Dovolená v Melbourne
Dařilo se nám šetřit, auto také bylo, no a tak jsme si říkali, že si celá rodina uděláme dovolenou a pojedeme navštívit spolužáka Gočeho a Lenku do Melbourne.
Napakovali jsme auto věcmi a dětem jsme připravili útulný pelíšek vzadu (combi), aby při cestě, kdykoli se jim zachce, mohly spát. Cesta je to daleká a to zejména podle evropských měřítek. Nárazově se prý dá zvládnout za 8-9 hodin jízdy. S tím jsme však nepočítali a obzvlášť v cizí krajině a se třemi malými dětmi. Stavěli jsme každou chvíli, aby se děti proběhly, vyčuraly, napapaly atd.
Cesta byla dlouhá, únavná a trvalo nám dva dni, než jsme zazvonili ve dvě hodiny v noci utrmácení u dveří Lenky a Gočeho. Teprve tehdy jsme si uvědomili, jak je Austrálie neobydlená. Lidé se tlačí ve velkoměstech. Sem tam se cestou objevilo malé městečko či osada a mezi tím stovky kilometrů nikde nic, jen se nám střídavě míhala před očima australská krajina. Převládala rovina, sem tam se objevily nízké kopečky. Vše se nám zdálo vyprahlé, suché, málo zeleně a, ač jsme se namáhali, jak se dalo, nepodařilo se nám spatřit ani jednoho klokana. Jenom jsme viděli stáda ovcí a krav volně se pasoucích ve velkých ohradách kolem cest. To byl rozdíl proti české krajině, kde jsou krávy ubytované v kravínech a ovce – ty jsem v Čechách ani na Moravě takhle volně na pastvinách neviděla.
Lenka s Gočem měli velkou radost, že nás vidí. Pomohli nám uložit děti ke spaní, ale nám to tak jednoduše neprošlo. Lenka si chtěla povídat a v tom nadšení a radosti i Vladimír nad setkáním s kamarádem a já nad seznámením, že nás tam u sebe už konečně mají, jsme nakonec všichni zapomněli na čas a mluvili jsme až do rána.
Po snídani se pokračovalo dál, a tak se šlo spát až další noc. Adrenalin nás držel při vědomí a únava úplně odešla. Naše návštěva trvala čtyři dny a v té době nám rodina Andreovských velice zpříjemnila naši krátkou prohlídku Melbourne.
Jásot šesti dětí se ozýval z bazénu situovaném za domem našich kamarádů. Moc se nám to město líbilo a bylo zase úplně jiného charakteru než Sydney. Moc je mrzelo, že nejsme s nimi v Melbourne, že by se nám mohli věnovat a že když si tak rozumíme, je škoda, že si nejsme nablízku. Nasadili nám velkého brouka do hlavy. Po odjezdu jsme v autě probírali, co podniknout? Cítili jsme se něčím ošizeni, podvedeni, naše cesta směřovala původně přece do Melbourne.
Jakmile jsme však dojeli zpět do Sydney a začali chodit do práce, odpoutávaly se naše myšlenky od Melbourne. Vzpomínali jsme však na krásnou dovolenou, kterou jsme díky našim přátelům prožili.
Měli jsme hodně společného, měli také tři děti, sice trochu starší než naše, přišli z kraje, kde se Vladimír narodil, chodili spolu do školy, mluvili hanáckým nářečím, když mě chtěli pobavit a nebo nazlobit. Podle toho, jak tu hanáčtinu použili.
