Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Alexandr,
zítra Lumír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Čorgašnjárga aneb Střípky pozorování z půltřetího domova (1/2)
 
Dostala se mi tuhle do rukou dojímavá knížka o návratech k domovu… no dobře, říkám si, odkládaje četbu, ale ke kterému? Blahoslavení lidé, kteří nikdy nemuseli nebo ani nechtěli opustit zemi svého zrodu; těm stačí domov jeden. My exulanti a emigranti máme domovy dva, a jak čas jde, je čím dál méně zřejmé, který je vlastně ten hlavní. A hlásím, že mně se udělaly domovy ne-li tři, tedy aspoň půl třetího. Neboť co jiného je domov než pocit, byť i těžko definovatelný: zakořenění v důvěrně známém prostředí, v domácké útulnosti, i zase nostalgie, hledí-li člověk, jak jeho domov mizí za obzorem.

Zase stojím – dávno jsem nechal počítání, pokolikáté už – na palubě převozního korábu, ze švédského břehu zbývá šedavý proužek na obzoru, a já bych se měl těšit: vracím se přece domů, nebo přinejmenším do svého domova č. 2. Jenže místo těšení se mi dělá v duši divný smutek, touha po návratu…

Víc než osmdesát zemí světa mi už bylo dopřáno poznat, pojmout k nim větší či menší, v jednom nebo dvou případech vůbec žádnou sympatii, proč jen odjezdy a zase návraty do Švédska ve mně vzbuzují pocity, jaké náleží domovu? Nevím. Snad pro tichou, přívětivou krásu té země, pro šíři lesů a jezer, vesničky a samoty červených domečků s bílými okenními rámy, nad něž není nic švédštějšího. Snad pro lidi trochu zamlklé, ale přátelské a bezelstné až k nevíře, mezi nimiž se cítím… abych pravdu děl, lépe než doma; na rozdíl od obou svých domovů nemusím na každém kroku číhat, nechystá-li se mě někdo obalamutit nebo rovnou okrást. Tak asi dal bezpočet krátkých i delších pobytů vzniknout hluboké náklonnosti, a z náklonnosti vyklíčil pocit polovičního domova. Snad také, že mě se Švédskem spojuje rodinná sága: odvozuje původ našeho jména od švédského žoldnéře jménem Fribort, jenž ve válkách třicetiletých, zahodiv svou mušketu do žita, usídlil se v obci Moravičanech poblíž Litovle. Což by mohlo být; vypátral jsem osamělý dvorec Fribo v jihošvédském Värendu, krajině ság, tamodtud mohl ten žoldnéřský pradědeček pocházet. Nebo proč jinak bych cítil ten zvláštní stesk a touhu po shledání pokaždé, když se švédský břeh ztrácí z dohledu? U jiných zemí, jakkoli sympatických, se mi to neděje. Takže opravdu domov? Asi ne úplně. Ale cítím, že se jím velmi dobře mohl stát, kdyby mnou exilový vítr zatočil jinak.

 

Onoho roku 2008 mi pro toulky Skandinávií vybylo o něco víc času než obvykle, i rozhodl jsem se rozběhnout tak daleko k severu, jak se mi během mé vandrovnické kariéry dosud nepodařilo: až tam, kde Evropa vybíhá nejzazším výběžkem do polárních moří, na poloostrov Nordkinn. Mnohem populárnější Nordkap, mimochodem už zdárně zdegenerovavší v turisticko-kšeftovní hemžiště, si totiž nárok na titul nejzazšího výběžku činit nemůže; neležíť na evropské pevnině, nýbrž na ostrově Osada Näätämö. Oba mysy náleží k Norsku, i zkoumám, zda také ono se mi ozývá pocitem domova… no, tak trochu. Asi týmž jako celá civilizační oblast zvaná Západ, se zvláštním přihlédnutím ke Skandinávii. Víc ne, snad že odtud nepocházel žádný žoldnéřský pradědeček, to struna v duši bezpečně pozná. Zato je Norsko, jak mohu po více než šedesáti letech potloukání touto kropenatou planetou zodpovědně prohlásit, nejkrásnější končinou světa ve smyslu mohutné, mnohdy drsné, dramatické krásy z jednoho konce na druhý, bez místečka nevýrazného nebo dokonce nudného. Snad ctěného čtenáře nezklamu, nabídnu-li mu hrst lupínků severského lišejníku v podobě všelijakých dojmů, pozorování a jiného přemyšlování. On totiž i takový světlounce zelený, rozličně zprohýbaný sobí lišejník dovede být v harmonii nordické přírody krásný.
 
