Čorgašnjárga aneb Střípky pozorování z půltřetího domova (2/2)
Poté vnikne Barentsovo moře zálivem Porsangerfjord hluboko do pevniny, nu ano, ten pohled už znám. Až sem jsem pronikl před šestatřiceti lety v postavení socialistické kostelní myši, vyšvindlovav a vypodplácev na bolševikovi truchlivě podvyživený devizový příslib. Odtud, z městečka Lakselv, jsem posílal manželce pohlednici – známka za celou jednu norskou korunu, považte! Ale hlavně jsem si zčásti proautostopoval, zčásti, když nic nechtělo jet, projel autobusem magickou krajinu laponského zázemí. Obzvlášť mi tenkrát, jak se pamatuji, učarovalo horstvo Geissane, dnes ovšem po laponsku Gaissát, kamž jsem dospěl z městečka Karasjok, nyní Kárášjohka. Shledávám stopy svého někdejšího očarování, no, nějaké nacházím, třebaže březové houští po kraji silnice od těch dob drahně povyrostlo a brání ve výhledu. Na svazích hlubokých údolí se už zase huňatí les – tundra a holé skály sedmdesáté rovnoběžky zůstaly spolehlivě za zády – k tomu modré skvrny jezer, v pozadí přísné, dramatické hory, na plošších pláních řídký porost bažinaté tundry, opravdu, pěkné je to. Kouzelné; však ne nadarmo říkají Finové, že Laponsko je krajina kouzel: koho jednou uchvátí svou čarovnou mocí, stále se k ní musí vracet. Což sám potvrzuji.
Ledaže se v ní nějak ne a ne vyznat, ani na mapě, ani na informačních tabulích. Teď vyvstala na silnici do městyse Kautokeino alias Guovdageaidnu (že si ti Laponci nezauzlí jazyk) roztahaná vesnice, tabule u vjezdu hlásá že Šuoššjávri, to už norský ekvivalent toho jména chybí úplně. Svět této superkorektní doby se nám kompletně zbláznil. Není tak vzdálena doba, kdy byly menšiny urputně odnárodňovány, jejich jazyk potlačován; dnes jsou v smíšených územích se stejnou vehemencí potlačovány jazyky většinové. Dobře; třeba v tomhle Šuoššjávri žijí výhradně samí Laponci, kteří norsky mluvit neumějí a ani by nechtěli, kdybys je polínkem mlátil. Možná ano, i když pravděpodobné to není. Beru však do ruky oficiální zprávu o stavu jazyka laponského (korektně ovšem sámského)… veškerých jeho mluvčích od břehů norského Atlantiku až po ruský poloostrov Kola – slušná rozloha, musí se nechat – zbývá posledních, hubených 20.000. Z toho tři čtvrtiny tvoří severolaponská nářeční skupina, patnáct stovek čítají Laponci v povodí švédské řeky Luleå, jejich sousedů od Piteå je celých dvacet, dalších několika skupin po stovkách. Skoltští Laponci kolem Murmansku vymizeli úplně, týž osud potkal řádku jiných roztroušených hloučků. Truchlivá statistika, řekl bych.
A to si ještě dovedu představit, že zamlčuje nejpodstatnější. Dvacet tisíc dušiček, roztracených po nesmírné rozloze severní Skandinávie, jenže která z nich je opravdu laponská? Která ještě užívá jazyka předků v denním styku? Která v něm vychovává své děti? Jak vysoké procento je těch, které jej ještě jakž takž ovládají, ale aktivně už nehovoří, užívajíce místo toho norštiny, finštiny, švédštiny? Mám svou zkušenost s jinými evropskými jazyky za poločasem rozpadu, s lužickou srbštinou například, s irskou gaelštinou nebo s bretaňštinou: i jejich mluvčích se udává na desítky či stovky tisíc, kteréžto numero však vyjadřuje stav, řeklo by se, muzeální. Starou řeč lze zaslechnout na folklorních slavnostech a v nadšeneckých kroužcích, stačí si ale poslechnout lužické, irské či bretaňské děti na ulici: všechny melou hubičkami po německu, po anglicku, po francouzsku. A kde se děti neučí jazyku předků v rodině, nýbrž až z povinnosti ve škole, je veškerá naděje marná: jazyk je ztracen, když ne hned, tedy za pár let.

