Hrůzy člověčenství Po africkém kontinentě (jak skoro denně vidíme na televizi a čteme v novinách) se potulují bandy nestvůr v lidské podobě, které vraždí, znásilňují ženy, amputují lidem rty, prsy a pohlavní údy a vypalují jejich domovy. Poněvadž stupeň jejich bestiality je nepřijatelný i živlům, které ve jménu moci nebo bohatství či jen udržení se na živu, jsou ochotni loupit a pálit domovy svých obětí, doplňují své tlupy únosem dětí, které indoktrinují strachem a kultivováním jejich nejhorších pudů. Jinde jinak možná celkem normální členové své společnosti považují za normální akt spravedlnosti ukamenování znásilněných žen (ženy – pokračovatelky života – jsou obzvláště často terčem násilí, ale ani ony neunikly virusu krutosti člověka k člověku: nikdy nezapomenu průvody žen pochodujících ulicemi českých měst a dožadujících se trestu smrti pro Miladu Horákovou). A chceme-li nahlédnout do kuchyně skoro vědecky zritualizovaného procesu násilí, stačí otevřít si knihu vzpomínek některého z přeživších vězňů nacistických nebo komunistických kriminálů a koncentráků.
Trochu by pomohlo, kdybychom si mohli namlouvat, že vlny násilí, které se za posledních sto let převalily přes naši planetu, jsou novodobým a přechodným úkazem. Historie bohužel mnoho důkazů na podporu takové iluze nenabízí. K Vánocům jsem dostal dárkem od ředitele slánského gymnazia Václava Beneše Třebízského (před sedmdesáti roky i „mého“ gymnázia), Dr. Milana Dundra, několik knížek o Slaném. Zvlášť mne zaujaly „Legendy ze Slaného a Slánska“, možná i proto, že autorem knihy je Jindřich Hulinský a já se před víc než sedmdesáti roky producíroval po Slaném, někdy ve společnosti mimořádně hezkého studenta stejného příjmení jako Jindřich, a stejného ročníku jako já (on chodil do třídy B), oba s dlouhými vlasy (jeho byly uhlově černé), oba v černých širácích (říkalo se nám potápky), hlavně proto, že nacisti potápky nenáviděli, oba frajersky odfukující cigaretový kouř. Nebylo by mile hřejivé, kdyby Jindřich Hulinský byl příbuzný mého dávného kamaráda? Knihu – fotoreprint původního vydání z roku 1931- vydala Knihovna V. Štecha ve Slaném. Hulinského kniha, bohužel, důkazy na podporu iluzí nenabízí. Naopak.
První dvě kapitoly mají titul „Slánští kališníci. Dvě historické črty z patnáctého věku.“ Začínají lyricky: „O nedělním dni 5. května léta Páně 1420, který byl výročním dnem památky sv. Gotharda, biskupa a mučedníka, probudilo se krásné jitro nad městem Slaným i celým jeho půvabným okolím; ranní slunko vesele vycházejíc, zvedlo se nad „vrchem slaným“ a rozptýlilo lehké mlhy nesoucí se po údolích a hájích, tráva leskla se třpytnou rosou a z mladých smrčin a jedlin prohlédala svěží zeleň prvního jarního rozpuku. Skřivánci, třepotající se v nedohledné výši, pěli svou ranní píseň a z hlubších temných hvozdů hory slánské, z luží a vzdálenějšího „vršku krkavčího” u Ovčár ozývaly se hlasy žežulek; počínalo krásné ráno v boží přírodě.” Dokonalé ráno pro každoroční „slavnost poutní”, kterou slánští občané (po upálení Jana Husa se převážnou většinou přiznali k jeho učení) použili k významné církevní oslavě: „nastolení nově dosazeného plebána, při níž poslouženo býti mělo účastníkům po prvé tělem pod způsobou obojí.” Ale dvacátá léta 15. století nebyla pokojná léta. O duši národa se rvali stoupenci papeže a následovníci Husovi, kteří se po smrti Žižkově rozdělili