* * *


 
Osada Näätämö sestává z  benzinové pumpy, několika porozházených domků a dvou očividně předimenzovaných samoobsluh: takový že je nákupní chtíč té hrstky zdejších obyvatel? Nu, není; je Näätämö obec sice finská, ale těsně u norské hranice ležící, což ten nepoměr vysvětluje. Norské království je ze všech evropských království i nekrálovství končina s odstupem nejdražší, i vyplatí se každému Norovi jednou za čas navštívit takovou příhraniční sámošku a bohatýrsky nakoupit. Platí se v ní dvojí měnou: eurem – je Finsko jedinou severskou zemí, jež, nehledíc na svou národní identitu, zavedla toto kosmopolitní platidlo – a norskou korunou, jíž bylo tím časem do eura osm a něco. Vzpomínám si na ty poplachy u nás v Německu, jež euru předcházely: všechno bude dražší! Euro – teuro! A hle, nejdražšími zeměmi Evropy jsou právě ty, které si ubránily svou měnovou identitu. Nicméně bych v případě Norska neskuhral příliš, ještě uvedu proč. Horší je, že se chystáme přejet hranici, a já nemám z norské měny v kapse ani øre. Snad bude na norské straně nějaká směnárna… no, není. Bankomat prý najdeme v Kirkeness, nějakých padesát kilometrů dál k východu, hlásí poněkud nejistě norský finanční strážce. K východu… vlastně jsme měli namířeno opačným směrem. Ale kvůli těm korunám…
 

Kirkeness. Město na konci světa, nebo přinejmenším na konci evropského, beze všech víz, šacování a jiného sekýrování navštívitelného světa. Dál ukazuje směrovka už jen Murmansk, ten ale do něj navzdory všem šmajchlovným frázičkám nepatří. Jakž ještě uvidíme. Jinak je Kirkeness město seversky úhledné, poloha těsně pod sedmdesátou rovnoběžkou by napovídala něco arkticky zimavého, ale srpnové sluníčko pěkně svítí – musíme vědět, že srpen se v těchto polohách už počítá k podzimu – je docela teplo, i mohu jít zkasírovat bankomat o těch pár tisícovek jen tak, v košili. Tím by to bylo vyřízeno a mohli bychom se obrátit zpátky… ale pokukuji po své choti, vybíhá Norsko takovým ocáskem ještě dál k východu a k jihu, když už jsme tady, nepodíváme se tam? Ocásek se nazývá Pasvikdalen a je ho kolem 140 km, jako z Prahy do Budějic, no, pěkný ocásek. Ale v širých rozlohách za polárním kruhem platí jiné míry než v hustě osídlené střední Evropě. Choť je větší dobrodružka, než by se zdálo, a souhlasí bez odporu; i ukáže se, že ocásek Pasvikdalen je kus krajiny náramně pěkné. Lesnaté vršky do nedohledna všech světových stran, řetěz jezer jako modrých perliček na šňůrce peřejnaté řeky, tu a tam selský dvůr, čtvereček louky s balíky sklizeného sena… a ty lesy tam za jezerem, to už je Rusko. Připomene se člověku,  i kdyby nechtěl: velká modrá tabule u silnice ohlašuje zónu jakýchsi restrikcí, a norský, finský, anglický i ruský text detailně rozvádí, co všechno se tady nesmí: jest zapovězeno překračovat ruskou hranici. Rovněž tak navazovat kontakty přes hraniční čáru je trestné, kdyby se někomu zachtělo družby. A což teprve fotografování ruských vojáků, kdyby některý vylezl z toho houští, a vojenských zařízení teprve. Vůbec je fotografování v dohledu ruského břehu podezřelá zábava: kdo by se jí chtěl oddávat, nesmí používat teleobjektivu s čočkou přes 200 milimetrů průměru, rovněž je přísně zapovězeno fotografovat z trojnožky. A jiných takových věcí více.
 

