Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Alexandr,
zítra Lumír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

PAN NASRAT
 
Nevím jak začít, ale je to tak. Zmíněný pán byl určitou dobu zaujatý proti bezpráví, kterého se mu dostalo, a proto ta líbivá přezdívka. Sám si ji vybral. Příběh začíná tím, že jedna smutná česká maminka z Moravy hledala svého nezvěstného syna. Dlouho se neozýval a to ji rmoutilo. Poštěstilo se ji poznat manželovu maminku. Po zjištění, že má rodinu v Austrálii, poprosila ji, aby nám napsala. Naděje, že snad bychom mohli pomoci a jejího ztraceného syna vyhledat, ji hřála u srdce. Dala mamince poslední adresu, na které její syn určitou dobu bydlel, než se odmlčel. Neozývá se prý již několik let.

Můj samozvaný detektiv manžel se případu ujal a na zmíněnou adresu napsal dopis, vysvětlil co a jak. Byl pověřený a chce syna té paní kontaktovat. Udal naši zpáteční adresu a telefonní číslo. Dva roky uběhly a nikdo se nám neozval. Vladimíra mrzelo, že nešťastné mamince z Moravy nemůže vyhovět. Krátce nato nám zavolala paní jménem Líba, že její syn Kamil dostal práci v Canbeře, ale protože tam nikoho nezná, napadli jsme ji my jako rodina. Líba? Líba? Známé dvě Líby, ale hlas této pani našim Líbám neodpovídal.

„Jak jste se, pani Líbo, o nás dozvěděla?“ ptal se Vladimír. Připomněla nám příběh ztraceného syna, na kterého jsme už za ty dva prošlé roky dávno zapomněli. “Jsem nezvěstného manželka”, prohodila ledabyle Líba. V krátké době po rozhovoru Kamil naší rodinu navštívil. Měli jsme z návštěvy ohromnou radost a vyptávali jsme se na všechno možné. Chtěli jsme si situaci v jeho rodině přiblížit.

Z vlasti odešli přibližně v té samé době jako my. Osmdesátá léta minulého století. Pan N…… není Kamilův biologický otec, ale protože si ho osvojil a vychoval je to vlastně jeho táta. Sestra Ella se Líbě a panu N…… narodila už v Austrálii. Kamila jsme si moc oblíbili. Naši chlapci  v něm našli úžasného, upřímného kamaráda. Inteligentní milý Kamil se zajímá o věci, které zajímají i Vladimíra, tak se i on obzvláště na jeho návštěvy těšil.

Otázce Kamilovi „Proč se tatínek nehlásí rodině ve vlasti?” se pousmál a řekl, že až rodiče poznáme, máme si udělat sami názor. Přijeli ze státu N.S.W., kde žili, za synem několikrát a byla tedy příležitost je osobně poznat. První návštěva u nás byla jednoho podzimního dne. Vrátila jsem se z práce domů a už jsme je tam měli sedět v obýváku. Usměvaví lidé, takový pravý hipísáci, jak jsem si je podle prvního dojmu klasifikovala.

Představili jsme se a já nemohla odtrhnout zrak z jejich nohou. Oba byli bosí, i když byl chladný den. Kdepak zima, jsou navyklí chodit bosí za každého počasí. Vyprávěli nám, že zkoušeli všelijaké diety jako například vegetariánskou (mají svojí organickou zahrádku), stravu frugetariánskou (to se údajně jí pouze ovoce). Měli přečteno mnoho knih Nového věku. Některé jsme také znali.

