Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kazimír,
zítra Miroslav.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Óda na Kačenku


Miluj mě, tak jako já na konci všeho
nevidím nic lepšího než Tě milovat
a žít s tebou.
(J.W. Goethe)


Když jsme museli na začátku 94. roku nechat uspat naši milovanou fenku Tally, která s námi žila téměř čtrnáct let, rozhodli jsme se, že po nějakou dobu budeme bez psí společnosti. Jedním z důvodů bylo to, že jsme se právě chystali na cestu do Evropy a problém, co se zvířátky po dobu naší nepřítomnosti, se omezil pouze na naši kočičku Pinky.


Za několik týdnů po ztrátě Tally zavolal náš syn Jindřich, že někdo přehodil přes plot elektrárny, na které v té době pracoval, dvě štěňátka a fenku a že jedno štěně pro nás má. S díky jsme dobře míněný dárek odmítli. O příštím víkendu jsme jeli navštívit Jindrovu rodinu do Gosfordu (žili jsme v té době stále ještě v Sydney) a byl nám představen malý, černý, kulatý štucel, s korálky oček a roztomilým čumáčkem. Stále jsme odmítali a přesvědčovali jsme s Janou jeden druhého, jaký by to byl nerozum, přivést do rodiny nového pejska v tak pro nás nevhodné době. Naše srdce zůstala tedy zatvrzelá a odjížděli jsme domů bez štěněte.


Uprostřed následujícího týdne nám zavolal Jindřich, že vzhledem k tomu, že má už čtyři psy, nemůže si štěně nechat a že ho tedy musí dát do psího útulku, kde psy a kočky, které si nikdo nevybere a nekoupí, po týdnu uspí. Protože nás má tak zvaně „přečtené“, líčil nám tento horror tak sugestivně, že jsme příští neděli opět jeli do Gosfordu a pochopitelně jsme se vraceli již s Kačenkou (okamžitě dostala a i přijala toto jméno). Když jsme vyjížděli, seděla Kačenka způsobně u Janiných nohou, nebyli jsme však ještě na konci Jindrovy ulice a štuclík již blaženě spal Janě na klíně.


Kdybych napsal, že nový přírůstek do domácnosti byl přijat naší kočičkou Pinky s otevřenou náručí, odporovalo by to značně skutečnosti. I když Pinky byla zvyklá na Tally, Kačenku přijala s vytaženými drápy, nakrčeným hřbetem a zlostným syčením. Nakonec se však po čase z nich staly velké kamarádky, jedly a spaly spolu a jen před plynovými kamny se snažily jedna před druhou zaujmout výhodnější místo. Když nám potom před třemi lety, po našem přestěhování do Gosfordu, Pinky zabilo auto, Kačenka ji usilovně hledala a máme pocit, že jí stále chybí. Snaží se kamarádit se s kočkami v okolí, ty však o její přízeň valně nestojí.


Když bylo Kačence necelý rok, rozhodl jsem se, že je nejvyšší čas, aby šla do psí školy. Začali jsme tedy každou neděli jezdit do blízkého parku, kde se psí škola konala a učili se - sednout, lehnout, vpravo a vlevo v bok a také protichodem. Velice bych přeháněl, kdybych označil naši Kačenku za vzornou žákyni. Pravý opak byl pravdou. Byla v té vznešené psí společnosti, skládající se většinou ze psů s rodokmenem sahajícím téměř do dob, kdy vlci, předchůdci dnešních psů, se začali stahovat k ohňům našich prapředků, tak trochu z nižší kasty. A zatím co většina jejích psích spolužáků se patrně již narodila s geny, kde byly povely sedni, lehni, pevně zakódovány a postupovala z jedné třídy do druhé, mnohdy s vyznamenáním, Kačenka stále navštěvovala základní třídu. Taktně jsme byli upozorněni, že se v jejím, a domnívám se i v mém případě, jedná o jisté snížení inteligence a že naše přítomnost na cvičišti je spíše rušivá než prospěšná. Tak jsme tam přestali chodit a současně mi došlo, nejen že Kačenka v žádném případě netrpí nedostatkem inteligence, (v mém případě si tím nejsem tak zcela jist), naopak byla mnohem chytřejší, než ostatní pejskové a čubičky. Jak mi později sdělila, její názor byl: „Když se už jednou za týden dostanu do společnosti, považuji za pitomost ztrácet čas obraty, plížením a ostatními hloupostmi, když je zde tolik pejsků, se kterými bych se mohla honit po trávníku, kočkovat se a dovádět“. Musel jsem jí dát za pravdu.


