Vzpomínky důchodového věku Krátce před Vánocemi jsem začal ztrácet energii a náladu, připadalo mi, že ten nový rok nebude stát za nic. Také moje příslovečná chuť k jídlu byla pryč. Začali říkat, že jsem mlsný, ale s tím rozhodně nesouhlasím! Jak to z naší vývařovny zavonělo, začal jsem ji obcházet, abych se povzbudil, podráždil chuťové buňky a vůbec se trochu motivoval. Horkotěžko se mi tak dařilo udržet si váhu, což je v mém věku hodně důležité.
Dál jsem se také snažil chodit ven, hlavně po obědě, abych rozběhal přebytečné kalorie. Jestli ovšem nějaké přebytečné vůbec mám? Dál jsem střídal procházky do lesa a k potoku, kde jsem dřív vždycky vyhlížel pstruhy a pořádně všechno proběhal. Jsem bojovník od přírody, rozhodně jsem se jen tak nevzdal, přesto moje tolik oblíbené lesní pěšinky, kde se mi při troše štěstí dařilo vystopovat zajíce, srnku nebo veverku, zůstávaly víc a víc opuštěné a nakonec jsem už jen tak bloumal a loudal se po okolí. Trochu jsem si to pokaždé vynahradil večer, procházky před spaním nejenže jsou zdravé, ale mám je vůbec nejraděj. Venku je čerstvý vzduch a dobře se pak usíná, třebaže právě s tímhle nemám problém.
Bránil jsem se tomu, ale pomalu a jistě na mne lezla skutečná depka a jak utíkal čas, zahnízďoval se ve mně čím dál víc pocit, že se něco děje. Občas jsem se přistihl, že těžko chodím, dokonce mírně pokulhávám, skoro jako by mi bylo ze dne na den sedmkrát tolik. Prostě dobrý šedesátník! Přišlo to trochu znenadání, na to jsem ještě nebyl připravený.
Na jedné procházce jsem potkal Stellu a říkám vám, byl to šok! Vždycky se mi hodně líbila, ale teď je z ní baba a příště se jí vyhnu obloukem! Že to potkalo ji, to jsem se zas tak nedivil, ale proč mě? Když tak o tom přemýšlím nazpět, vklouznul jsem skoro nepozorovaně do důchodového věku, ať se mi to líbí nebo ne! Abych se rozptýlil, zašel jsem za svým kolegou a kamarádem z dětství. Známe se dobře, vždyť jsme si spolu na zdejších stráních něco nahráli! Dost mě ale urazil a už k němu nepáchnu. Ještě jsem se pořádně ani neuvelebil a už mě dost nevybíravě vyhodil z křesla, že patří jen pánovi domu! Copak takhle se chová k hostům?
Ale vidím, že jsem se ještě nepředstavil. Jmenuji se Ferda, tedy jako císař Ferdinand, to je důležité říct, protože jinak ti zdejší nedokáží moje jméno řádně vyslovit, skoro jako by to bylo čínsky, a jsem čistokrevný dlouhosrstý jezevčík. Na přesné pojmenování si moje paní dost potrpí. Moje předky totiž našli vyobrazené už na stěnách chrámů ve starém Egyptě a jejich pozůstatky byly objeveny i v římských vykopávkách. Asi bych měl být na to pyšný? Moje paní pyšná je a říká o mně, že jsem inteligentní a vynalézavý. Když už se tak chlubím, tak ještě dodám, že můj hnědočerný kožich s rezavými plamínky je lesklý a hebký jako hedvábí. Ale teď už opravdu dost, nebo se budu zdát tuze marnivý a čeho je moc, toho je příliš. Přestože jsem rozmazlován a hýčkán, vím, kde je moje místo, respektuju nadřazenost pána, uznávám ho jako autoritu a až donedávna se mnou nebyly problémy.
