Dělal jsem jitrnice
Tož (to slovo jsem si zamiloval, protože ho hodně užíval zakladatel státu, který (ani zakladatel ani stát) už – bohužel – není mezi živými). Potěžkejte si to slovo na jazyku: ucítíte jeho hutnost, jeho závažnost, jeho užitečnost, jeho soběstačnost. Řeknete “Tož” a vlastně už nic jiného říkat nemusíte. Ale aby tomu tak bylo, musíte být možná Masarykem (Masaryk to vůbec s krátkými slovy uměl: pamatujete se na tu scénu v Čapkových hovorech s TGM?
Nemám tu knížku před sebou a v tom chaosu, ve kterém žiju, by mi trvalo asi tak měsíc, abych ji našel, a tak se musím spolehnout na svoji paměť a všichni víme, jak to s naší pamětí po pětaosmdesátce vypadá. TGM a Čapek seděli v lánském parku v březové besídce. Mlčeli. Byl nádherný podzimní (myslím, že podzimní) den. Když už mlčeli hodnou chvíli, Masaryk rukou ukázal před sebe a řekl jediné slovo:”To” a tím jediným slovem – ještě o hlásku kratším než “tož – pro Čapka objal všechnu krásu toho okamžiku.
To jsem se zase zatoulal. Ale to se mi stává: začnu v Torontu, mám namířeno do Oakvillu, ale když tam dojdu, jsem v Calgary…
Tož jitrnice. Podle titulku by se zdálo, že jsem ty jitrnice udělal já. A to by nebylo docela pravda. Ona by to vlastně vůbec pravda nebyla. Já jen tak… Ale od začátku. Pár kroků na sever od Davenport Road, a o pár kroků víc na západ od ulice Dufferin, je kostel sv. Pavla, plným jménem Slovenský evanjelický kostol augsburského vyznania sv. Pavla, v němž žije (a pracuje) Rev. Ladislav Kozák se svojí chotí Katerinou a – když je tady – synem Lackem (který je právě v Oxfordu a je vážné nebezpečí, že chudák skončí s vědeckým doktorátem. A v tom kostele se dějí podivné věci. Každý rok, počínaje polovinou listopadu, se ve společenském sále kostela (normálně se tam konají společenské a kulturní dýchánky – to jsem rád, že si na mne to slovo vzpomnělo, moc se mi líbí) za tmavých večerů scházejí muži a ženy k tajemné činnosti, která se někdy rozšíří i k pastorově rezidenci a garáži. Jsou dny, kdy se z komínu valí těžký dým a celý kostelní objekt vydechuje uzeninovou vůni.
Podivné místo… A jednou, týden před koncem měsíce listopadu, mě pastor Kozák pozval, abych k nim večer přišel. S pastorem Kozákem a mnou je to tak: nesouhlasíme skoro v ničem (snad až na obdiv k Masarykovu Československu), ale jsme kamarádi. Dokonce dobří kamarádi. Tak jsem šel. Byl večer, počasí pozdně listopadové (ale ne měkce, bezvětrně melancholické, jak některé listopadové večery bývají). Přišel jsem ke kostelu. Byl obklíčen desítkami aut. Ze dveří kostela vycházela příjemná kuchyňská vůně. Sešel jsem do kostelního podsvětí a před očima se mi rozevřelo panorama okamžiku pokoje a míru: tu a tam dva nebo tři lidi v milém rozhovoru, za stolem seděli muži a ženy a pochutnávali si na ovaru a špeku, který zapíjeli vínem a občas i náprstkem slivovice, uvnitř u ploten bdělo několik dalších, trochu unavených, ale radostných tváří. V ráji to nemůže vypadat šťastněji.
Tož jitrnice na Davenport Road. V podstatě velikánská zabíjačka. Vlastně zpracovávání plodů zabíjačky. U sv.Pavla nikdo nezabíjel. Poněvadž jsem kluk z chalupy, o těch zabíjačkách něco vím. Ráno přišel řezník, nejdříve se sekyrou, v pozdějších letech s bambitkou a jednomu příslušníku prasečího rodu předčasně ukončil pozemský pobyt. Přestože vím, že v moudrých knihách je psáno, že člověku bylo svěřeno panství nad vším živým i neživým na této planetě, nikdy jsem se docela nezbavil pocitu – i když nepřímé – viny za smrt čehokoliv živého v mém okolí (i s utržením květu mám potíže – pokud není utržen, aby někomu dělal radost). S výjimkou mravenců, když mi lezou, kam nemají. Ale přesto, že mám tenhle ušlechtilý pocit, nevadí mi to, abych maso s chutí nejedl. Prostě pokrytectví. Jedinou omluvu nacházím v tom, že nejsem sám. Ještě větším pokrytcem v tomto směru byl jeden z mých největších idolů, Winston Churchill. Po jedné z vojenských porážek byl svojí konzervativní stranou vystrčen za dveře. Koupil si rezidenci Chartwell Manor, kde žil až do smrti. Tam maloval, zedničil, choval kachny, husy a slepice. udělal si rybníček, kde pěstoval kapry a psal svá nesmrtelná díla. Mezi tou drůbeží byl houser, kterého Churchill považoval za svého kamaráda. Až přišel den (a teď začínám, z lenosti, opisovat ze své knížky Winston Churchill -Nástin života:” Až přišel den, kdy paní Churchillová usoudila, že houserovo místo je na pekáči. V ten den, když nic netušící Churchill usedl ke stolu, jeho paní přinesla na tácu housera s žádostí, aby ho Churchill rozkrájel. Zdrcený Churchill odmítl:” Copak mohu krájet svého dobrého kamaráda?” To mu ovšem nevadilo, aby důkladnou porci svého kamaráda nesnědl.”
