Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Nenahraditelné vzpomínky
Píši článek do tohoto internetového časopisu nás postarších (nechci psát starých) čtenářů a přispěvatelů a tak jistě mohu napsat, že je krásné, máme-li pěkné vzpomínky na doby dávno minulé.
Prožívala jsem dětství za okupace a mládí za bolševismu,tedy za dob rozhodně nedobrých, ale měla jsem to štěstí, že jsem vyrůstala s velmi dobrými kamarádkami a kamarády, z nichž s mnohými jsem stále ve spojení.
I když nemám ráda říkat nikdy, bohužel to nevypadá, že bych se do svého bývalého domova, k rodině a přátelům ještě někdy podívala.
Vyrůstala jsem v malé vilové čtvrti Žvahov, mezi Zlíchovem a Hlubočepy.
Když jsem se narodila, byla jsem pokřtěná v církvi českobratrské evangelické. Kostel této církve byl dosti vzdálen a protože maminka chtěla, abych vyrůstala v náboženství,požádala pana faráře z kostela sv. Filipa a Jakuba na Zlíchově (bývalá kaple v nynější barokní úpravě z roku 1714) zda se svými kamarádkami mohu do kostela chodit a pan farář hned souhlasil. To určitě také přispělo k tomu, že moje vzpomínky na dětství jsou stále tak pěkné a živé. Stačí na chvíli zavřít oči a vidím ten zlíchovský kostelíček a kamarádky.
Pravda, ten nejhorší stesk je již pryč, v Austrálii jsme doma již 49 let, ale Česká republika zůstává domovem.
Mamince 1969
Měsíc tam maluje stíny keřů a stromů
černou křídou na zdi domů
droga, kterou nezaplatíš šeříky a jasmín
vůně, kterou nepolapíš
co vzkážeš po ní a komu.
Vzkážu stesk a slzy, že se jednou vrátím,
nebude to brzy, cestu však neztratím
povede mě vůně jasmíny a šeřík
jichž větve maluje měsíc na tvých dveřích.
Není to ale jen ta moje drahá Praha, kterou mám v srdci, ještě mám milované Chodsko, kraj mojí maminky a našeho předka Jana Sladkého Koziny.Hned po válce jsme tam trávili několik let prázdniny u příbuzných v Trhanově.
Ztracené prázdniny
Bučení krav po ránu
a teplo letní návsi
ochraptělý zvonek do krámu
nad prašnou cestou zvoníval si.
Medem lip voní vzpomínka
a hladí tichem hory lesnaté
zas za ruku mě vede maminka
a u rybníka vyplašíme čápy nohaté.
Ztracené prázdniny hledám vás
vraťte mi kousek toho léta
jen ještě jednou chtěla bych potkat zas
mír toho krásného kousku světa.
Jak najít cestu podle potoka
ten potok s raky tam už není
pozdě se vracet do dne či do roka
co bývalo je na hřbitově psáno na kameni.
Ne, nejsou to vzpomínky smutné, stále chutnají po lesních jahodách a malinách a hora Čerchov na mě mává z dáli.
Pamětníci, vzpomínejte!