Jaképak to opičárny jsem tady svědkem? Nějak mi neladí s demokratickým, seversky liberálním Norskem. Osada Holmfoss leží na jezerním výběžku, ruský břeh co by ručním granátem nadvakrát dohodil, a krajina i bez všech modrých tabulí pěkná, přírodně malebná; i fotografuji s chutí, přemýšleje, zda bych byl uvržen do žaláře, kdybych si foťáček postavil na trojnožku, ještě že ji s sebou nemám. Ani žádný zbrojnoš se za vodou neukazuje, s nímž bych navázal nezákonnou družbu, o válečných zařízeních nemluvě, takže… nesmysl? Pozůstatek bdělosti z dob studené války? Bdělosti vynucené, dlužno dodat, kterou na sebe vlídní Norové jakáž pomoc vzali, aby byl podezíravý soused ukonejšen a dal pokoj s pořád nějakými žádostmi a nároky? Jenže modrá cedule nevypadá staře a od pádu rudé říše uběhlo bezmála  dvacet let; znamená to, že se toho navzdory všem perestrojkám tak moc nezměnilo? Car nebo Stalin, Gorbačov nebo Putin, bolševik nebo řízený demokrat, ale Rusko je pořád Rusko? Obr na hliněných nohou, ale nedůvěřivý, roztahovačný, kdekomu své nároky i své strachy vnucující? Naštěstí Norsko včetně ocásku Pasvikdalen nikdy ani cípkem nenáleželo k carské říši, to by teď asi ruské žádosti obsahovaly něco víc než zákaz foťáčku na trojnožce. Snad by si západní státníci měli zajet k modré ceduli, než začnou o nezbytném partnerství hovořit, plány nadějné spolupráce spřádat. Možná by pochopili, o čem už náš Karel Havlíček věděl své: že kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si především jiným pomysliti, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.

Jaká pravda! Tolikrát osvědčená, ale dodnes nerada na vědomí braná! Ty lesy za jezerní úžinou, celý ten pruh země až k polárnímu moři není ruský odjakživa; až do války, zvané Zimní, náležíval k Finsku. Jenže ruský cár, tehdy právě jakýsi Stalin, o Finsku také smýšlel, a když po mnoha porážkách a ostudách v té zimní válce přece jen Finy přemohl, ukrouhl si z jejich země čtvrtinu včetně proužku podél norské hranice. To proto, říká se, že měl zálusk na tamní bohatá ložiska niklu. Nevím, jestli je to celá pravda; spíš bych řekl, že si ruský cár rád přikrouhne od kohokoliv cokoliv, s niklem nebo bez niklu, hlavně že je širá mať rodnaja zase o ocásek šiřejší. Nicméně mapa ukazuje v ruském zázemí město Nikel – dříve Kolosjoki, jako už je vůbec mapa těch míst plná finských jmen až po samotný poloostrov Pečenga alias Petsamo. Město Nikel odnikud vidět není, tak vysoko jeho paneláky nedosahují, jen se ohlašuje rmutnými oblaky jedovatého čmoudu, jak už tak náleží k bezohlednému hutnění niklové rudy. Tak ruský cár dosáhl kromě té územní pejchy i jednoho pozoruhodného rekordu: stačivši svým jedovatým dechem vyhubit všechno až do té travičky, řadí se okolí města Nikel k nejzoufalejším, nejzamořenějším industriálním pouštím světa. Jednal zrovna v těch dnech americký president Obama s nezbytnými ruskými partnery o otázkách záchrany světového klimatu… no, pomáhejž mu v té snaze Pámbu. Možná by si měl najít mezi státnickými starostmi minutku a přečíst si, co o ruském partnerství píše Havlíček.