Žijí na farmě blízko města Tenterfield. Všechno, co stojí na pozemku, manželé vlastnoručně vybudovali a upravili sami. Nejdříve se mně tito lidé zdáli velice podivní, jiní, ale určité názory měli zajímavé a inspirující. Zvali nás, ať je na farmě navštívíme. Nemohli jsme se k tomu odhodlat. Vždy, když jsem si párek představila, něco mě zrazovalo tuto návštěvu uskutečnit. Zdáli se mi trochu bohémští, vlastně až moc bohémští a já nevím, co ještě jsem si vymýšlela. Pak mně bylo hanba, že je kritizuji podle oblečení, upravenosti a podobně. Podívej se radši do nitra, neodsuzuj, člověk nikdy neví, co jiného člověka k tomu či onomu vede? Proč si vybrali takový způsob života?  Když opomenu mé kritikou zakalené myšlení a všelijaký pochybný názor, musím přiznat, že Libušku jsem si moc oblíbila a něco mě k ní přitahovalo. Asi ta svoboda myšlení a jiný způsob života. Po třech letech se nám Kamil z Canberry odstěhoval. Usadil se v Brisbane ve státě Queensland. Zůstali jsme E-mailovými dopisy a telefonáty stále v kontaktu.

Líbu s manželem jsme nějakou dobu neviděli, až jsme dostali avízo, že Líba je vážně nemocná a projevila zájem nás vidět. „Přijděte se konečně za námi na farmu podívat. ”Vládí! Musíme jet, to je vážný důvod, hlavně když si to někdo přeje a je vážně ohrožen nemocí. Taková pocta, že si na nás někdo jako je Líba, v krušné chvíli vzpomněl!" V krátké době po nemilé zprávě jsme se vypravili do Tenterfieldu na návštěvu. Pan N… nám poslal plánek, jak farmu najdeme, a podrobné instrukce.

Dobře udělal, jinak bychom to místo nenašli. Určitou část se jelo polem, kde neexistovala cesta, potom prašnou kamenitou cestou až před bránu pozemku. Za bránou zuřivě štěkali dva němečtí ovčáci. Mám pejsky v oblibě, ale k těmto bych se nemohla přiblížit. Byli to opravdoví hlídači, ne jako ti naší dva rozmazlení povaleči Mont a Manic! Až dorazíme k bráně, máme zavolat a pan N… psy uváže. Vše se odehrávalo jako ve filmu podle scénáře. Následovali jsme poslušně všechny pokyny. Nejdříve nás udivila strašná cesta k pozemku. Měli jsme obavu, že se tam někde zasekneme a už nikdy nevyjedeme. Pak nás vyděsili psi. Uvidíme, co nás ještě čeká.

Po uvázání psů jsme došli k domku, který si postavili (převážně dřevo) a vítali jsme se s Libuší. Netušili jsme, že je na tom tak špatně. Nemohli jsme ji ani poznat. Byla vyhublá, zesláblá a manžel jí z postele na židli přenášel. Už ani nemohla chodit. Ta zákeřná nemoc, které se každý bojí, ji dodělala. Nejhorší se nám zdálo, že není v tomto stavu v nemocnici. Prý byla, ale muž si ji dovezl domů, že se postará.

Neuvědomili jsme si, že tito lidé nevěří na chemoterapii a šťourání se v lidském organismu. Prostě se snaží z problému dostat přirozenou, alternativní léčbou, což však nemusí zaručit vždy úspěch. Bylo nám jí moc líto, i to, že nemá odbornou péči. Byla však stále rozesmátá, nějak se svým osudem smířená. On stále opakoval: ”Je to všechno jinak a to byste nepochopili!” Měl pravdu. Nic jsme nechápali. Večer jsme filozofovali a dozvěděli jsme se víc o způsobu života, kterým se rozhodli žít.  Litovali jsme Ellu, že asi v blízké době ztratí maminku. V té době ji bylo šestnáct let.

Dívka nechodila do školy. Učila se přes radiokomunikaci, jak je to v Austrálii zvykem pro děti žijící v odlehlých místech na farmách. Rodina nevlastnila TV. Elektřinu jim vyráběl malý solární panel. Zmohl se pouze na šero v baráku. Tenterfield byl pouze 10 km vzdálen od farmy, tak jsme si mysleli, že Ella mohla klidně chodit ve městě do školy a stýkat se s druhými dětmi. Jak pan N…..dříve prohlásil: „To byste nepochopili, je to všechno jinak”. V jejich případě to jinak bylo. Ten večer Ella seděla na štokrdleti u kamen a stříhala košili. Ústřižky házela do ohně. Divili jsme se, co to provádí? Vysvětlila nám, že neperou, že věci určitou dobu nosí a pak pálí.