To až jednou v neděli... Šel jsem s naší smečkou na procházku k čokoládovně, kde to tak krásně voní vařenou čokoládou, kterou ovšem pejskové ze zdravotních důvodů nesmějí. Lákali mě, že je sluníčko, tak ať se trochu proběhnu, ale udělal jsem sotva několik kroků a už se mi pletly nohy a musel jsem si odpočinout. Je mi zima, stárnu a jsem tak líný, nebo co? Jo, to kdybych věděl!
„Tak se aspoň vyčurej,“ domlouvali mi, ale nemoh jsem ani to. Prostě to nešlo. To mě samotného udivilo, protože já venku počurám opravdu kdeco. Nejdřív si přečtu noviny, ranní vydání a později i večerník, a pak každou zprávu označím a okomentuji, aby i další pejskové věděli, co si mají o těch oficiálních informacích myslet. Jak vidíte, snažím se dělat si z toho všeho psinu, přece nejsem nějaká ukňouraná čuba, ale co naplat, legrace nelegrace, do auta na sedadlo mě už museli vynést.
„Kdyby nebyla neděle, vzali bysme tě ukázat paní doktorce,“ strachovali se naši. Tohle mě bolelo ze všeho nejmíň. Není to tak dávno, co se o mně vyjádřila, že jsem simulant! Taková pitomost! Že to řekla nějaká doktorka, no prosím, ale že to začali papouškovat i naši, to se mě skutečně dotklo.
„Bolí mě celý člověk,“ špitnul jsem do ucha svojí paničce. Náš citový svazek totiž už dávno přerostl do takového vnitřního splynutí, že si navzájem svěřujeme i ta nejtajnější přání. Když tak usínám vedle ní v pelíšku a vnímám její dech, vím, jak se cítí, jakou má náladu a hlavně, jestli ji něco trápí a vůbec. No co se divíte? Patříte snad mezi ty, kteří říkají, že všechno má své meze? Že pes je zvíře a nemá duši?
Celé odpoledne jsem proležel, nabízeli mi pamlsky a drbali mě za uchem a na bradě, tam, kde mi o mých osmých narozeninách vyrostly tvrdé chloupky, kterým můj pán říká stařecké a panička fousky moudrosti. Taky mi omývali čumák, protože jsem celou neděli nepil a měli starost, abych nedehy... nehydre... no prostě abych nevyžíznil. Ale přece nebudu podléhat módě a nalévat se vodou, když nemám žízeň a hlavně, když nemůžu čurat? Jak by to vypadalo, kdybych se na stará kolena potento, že jo?
Jak se blížilo k večeru, bylo mi čím dál hůř, až mi to nakonec bylo docela jasné: Umírám... Skoro už za tmy jsem zmobilizoval všechny síly a vzal pána s paničkou na velikou, ale velikánskou procházku: K Domovu důchodců, kde mě vždy nějací staříci a stařenky obdivovali, a obdivovat – to já se dám moc rád! Do vilkové čtvrti kolem jezírka s rybami, které jsou větší než kapři na Vánoce a navíc krásně barevné; kolem boudy s králíky, které tu chovají pro radost dětem a na které se vydržím koukat tak dlouho, dokud toho nemáme všichni dost. Bílé zahrady a stráně svítily do tmy a voněly tolik domovem!
Nemoh jsem se odhodlat dát tomu všemu jen tak sbohem a šel jsem pořád, i když jsem už hodně pokulhával, občas jsem si musel i na chvilinku sednout a odpočinout. Šel jsem umanutě dál, i když mi všechno dělalo obrovskou potíž a vylézt třeba jen na chodník bylo stejné, jako kdybych zdolával Střechu světa. Šel jsem... a rozhodně ne proto, že jsem umíněný a co si dám
do hlavy, to udělám, i kdybych měl přitom duši vypustit. Kdepak, musel jsem to tu všechno ještě jednou projít, se vším se rozloučit, cítit ještě jednou a naposled všechny ty známé pachy a vůně a vzít si s sebou na cestu co nejvíc obrázků domova.