 
* * *
 

U osady Ifjord odbočuje pěkná nová silnice k poloostrovu Nordkinnnhalvøya, po laponsku – nějací příslušníci toho zanikajícího etnika tam prý žijí – Čorgašnjárga. Ale k tomu tématu se ještě vrátím. Zatím je hlavně znát, jak se krajina každou půlí rovnoběžky mění a přísní: ocásek Pasvikdalen na 69°30´ severní šířky se ještě utápěl v huňatých, vesměs borových lesích; za Ifjordem na 70° borovice mizí, vystřídány nízkou březovou tundrou, o další půl rovnoběžky severněji už jen skály a voda, voda a skály, jezírka a bystřiny, úzké fjordy, z božích stvoření stádečka polokrotkých sobů. Nejvíc mě ale fascinuje, jak je celá ta zdánlivě neúživná pustina obydlená, přinejmenším podél pobřeží. Ještě krátce před majákem, ozačujícím definitivní konec pevniny (71°05´33´´) se k mořskému břehu přimyká městečko Gamvik, živé, rušné, děti si hrají, lidé se ubírají za svými záležitostmi, občas prokráčí sob, k tomu malý přístav, i nějaký drobný průmysl je znát, na návrší nad městem kostel jako hrom. Oáza lidského života, ne turistická atrakce, ani horko těžko udržované muzeum stavu už velmi minulého, jak na takových ztracených vartách bývá. A za městečkem přistávací dráha místního letiště; každá osada této výspy člověčenství má po jednom. Jak také jinak; už v říjnu uzavře přístupovou silnici závora, po norsku vegbom, sjízdnost se obnoví až někdy v květnu, kdy lze čekat, že sejde sníh. Nevím, byl-li bych schopný vést takový život, v uzavření na konci světa, v zimních tmách a mrazech. Nebo snad schopný ano, ochotný… no, raději ne. Na to se už člověk musí narodit Norem, případně Laponcem. 

Vlastně, když si tak vzpomínám, je v celém severním Norsku nápadně málo skutečné pustiny, nemine kilometr, aby někde nestála osada, městečko, volně roztroušené samoty. A kde jich není, aspoň víkendové chaty; jest zaznamenati, že v punktu chataření překonávají Skandinávci i chatařskou vášeň českou. Lze mít pro ten jev pochopení; jen do Osla měří cesta – když ji zrovna nepřetíná vegbom – půltřetího tisíce nikterak rychlých kilometrů; za sluncem evropského jihu je pak třeba urazit touž vzdálenost ještě jednou. Výsledkem čehož je, že se obyvatel severního Norska vydává za jižním teplem jen výjimečně, dávaje přednost své chatě. Chci mu přičíst k dobru, že si nemusí, kdyby čert na koze jezdil, dovézt zadek až před práh; chata je vysoko na skále nebo daleko u jezírka, ale Nor zaparkuje auto, naloží si na hřbet obrovský ranec, popadne do ruky udici, a ubírá se ke své boudičce přes skály a kořání pěšky. Což oceňuji, třebaže se mi zachatování krajiny zvlášť nezamlouvá ani tady.

 

Je to obdivuhodné. Finský i švédský sever se vylidňuje, když zrovna nejsou po ruce turisté, aby jej zaplnili, ale Norska jako by se ta potíž netkla. Už ty selské dvory v Pasvikdalen, když tak o tom přemýšlím: kousek louky, pár balíků sena, houf kraviček… to že stačí vyprodukovat všechen ten nepřehlédnutelný blahobyt, úhledný dům, u něj terénní auto nebo dvě, na jezeře motorová loďka… Nu, nestačilo by; to už musí přispěchat norský stát s nějakou tou subvencí, podle všeho ne malou. A podpořit drobný průmysl v takovém Gamviku musí, a podniknout sto a jeden nenápadný, ale pěkně nákladný krok k tomu, aby se z území za polárním kruhem nestala krajina sice krásná, ale liduprázdná. Ona totiž příroda dovede vytvořit drsnou, neučesanou krásu divočiny; ale musí přijít člověk se svým dílem, aby z ní udělal krajinu malebnou, drobnokresebně půvabnou. Pakli ovšem má v těle příslušnou dávku vkusu a smyslu pro starobylý svéráz, ale to Skandinávci mají. A jestli jsem se tím dostal k zdroji norské drahoty – udržování obydlenosti nejzazších výsep země až po samotný Nordkinn hrábne daňovému poplatníku hluboko do kapsy – vyhlašuji pro ni tímto své pochopení.

Pokračování příště
(Upraveno podle Nového Polygonu)
Luděk Frýbort
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 04.11.2019  08:55
 Datum
Jméno
Téma
 04.11.  08:55 Von