Může nám toho být líto; škoda každé květinky na louce světa, která nenávratně uvadla. Jenže co s cedulí Šuoššjávri na cestě do Guovdageaidnu? Vsadil bych boty na to, že obyvatelé těch míst, ač po předcích Laponci, svou obec nazývají nějak norsky, a baví se mezi sebou vesměs také tak, když se ovšem právě nekoná něco národopisného. Ale jak tedy, u čerta, zní norský název? To silniční cedule zamlčuje, a neměla by. Nejen že se tak cizí poutník v ničem nevyzná, ale hlavně se děje křivda občanské většině. Nejsevernější norská provincie Finnmark čítá na 73.000 obyvatel, z toho nanejvýš 12.000 jakž takž laponsky mluvících, aktivně bezpochyby o dobrou polovinu méně. Nepáše se tady, když už jsme tak ukrutně politicky korektní, jakási diskriminace? Útlak, kdybychom chtěli užít tak opotřebovaného termínu? Naše doba se zbláznila v ledačem, ale především v neumění či neochotě nacházet střední cestu, cestu rozumu. A stačilo by málo: mapy popisovat, cedule vystavovat v jazyce většiny výraznějším písmem nahoře, menšinovým drobněji vespod. Aby se v nich vyznal každý, ať je jazyka jakéhokoliv. Jinak nastává situace podobná jako svého času slovenské, kdy bylo menšinovým Maďarům zakazováno a tresty vyhrožováno, kdyby na ouřadě zahovořili vlastní řečí. Tady a leckde jinde na evropském Západě je tomu také tak, jenže naruby: je potlačován či korektně zamlčován jazyk většiny. Nepřestaneme už blbnout?
Nicméně je třeba ocenit, že moderní doba udělila laponštině psaný výraz, jakkoli lze chovat podezření, že nikoliv touhou a snahou samotných Laponců, nýbrž přičiněním učených pánů kdesi v Oslu či v Helsinkách. Jak si čtenář asi už povšiml, vzali si řečení pánové za vzor českou abecedu s jejími čárkami a háčky, což je překvapující. Nu, aspoň nějaká stopa českého ducha v té pracizí, subpolární krajině. Ví takový Laponec, že, říkaje si v modlitební knížce, zírá na česká písmenka? Ostatně Laponec; čtenář si nesmí představit osobu v modročerveném kroji s cípatou čepicí na hlavě, kočující se sobími stády tundrou a přebývající v koženém wigwamu s vyčnívajícími klacky. Je šedivou skutečností, že se už dnes nepozná, v kterém z těch úhledných domečků žije Laponec a v kterém Nor, ani podle oblečení už dávno ne, a málem už ani podle řeči. Jen ti sobi ze všeho zůstali, potloukající se volně krajinou, přičemž obojky na krku svědčí o tom, že navzdory zdánlivé nespoutanosti jde o zvířata chovná. A dokud je Laponec živ chovem sobů, dokud je na sklonku arktické zimy shání do ohrad, chytá do lasa a značkuje, dotud je Laponcem. Až zmizí i tato část identity, bude všemu laponskému definitivně konec, ať jsou silniční cedule psány čím chtějí.
