Avengers
Postavu Thóra vzali ze Severské mythologie. Tím mě přemluvili.
Jedeme do kina na Chodov. Ne do kina za sto dvacet kaček, ale do 4DX. Za zážitek dáme majlant. Ke vstupence vyfasujeme okuláry. Nač brýle? Zeptám se, jako bych nevěděla. Sice už jsem na podobném filmu byla v LA v Hollywoodu, ale moje paměť už ztrácí intenzitu. Přikoupíme nějaké občerstvení, abychom během filmu nezkápli hlady. Vstupujeme do sálu a uvádějící mladíci se zatváří, přišla návštěvnice z minulého století. Vyjevení a vstřícní mě obskakovali, abych nezkolabovala na schodech. Usadíme se do vypolstrovaných sedaček po čtyřech. Na okrajích je větší zážitek, proto mě usadili doprostřed. Mají péči o moje zdraví zlatíčka vnoučkové. Než začne film, uzobáváme různé bonbónky a laskominky. A upíjíme coca colu. Než začne film, máme polovinu sezobanou a vypitou.
Začíná film. Nasadíme si brýle a rozsvítí se plátno 3D. A rovnýma nohama jsme v akčním sci-fi. Zvuk nás vtáhne do děje, řve a ječí ze všech stran, cele nás pohltí. Když na plátně prší, prší i nás, sedačky s námi klesají, padají, klepou se, spadnou a vyskočí, a když na plátně záporák bodá dýkou, tak nás bodá do zad. Jindy máme srdce v krku, dusíme se a tápeme po sedadle. Chceme ven a nechceme. Záporáci v hábitech či v brněních vylézají z plátna, mají nás na mušce. Už se sápou, ve tmě natahují pařáty. Mozek nám občas vypovídá službu, letí k výšinám, pak střemhlav do propasti. Když v trávě lezou jedovatí hadi, tak je máme u svých chodidel, kvílíme hrůzou a zvedáme nohy. Při ohni se dusíme kouřem, při vraždě omdléváme z krve. Při tom běsnění ani nestačíme dozobat svoje bonbónky natož dopít colu. Potácíme se v mimoprostoru, uprostřed lítého boje za jakousi spravedlnost.
Sedím uprostřed vnuků a trpím a užívám si hodinku v jejich sci-fi světě. Ani nepočítám, kolik jsem dala za vstupenky a za to zrní k sezobání. Zaplatila jsem kartou. A jako staré dámě nad tím závratným obnosem se mi vybavují vzpomínky z mého mládí. My také chodili do kina. Na černobílé filmy. Kupovali jsme si lístky do prvních pěti řad po dvou korunách. A často, jelikož bylo v kině teplo. Na privátě jsme měli v dřevěné kůlně balvany hnědého uhlí zčásti pod sněhem, které bylo nutno roztloukat sekerou, aby se vešlo do kamen. A než kamínka začala hřát, byli jsme prokřehlí, zbědovaní a uběhla věčnost. Kdo by se dřel, když vám je nějakých – náct, tak jsme chodili do kina. Od tří a od pěti, někdy i večer. Co na tom, že na tentýž film. Hlavně, že jsme byli v teple. A od těch dob neuplynulo ani sto let, tak se svět změnil. Tak jde mílovými kroky kupředu. Dnes jsme v teple, nemusíme kvůli teplu do kina. Řekněte: Není to štěstí?