A tak, přesto, že nemá Kačenka na zdi pověšený diplom svědčící o úspěšném ukončení studia, dospěla v rozumnou psí dámu, s širokým rozhledem a laskavou psí duší. (Věřím pevně, že i psy a kočky mají duši, v mnohém případě duši čistější, než máme my, lidé – viz. Motto). Kačenka miluje všechny tvory živoucí, kočkami počínaje a ptactvem nebeským konče. Nejraděj má však lidi a to zejména děti. Když jdeme ráno na procházku a míjíme hlouček školáků čekajících na školní autobus, mám co dělat, abych ji udržel na vodítku. Nejraděj by všechna ta děcka poboskala a olízala.

 


O jejím vztahu k ptactvu nebeskému snad může posloužit následující příklad. Na zahrádku nám létá mnoho rozličných ptáků, které Jana pilně krmí a kteří sem létají jako domů a dokonce se mnohdy hlasitě dožadují pozornosti. Před několika týdny nám narazil na okno „lorekeet“, druh malého, barevného papouška. Patrně se trochu zranil, nemohl příliš dobře létat. Podařilo se mi ho chytit do košile a jemu se podařilo mi proklovnout palec až na kost zobákem, který mu normálně slouží k rozlouskávání jadýrek. Protože byla neděle, kdy veterináři mají zavřeno, dali jsme zraněného ptáčka do klece a odjeli jsme na malý nákup. Když jsme se vrátili, našli jsme k našemu překvapení, že ptáčkovi se nějak podařilo klec otevřít a z ní vyskočit. Seděli s Kačenkou na zemi a odděloval je snad metr prostoru mezi nimi. Ptáček se zdál být naprosto v bezpečí, Kačenka ho hlídala. Ani ostatní ptáčci, kteří létají na naši malou zahrádku, se Kačenky nebojí a pilně hodují na krajíčcích chleba, které jim Jana podává. Kačenka má také zabudovaný přesný chronometr, podle kterého je možno si nařizovat hodinky. Máme sice denně ranní procházku, tak dobrých padesát minut, ale v půl páté odpoledne je správný čas na další, kratší výlet. Pokud sedím u klávesnice počítače nebo piána, Kačenka mi čumáčkem prostě zvedne ruku a dá mi tak taktně najevo, že už je čas.


Každý druhý čtvrtek jede okolo mrazící vůz se zmrzlinou, většinou od něj koupíme něco pochoutek zmražených, zejména pro naše vnoučata, kdyby se jim zachtělo nás navštívit. Jana má ráda „Cornetto“ v oplatkovém kornoutku, zakončeném na špičce čokoládovou zátkou. A tato špička patří právoplatně Kačence. S potěšením ji pozorujeme, když si Jana pochutnává na zmíněné pochoutce. Jana olizuje kornoutek a Kačenka leží před plynovými kamny. Čas od času otevře oči, aby se přesvědčila, jak daleko je Jana se zmrzlinou. Když usoudí, že konečně přišel její čas a z oplatkového kornoutku zbývá pouze čokoládový konec, líně se zvedne a milostivě ho spolkne.


Kačenka mě bedlivě pozoruje a mám podezření, že čte na obrazovce, jak ji chválím. A tak aby nám nezpychla tou samou chválou, raději ódu ukončím. Jen na závěr, důležité údaje.


Věk: Více jak sedm, méně jak osm
Váha: 32 až 34 Kg hmotnosti
Povaha: Holubičí
Chuť k jídlu: Nezměrná


Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.


Jana a Zdeněk Reichovi


* * *

Zobrazit všechny články autorky


Jana a Zdeněk Reichovi (1935, 1938 odešli se synem Jinřichem v roce 1968 do Austrálie. Po nelehkých začátcích, způsobených hlavně neznalostí jazyka, získala Jana zaměstnání v knihovně univerzity státu New South Wales a Zdeněk dosáhl postavení vedoucího konstruktéra u firmy vyrábějící elektrické stroje a magnety. Téměř od počátku pobytu v Austrálii se věnovali činnosti v krajanské komunitě. Oba byli aktivními členy sydneyské pobočky SVU. Jana pracovala šestnáct let jako hlasatelka a redaktorka etnické rozhlasové stanice SBS (vysílání v českém jazyce) a oba pak společně vydávali časopis „Spectrum“pro česko-australskou společnost Artspectrum, který byl rozesílán do celého světa.


Psi a kočky byli vždy součástí jejich domácnosti. Zdědil to i syn Jindřich jehož rodina sdílí domov se čtyřmi psy, třemi kočkami, dvěma papoušky, párem fretek, dvojicí želv, jednou ochočenou krysou a neurčitým počtem hadů.



Komentáře
Poslední komentář: 06.08.2015  13:37
 Datum
Jméno
Téma
 06.08.  13:37 Ferbl
 04.08.  19:54 janina
 04.08.  15:53 Blanka K.
 04.08.  09:05 Kusan