***
A pak se už řeka Altaelva – skoro zbytečné uvádět že Álheajetnu – vlije do vod oceánu, a je tady Norsko, jak je známe z obrázkových kalendářů: hluboko zaříznuté, úzké fjordy, čtvrtohorním ledovcem dohladka obroušené skalnaté hory, bílé šňůrky vodopádů. A ovšem řidší či hustší osídlení všude kolem břehů, neboť jsme v Norsku, byť i v nejsevernějším. Nejrozlehlejší a nejlidnatější ze sídel je pak Tromsø, město seversky čisté a úhledné, ulice domků staronorsky dřevěných i sklo-betonových bank a jiých chrámů konzumu, ale o tom vlastně nechci psát. Víc mě upoutal pomník se jmény padlých v krátké, ale krvavé válce proti Hitlerovi. Jiné takové pomníky stojí ve Svolværu na Lofotech i leckde jinde, k tomu šipky k někdejším bojištím, válečná muzea… v zemích českých se o norské kapitole druhé světové války mnoho neví, a mělo by se. Když pro nic jiného, aby byl dán názorný příklad, jak se vyplácí nepokakat se před nepřítelem, byť mnohonásobně silnějším, byť i bez vyhlídky na vítězství.

Dne sedmého dubna 1940 v ranních hodinách německé námořní síly simultánně zaútočily na několik míst norského pobřeží od Narviku po Kristiansand. Akce neproběhla pro Hitlera zvlášť slavně, jeho loďsto utrpělo těžké ztráty a u Narviku dostal od Norů ve spojení s britským expedičním sborem bezmála nařezáno, ale nakonec se armáda Wehrmachtu přece jen probila norskou obranou a začala obsazovat města. Norský král Haakon VII. se však nepo… ech, nechme toho, přeložil své sídlo z Osla dál na sever, odkudž pak po dva měsíce řídil obranné boje, než ho německá přesila donutila k odchodu do britského exilu. To v situaci víc než beznadějné: francouzská fronta se hroutila, Hitler, zbaven smlouvou se Stalinem starosti o svou východní hranici, zabíral bez velké námahy jednu evropskou zemi po druhé, jen samotná Velká Británie zatím odolávala, byla však otázka, jak dlouho. Stálo za to stavět se na odpor? Stály za to dlouhé řady norských jmen na pomníčku v Tromsø? Nebývalo by rozumnější se v tak bezvýchodném postavení raději poddat? Silnější se poddali.
Jakožto exilový Čech s historickou zkušeností svého prvního domova pravím, že stálo a vždy bude stát za to, nepo… se. Pro po… mluví různé momentální důvody, ale co platí, je výsledek; a ten je, jaký je. Norové vyšli z historického střetnutí jako národ sebevědomý, neohnutý, morálně nepokořený. Na druhé straně fronty to byli Finové, kteří neustoupili Stalinovu vydírání a raději vzali do rukou zbraně; třebaže nakonec podlehli, zachovali si sebevědomí a s ním i svobodu. Češi, vedeni svými milovanými tatíčky, se rozhodli sklopit uši ve třech osmičkových letech za sebou: 1938, 1948, 1968. Myslet si své, naoko poslouchat, trochu nadávat, trochu švindlovat… Jistě je víc kořenů morální, řekněme, pokleslosti v království českém těchto dnů, bázlivá vypočítavost v osudových hodinách země je však bezpochyby jedním z nejhlubších, nejsilnějších, nejtragičtějších. Stálo to za to, milí Čechové, potřikrát si ušetřit boj? Nestálo, pravím. Chytrá uhýbavost se ještě nikomu nevyplatila.
* * *
Nechtěl jsem z tohoto spisku dělat cestovní příručku, ale pro jednou to předsevzetí poruším: kdo by chtěl spatřit krajinu krásnou nad všechno pomyšlení, nechť se vydá na Lofoty (po norsku ovšem v singuláru: Lofoten). Norsko je, aspoň dle mého vkusu, nejkrásnější zemí světa; a Lofoty, nádherná symfonie hor a vodstev, je, tak pravím, nejkrásnější kout Norska. Je ovšem dobře udělat předem smlouvu s božstvy počasí, ale i s horami zahalenými v mlhy, s mořem šedivým a rozbouřeným, má něco do sebe. A to už je začátek návratu, ještě přijde polární kruh, na němž si po těch týdnech arktického putování připadáme jako tažný pták, právě se navrátivší do teplých krajin: ráno je kolikrát až pět stupňů, a odpoledne dvanáct! Taková lahoda! Ještě dál k jihu mineme tabuli s nápisem z jedné strany Norge, z druhé Sverige, jen oznámení Riksgrensen, státní hranice, je z obojí strany stejné. Hraniční opičky, to se ví, žádné.

