Kapesné
Na jedné párty jsme babičku seznámili s paní Marií. Ta se potom ujala babičky do té míry, že ji vyzvedávala na výlety, když jsme pracovali. Dokonce jí sehnala jednou v týdnu úklid u slepého českého pána. Dostávala za tuto pomoc $20 a to víte, že šetřila peníze, aby mohla nakoupit dárky, až pojede nazpět. Snažili jsme se koupit jí, co se dalo podle našich možností, avšak extra peníze, co si babička vydobyla, bylo přilepšení a ona se cítila víc svobodná a nezávislá. Nic však netrvá věčně a osm měsíců bylo pryč, jako když pírko odfouknete.
Odvezli jsme ji na letiště a ona, chudinka, tak plakala, že nám jí bylo moc líto. Prý ty samozavírací automatické dveře jí připadají jako dveře v krematoriu, jak zajíždí rakev a není návratu.
Snažili jsme se ji uklidnit, že nás za čas zase navštíví. V té chvíli nám však nevěřila. Za dva dny jsme telefonovali Vladimírově sestře Janě a bylo nám oznámeno, že babička se v pořádku vrátila. Moc prý vzpomíná a tráva se jí zdá moc vysoká, neupravené trávníky. Osm měsíců kolem dokola viděla krásné anglické trávníky. Moc se jí to líbilo.
Po babiččině odjezdu jsem si zase musela upravit pracovní hodiny ke spokojenosti dětí. Zase mě čekalo vaření, které obstarávala naše babička. Nechtěla jsem to po ní, ale nedala si říct, stále opakovala: „Až odjedu, tak si to dělejte, jak chcete, nyní je kuchyň moje.“ Dokonce si dovezla zástěru, kde bylo motto: „Tady jsem pánem já“ a bylo to. Tu přenechala Vladimírovi. Ten se však kuchyni vyhýbá, jak se dá. Jednou se pokusil uvařit ovesné vločky. Byly tak husté, že v nich stála lžíce. Po pěti minutách se to nedalo jíst. Možná, že by se vločky hodily zedníkům, taková hustá malta se z toho vytvořila.