Když se jim oblečení nedostává, jdou nakoupit do second hand obchodu (sekáče) a pak věci po čase zase spálí. Nechápali jsme opravdu nic. Copak se lidé musí zdobit pozemskými nicotnostmi? Posteskl si náš známý a také se nám snažil vysvětlit, proč se rodině v republice neozývá. Copak jim mohu napsat, jak tu žiji? Nic by nechápali, tak jako vy. Byli by možná víc smutní, než když o mně nevěděli. Nevím, jestli jsme to byli my, kdo ho přesvědčil, anebo se rozhodl sám, že po dlouhém čekání se mamince přece jenom ozval. Určitě byla v sedmém nebi a potěšena.

Psi mě ještě jednou vystrašili, když jsem si šla pro něco do auta. Zapomněla jsem, že tam jsou a že kolem nich musím oklikou. Vyšla jsem z domku, mířím k autu a najednou mě hrůza přimrazila k zemi. Oba psi vyskočili a šílenou rychlostí se na mě hnali. Půl metru přede mnou se zarazili, neboť jim řetěz, kterým byli připoutáni, nedovolil dál (k mému štěstí). To by tak scházelo, chtěli jsme se domů vrátit v pořádku. Nebylo divu, že psi na samotě takto reagovali, byli zvyklí jenom na rodinu a hlavně vycvičení hlídat. Pan N….. nám dokonce podotkl, že si na jejich pozemku sami loví žrádlo. Hrůza mě jímala při pomyšlení. Pozemkem běhaly divoké kozy, králíci a také klokani. Vzal nás na obchůzku jejich obrovskou farmou. Nesl si pušku a na zádech měl takovou velkou nůši. Prý kdyby cestou něco ulovil.

Došli jsme ke skalám a z vrchu dolů byla vidět roklina, propast. Kdybychom tam spadli, tak nás tam dodnes nikdo nenajde.  Spali jsme tu jednu noc v autě.  Bylo nám nabídnuto spát v jiném domečku, který postavili Elle, ale to jsme zavrhli s tím, že ráno brzo vyjedeme k domovu. Ten večer po zajímavé debatě a popíjení vína vlastnoručně vyprodukovaném majitelem farmy, jsme se rozloučili a šli do auta zaparkovaného za bránou pozemku spát. Nemohla jsem vzrušením zaspat. Hlavou mi lítaly neuvěřitelné myšlenky. V brzkých ranních hodinách jsem budila Vladimíra, ať už radši jedeme domů. Byl zázrak, že jsme se z toho labyrintu vymotali na hlavní cestu a nezabloudili.

Naše milá kamarádka do čtrnácti dnů po našem odjezdu zemřela. Nezemřela však v našich srdcích. Každá návštěva Kamila u nás nám jí připomíná. Pan N….. po smrti manželky farmu prodal, dcera žije s přítelem na jiné farmě a svobodně myslící pán, se změněnou E-mailové adresy ladící více lidskému sluchu, opustil Austrálii. S penězi za prodanou nemovitost, se kterými se mu bude lépe dařit v rozvojových zemích, si vybral Kambodžu. Oženil se s mladou paní a mají spolu dvě děti. Stále nás zve na návštěvu do nového působiště, kousek od hlavního města Phnompenhu. Na Velikonoce 2015 nás Kamil navštívil se svou přítelkyni. Žijí spolu v Sydney, takže k nám už ne tak daleko jak bylo z Brisbane.

„Kamilku, až pojedeš navštívit tatínka, dej nám prosím vědět. Pojedeme s tebou!”

„Opravdu? To tatínkovi, hned jak bude příležitost, dám na vědomí.“ Prý se už moc těší a bude nám Kambodžou dobrým průvodcem.
 
Jana Gottwaldová
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
 
 Datum
Jméno
Téma