Tož jitrnice v kostele sv. Pavla. Najednou se z kuchyně vyřítila skupina mužů s velikou plechovou nádobou, z níž vycházel voňavý kouř. Muži, všichni zřejmě hrdinové dobrovolné práce, i když jasně odborníci na slovo vzatí), vysypali obsah nádoby (rýži) na stůl nejblíže kuchyně a hned dorazili jiní mužové s dřevěnými i jinými (myslím) lopatičkami a začali rýži rozhrnovat. A pak přišel zřejmě hlavní kouzelník (a já si začal představovat, že jsem ve filmu o Potterovi) s jinou velkou kisnou a tam měl spoustu sáčků, z nichž vynášel v hrstech všelijaká vzácná koření, která po hromadě na stole rozhazoval tak dokonale, že se alespoň prášeček koření dostal na každou z milionů zrneček rýže. A přicházeli další zruční mužové s dalšími kouřícími nádobami a vrchní kouzelník napájel hromadu na stole všelijakými lektvary a muži s lopatkami a pak i vydrhnutýma rukama, začali míchat stále bohatší materiál na stole. Dlouhou dobu jsem stál s otevřenou pusou (alternativní název pro tento otvor by se tu hodil líp), pak do mne něco vjelo a já se sám pasoval za člena hrdinné skupiny kolem stolu a rukama (vydrhnutýma) začal prohrabovat a přehrabovat a posouvat ty záhadné materiály na stole s takovou vášní, že ani jediné rýžové zrníčko nezůstalo nedotčeno. Potom přišli dva další pracovní útvary, nesoucí děla. Na každé straně stolu umístnili jedno dělo, z děla vytáhli velkou prázdnou patronu, kterou až na okraj naplnili zpracovanou rýží, na hlaveň nasadili stovky metrů dlouhé střevo (nebo něco podobného), jeden z hrdinů něčím na dělu točil, z hlavně vycházela rýže rovnou do střeva.
Vedle hlavně stál zřejmě mimořádně vyškolený pracovník, a jak střevo procházelo jeho rukou, každých 13cm (přibližně) střevem podivně zatočil, takže z jeho ruky střevo pokračovalo už ve formě jitrniček, i když ještě spojených. Pak se tento výrobek odnesl do kuchyně, hodil do kotle nebo hrnce a znovu uvařil.Další důležitý krok v tomto neskonale komplikovaném procesu: muži a ženy, zřejmě trénovaní v běhu s překážkami i v běhu štafetovém, z kuchyně vynášeli lavory plné dosud neoddělených jitrnic.
Lavory položili na konci dlouhých stolů, kde už na ně čekali jiní odborní pracovníci s krvelačnými noži a, jakmile lavor s jitrnicemi se před nimi objevil, každý se zmocnil klubka jitrnic a citlivě použitými krvelačnými noži přeřezávali pupeční šňůru mezi jitrničkami. Moji partnerkou byla zvlášť slavná operátorka, sama paní Margita Sadloňová, jejíž každý pohyb jsem úzkostlivě napodobil. Ale byla ke mně hodná, ani jednou mi nedala pohlavek. Mohl bych o tomto jedinečném dobrodružství psát ješte dva dny, ale jak říkávali lidé skoro stejně moudří jako já: v nejlepším přestat!
Ale ne dřív, než se s vámi podělím o informaci, nadmíru impertinentní: Kdo byli hlavní herci v tomto povýtce slovenském dramatu?: Starosta bazaru, Michel Pavlis; předseda církevního sboru, Jan Petkovský; podpředseda: Jan Malinčik; mistr řezník, Daniel Lovas; hlavní kuchařka Růžena Lovasová. Pracoval tam kdekdo: všiml jsem si Anny Hlozanové, Very Petkovské, Jaroslavy Malinčikové, Margity Sadloňové. Také Katariny Kozákové a pastora Ladislava Kozáka. Ale ti dva dělají pořád. Se všemi se mi krásně pracovalo. No a jaké jsou výsledky?
Vyrobili jsme kolem 1120 jaternic a na klobásy bylo zpracováno 98O kg. masa. A ani nevím, kolik špeku. Všecko jsem to ochutnal. Můj odborný závěr: jde vesměs o výrobky prvotřídní kvality. Na bazaru se skoro všecko prodalo.