V noci na mne přišly silné halucinace a vidiny. Slyšel jsem všechny svoje kamarády, vyli tak silně, až mě to budilo a nevěděl jsem, co je přelud a co pravda pravdoucí. Přišla se se mnou rozloučit dokonce i angora odnaproti, se kterou jsme se měli rádi, i když jsme to ani jeden nedávali otevřeně najevo, protože kočka a pes, to přece nejde dohromady! Slyšel jsem brečet paničku, a to mi drásalo srdce nejvíc. Vždyť blaho mojí smečky bylo vždy a vždycky na prvním místě. Těch bezmála devět let se zdálo dlouhých, ale přelétlo jako mávnutí proutkem. Připadalo mi to hořké a nespravedlivé, ale včas jsem se zastyděl a rychle poděkoval do nebíčka psímu pánubohu a vyslal vstřícnou modlitbičku - co má být, má být!
K ránu mi ze všech těch přeludů zbylo jasné vědomí, že můj život je u konce a že ani já tady na světě nejsem navěky. Bylo mi líto, že svoji smečku musím opustit, věděl jsem, že tím svoji paničku i pána moc a moc zraním a pokoušel jsem se je na to připravit, říct jim aspoň očima, že takový je život a ten psí není jiný, ale nechtěli tomu rozumět.
Ráno mě moje panička vynesla ven na trávu a moc domlouvala, abych se aspoň – aspoň vyčural... Copak o to, to já bych moc rád, ale nešlo to. Paní doktorka mi udělala rentgeny, nejraději bych své smečce poradil, že je to jen tahání peněz, a dala mi injekci, že prý do hodinky budu fit. Jo, povídali, že mu hráli! Fit jsem nebyl ani do odpoledne a naši začali být už opravdu hodně, ale hodně moc nešťastní. Když jsem se konečně dostal do psího špitálu, byl už večer a všude kolem mne se začalo smrákat. Dal jsem paničce hudlánka, jenom malého, jen tak, abych si moh odnést vůni její tváře. Z pana doktora šla taková jistota a klid, že jsem prostě zavřel oči a svěřil se do jeho ochrany. Myslel jsem, že je konec, ale jenom mě uspali a poslali do takové trouby, kde se zobrazila celá moje páteř a všechno, co by tam být nemělo. Když jsem se za další tři hodiny probudil, byl jsem po operaci.
V nemocnici jsem zůstal celý týden. Nefňukal jsem. Věděl jsem, že tak to prostě musí být. Zato když jsem pak zase ucítil a uslyšel svoji smečku... to jsem se radostí neznal a brečel a kňučel ostošest, a vůbec se za to nestyděl!
Teď mám v zádech šrouby jako moje panička, které jí tam namontovali už před Vánocemi, a vůbec jsem teď celý jako panička!
„Kolik ta legrace stála?“ ptají se mých pánečků „Jistě celou jednu penzi,“ odhadují a naši se tajemně usmívají a neprozradí, že ty penze by se do mé operace vešly skoro tři. Peníze nejsou v životě to nejdůležitější, zdraví si za ně nekoupíš, ale mohou k lecčemu dopomoct.
Jsem doma, všechno je v pořádku, ale něco se přece změnilo. Už vím, že takhle to nemusí jít věčně a vážím si každého dne a každé minuty se svojí smečkou. Nemyslím na to, ale ten vděk za každou chvíli navíc a vědomí, že mi z psího nebe poslali ještě tuhle jednu šanci, je už prostě navždycky ve mně.
Krátce před Vánocemi jsem začal ztrácet energii a náladu, připadalo mi, že ten nový rok nebude stát za nic. Také moje příslovečná chuť k jídlu byla pryč. Začali říkat, že jsem mlsný, ale s tím rozhodně nesouhlasím! Jak to z naší vývařovny zavonělo, začal jsem ji obcházet, abych se povzbudil, podráždil chuťové buňky a vůbec se trochu motivoval. Horkotěžko se mi tak dařilo udržet si váhu, což je v mém věku hodně důležité. 