na Tábority, Kališníky a Sirotky a svářeli se mezi sebou. Čtrnáct dní po svatogothardské pouti tři nejmladší slánští konšelové vytáhli s několika sty zbraně nejschopnějších občanů na pomoc Praze, ohrožené křížovou výpravou krále Zikmunda. Zikmund po porážce pod Vyšehradem odtáhl 24. května k Staré Boleslavi a jeho stoupenec Václav Zajíc z Hasenburku vyrazil ke Slanému, které mu – díky neúmyslné zradě a šíření lživých zpráv, že Zikmund se zmocnil Prahy – padlo do klína. Pro katolickou stranu to bylo významné vítězství. Tak významné, že do Slaného přitáhl i Zikmund, papežský legát a pražský arcibiskup a začalo prověřování pravověrnosti slánských obyvatelů. Téměř všichni se přihlásili ke katolické víře. S výjimkou plebána Ambrože a souseda Vaňka. Ti byli přivedeni do chrámu sv. Gotharda a zatímco vítězové ničili všechno připomínající obřady pod obojí, bylo jim pohroženo,že nezřeknou-li se „bludného učení”, budou potrestáni smrtí upálením. Nezřekli se, „před vraty hřbitova postavena hranice a na ní před zraky ustrašeného obyvatelstva spáleni mučenníci slánští otec Ambrož se sousedem Vaňkem…” Zikmund a jeho vojsko se ve Slaném dlouho neohřáli a vláda města se vrátila do rukou kališníků, jejichž duší byl farář Křišťan.
Historie se opakovala, jen v trochu jiné podobě: Slaný dobyli – úskokem (po jedenácti dnech obléhání předstírali, že odtáhli a v noci se vrátili) Táborité a Sirotci, kteří přišli ztrestat své umírněné spoluvěrce: „Během jediné hodiny vtáhla valná část obléhajícího vojska do vnitra zrazeného města, které octnuvši se v rukou nepřátel, hned na více stranách bylo zapáleno. Kvílení zvonů, křik z ulice do ulice prchajících občanů, nářek raněných a pláč žen mísil se v zuřivý křik a vítězný jásot nepřátel. Nastalo zuřivé řádění proti bližním…suroví a zdivočelí „bojovníci boží” neznali milosrdenství, rozptýlivše se po všech ulicích a prostorách města ubíjeli, pálili a drancovali napořád…Někteří velící panoši…uchýlili se do věže kostela sv. Gotharda. Ta okamžitě obklíčena, hořlavinami naplněna a zapálena. Faráři Křišťan i s střídníkem svým Václavem ze Zvíkovce vyvlečeni z budovy farní a vrženi na hranici při fortně hřbitovní…”
Mnoho jsme se nezměnili – jen místo hranic, na kterých umřelo pár desítek lidí, jsme zřídili plynové komory, v nichž jsme zavraždili miliony.
Po africkém kontinentě (jak skoro denně vidíme na televizi a čteme v novinách) se potulují bandy nestvůr v lidské podobě, které vraždí, znásilňují ženy, amputují lidem rty, prsy a pohlavní údy a vypalují jejich domovy. Poněvadž stupeň jejich bestiality je nepřijatelný i živlům, které ve jménu moci nebo bohatství či jen udržení se na živu, jsou ochotni loupit a pálit domovy svých obětí, doplňují své tlupy únosem dětí, které indoktrinují strachem a kultivováním jejich nejhorších pudů. Jinde jinak možná celkem normální členové své společnosti považují za normální akt spravedlnosti ukamenování znásilněných žen (ženy – pokračovatelky života – jsou obzvláště často terčem násilí, ale ani ony neunikly virusu krutosti člověka k člověku: nikdy nezapomenu průvody žen pochodujících ulicemi českých měst a dožadujících se trestu smrti pro Miladu Horákovou). A chceme-li nahlédnout do kuchyně skoro vědecky zritualizovaného procesu násilí, stačí otevřít si knihu vzpomínek některého z přeživších vězňů nacistických nebo komunistických kriminálů a koncentráků.