v plánu. Odbouchnout ho přes mříže jako nějaké zvíře.
Přišla jsem právě včas. Na trávníku vedle vily, v bezpečné vzdálenosti od běsnícího psa, stála trojice policistů v černých stejnokrojích a vzrušeně se domlouvala, kdo tu bestii oddělá. Přítomný veterinář stál ještě o několik kroků dál a jenom čekal, až bude moct mrtvého psa uložit do pytle a odvézt ho do nenávratna.
Do téhle konstelace nakráčela dívka Bianka se svým psím druhem. Griz-Li zaujal významnou pozici vedle skupinky strážců zákona, dívka se vydala rovnou ke kleci s odsouzeným.
To, co se událo v následujících minutách, vypravují s patřičnou dávkou mlčení přítomní policisté dodnes: „Normálně nakráčela ke kleci, ta holka jako jako, chvíli tam tiše seděla, pak řekla pár slov. My ruce na bouchačkách, posraní až za ušima, a ta holka, osm roků, nebo kolik, no víc jí určitě nemohlo být, chápeš to, a ona ho uklidní pár slovy! Vážně nekecám.
Pes ztichl, jako když utne, místo toho se ozval pláč. Ta holka plakala, normálně brečela, přitom mu pořád něco tiše říkala. Pes nic jenom na ni zíral.
Pak se něco stalo a pes začal kňučet. Holka sáhla na mříže, on jí olízal ruku. Pak dala Bianka k mříži hlavu a on jí začal lízat slzy přímo z tváří.
To už bylo příliš. Ale neudělali jsme nic. Z té dívky šel takový, ale takový klid a ten pes byl najednou tak milý, že jsme vůbec neprotestovali, když otevřela dveře a pustila psa ven.
V klidu mu z krku sundala obojek s hroty a přivázala mu místo něho obyčejný šátek.Ten druhý pes, Griz-Li jako, na nás přestal civět a šel se s ním pozdravit. Pak všichni tři spokojeně odkráčeli.
Asi bych to popsala trochu jinak, ale tak nějak to skutečně bylo. Žádné hrdinství v tom ale nehledejte. Jenom lásku, pochopení a špetku soucitu.
Pochopit, proč se druhý chová tak, jak se chová. Nesoudit a neporovnávat. Nepřidávat k jeho tíži další tíhu. Třeba tím, že si o něm myslíme, že je zlý.
Snažit se přiblížit. Aspoň o krůček. A ještě blíž. Až na místečko, kde jsme všichni spojeni. Tam, v našem srdci. V tom místě není nic než láska. To místo se jmenuje Vesmír.
Pro mnohé je těžké si představit, že se celý Vesmír může vejít do něčeho tak malého, jako je lidské srdce. Ale srdce není vůbec malé, rozhodně není ničím omezené, tak jako nemůže nic omezit lásku.
Michal Čagánek
* * *
Ukázka z knihy „Bůh jede na dovolenou“, kterou vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE.
https://www.databazeknih.cz/autori/michal-caganek-7940
Zdroj fotografií pro ST: https://www.piqsels.com/cs Zvukový záznam Michala Čagánka - Spisovatel a písničkář byl vším možným, kromě jiného pracoval jako policista, Vyprávění v rádiu Vysočina.rozhlas.cz Zobrazit všechny články autora