A tím už bych mohl zakončit toto povídání, kdyby… ano; kdyby nebylo jisté poučné a trochu zahanbující podrobnosti. Nalézá se v hloubi severošvédských lesů taková… říká se tomu zařízení stuga, ale my mluvme o malé, dřevěné chatičce s kamenným ohništem uprostřed, s dvěma palandami a podlahou z kůry a kamínků. Kdo přijde, může si udělat pohodlí, přespat nebo i pár dní pobýt, není-li právě obsazená, nikdo za to öre nějakého poplatku nechce. I kůlna plná borových polen je k volnému použití, sekyra k naštípání také, za vodní zdroj slouží malé jezírko uprostřed houpavé, teď koncem srpna všemi barvami podzimu nabíhající slatiny. Je to místo tak kouzelné, až bych tušil, že v ranních mlhách tancují kolem jezírka rusalky a duchové lesa šeptají své vzkazy tomu, kdo rozumí jejich řeči. Má takových chatiček švédská divočina (ale i norská a finská) povícero, k této jediné však lze dokonce dojet autem, no, nebudu jí dělat reklamu. Místo toho chci zdůraznit: byl jsem se svou chotí v rusalčí chatičce v rozmezí šestnácti let třikrát. A pořád je táž, neponičená, nepočmáraná, i ta sekyra je stále táž, a třebaže je jistě za dva zlatý a topůrko za tolar, nikdo ji neukradl a bohdá ji tady zastihnu i napočtvrté, dopřeje-li mi toho Bůh, neboť jsme ve Švédsku. Ohavno pomyslet, jak by to se sekyrou i s celou chatičkou dopadlo v zemi předkův mých, a abych byl spravedliv, pravděpodobně i v zemi mého druhého domova.
A aby nebylo jedné zahanbující podrobnosti málo: doneslo se sluchu mému, že si kterýsi český kuliferda založil na švédských stugách živnost. Dal se zaregistrovat co cestovní kancelář a jal se je pronajímat zájemcům o pobyt v nordické divočině, za pěkné prachy, rozumí se. Až narazila česká kosa na švédský kámen: přijeli klienti kuliferdovy cestovky, vybalili rance… a co to, chatička je obsazená. I jali se mávat nájemní smlouvou, my máme na chatičku právo, tady, prosím, potvrzení… Švédové tomu nechtěli rozumět, zavolali policajty… jak se situace rozvinula dál, už přesně nevím. Jen že má kuliferda po kšeftu, a dost možná i po cestovce. Ale hlavně… hanba mě fackuje za to, že jsem Čech, třebaže exilový. Není líp těm, kteří svou první vlast vymazali z paměti definitivně? Když já to ale neumím. Hlásit se k zemi svého zrodu a stydět se za ni, toť úděl exulantův dvě desítiletí po zvonění klíči. A lepší to být nějak nechce, spíš naopak.

Až je tady nakonec mořská úžina, ten hrad na druhém břehu se jmenuje Kronsborg neboli dle pana Shakespeara Elsinor, co tam možná dodnes straší duch prince Hamleta, a tudíž Dánsko. A tak mi tu zůstávej zdráv, můj dvouapůltý domove, du gamla, du fria, du fjälhöga Nord, tu tysta, du gljädjeriga sköna – ty starý, svobodný Severe vysokých hor, ty tichý, radostně krásný, jak se zpívá ve švédské hymně. Sám bych nedokázal najít vhodnější slova. Bohdá se ještě shledáme, tolikrát, kolik mi Bůh dopřeje let a zdraví.
Čorgašnjárga aneb Střípky pozorování z půltřetího domova (1/2)
(Upraveno podle Nového Polygonu)
Luděk Frýbort