Malý Trautenberk

Simonce, které říkám Vanilka, jsem šla koupit do papírnictví puzzle. To dítě je hračička a má svatou trpělivost s těmi skládankami z nestejnoměrně vysekaných dílků, které ve finále tvoří obrazec.

Prodavačka přede mne vyložila tři varianty a trpělivě čekala, kterou si vyberu.

„Také jdu vnukovi koupit tuhle zajímavou zábavu,“ pravila zákaznice, co stála vedle mne.

„S dovolením,“ utrousila koutkem pusy a postupně si prohlédla všechny tři krabičky, co ležely na pultě. Chvilku je obracela v rukou a pak jen ohrnula pusu.

„To by měl náš Jakoubek složené raz dva.“

Prodavačka vylovila zpod pultu větší krabici a strčila ji zákaznici pod nos.

Paní zavrtěla rezavou hlavou: „Náš Jakoubek je na svůj věk velmi šikovný. I tahle varianta by pro něj byla brnkačka.“

Prodavačka se jen ušklíbla: „Pak vám mohu nabídnout ještě poslední možnost.“

A položila na pult krabici, ze které by vnouček Jakoubek mohl jistě složit koberec do pokoje.
Jenže zákaznice zase nebyla spokojená.

„Náš Jakoubek je výjimečné dítě. Sháním pro něj něco náročnějšího.“

Prodavačce už to hnulo žlučí.

„V tom případě si kupte vedle v sámošce kilo strouhanky, ať si z ní váš Jakoubek sestaví rohlík.“

Možná by kdejaká maminka rezavé paní chytrého Jakoubka záviděla. Některé matky touží mít geniální dítě.

Já však nepovažovala za štěstí mít doma malého Einsteina, který by si nerozuměl se svými vrstevníky.

Můj syn však své kamarády přece jen v něčem předčil.

Jeho myšlenkové pochody byly občas k popukání.

Jinak se ovšem od ostatních dětí nelišil. Byl neposeda s pověstnou dětskou fantazií a nade všecko měl rád pohádky. Zvláště večerníčky zbožňoval. Když začala televize vysílat Krkonošské pohádky, nemohla jsem ho odtrhnout od obrazovky.

Miloval Ančí, Kubu, myslivce i sojku hlídačku. Nejvíc se mu však líbil mocný pán hor Krakonoš. Jen Trautenberk mu nešel pod nos.

„Dnes se musíš rozhodnout mezi večerníčkem a lampiónovým průvodem,“ nasadila jsem synovi brouka do hlavy.

Byl sedmý listopad – a to se v těch časech ještě oslavoval po celé zemi výstřel z Aurory, který podle juliánského kalendáře 25.10. 1917 zazněl v Petrohradě a znamenal začátek konce carského Ruska.

Pro syna to byla těžká volba. Nakonec zvítězila jeho slabost pro všechno co blikalo, plálo, svítilo a zářilo.

Uznal, že lampiónový průvod si nemůže nechat ujít.

Když na Rakovník, kde jsme tehdy bydleli, padl soumrak, stáli jsme v očekávání pod korunami hlohů, v širokém dvojstupu lemující střed náměstí, a vyhlíželi rakovnické školáky, kteří se zatím řadili v parku do dlouhého zástupu. S rozsvícenými lampióny různých tvarů a barev, zavěšenými na hůlce, se chystali projít okolo gymnázia Zikmunda Wintra, Pražské brány, Velké zvonice, v níž jsou zavěšeny zvony Žebrák a Mlynář, a kolem chrámu sv. Bartoloměje až na Husovo náměstí, aby ho obešli, a pak se rozprchli v postranních uličkách.

Synek byl napnutý jako struna. Netrpělivě přešlapoval na chodníku v obavách, že se snad té slávy ani nedočká.

Najednou zbystřil.

„Už jdou!“

Z východní strany náměstí k nám dolehly břeskné tóny dechovky.

Jak se hudba přibližovala, tmou probleskly první lampióny.

Synkovi nadšením zazářily oči. Nejradši by jim běžel naproti.

Konečně průvod připochodoval až k nám. V samém čele šli studenti. Nesli transparenty a velké fotografie státníků, co se rozhodli změnit svět.

„To je soudruh Gustav Husák,“ ukazoval syn prstíkem. „A soudruh Leonid Iljič Brežněv. A to je soudruh Lenin.“

Fotografie pluly nad hlavami středoškoláků a syn je provázel uctivým pohledem.

Úplně se mi z toho protočily panenky.

„V mateřské školce – a už taková nalejvárna!“

Najednou se v záři lampiónů zjevila nad průvodem vousatá tvář marxisty Bedřicha Engelse.

Syn ji zpozoroval a znejistěl. Nevzpomínal si, že by o tom pánovi ve školce mluvili.

Chvíli přemýšlivě krabatil čelo a pak zvolal: „A to je soudruh Trautenberk!“

Tím výrokem se stal v Rakovníku populárním.

Ještě nedávno, když jsem tam v knihkupectví podepisovala knížky, zeptala se mě jedna dáma: „Copak dělá váš malý Trautenberk?“

„Ten už je o dvě hlavy větší, než vy,“ usmála jsem se a v tu chvíli mi došlo, kolik času zmizelo v propadlišti dějin, tak jako tam zmizeli státníci z fotografií.

Jsou nenávratně pryč chvíle, kdy se nám zdálo, že mládí bude trvat věčně a naše děti se nepustí naší sukně.

Už zbyla jen mihotavá vzpomínka na doby, kdy bylo tenkrát.

Ale na výroky syna, kterými celé dětství uzemňoval i letité kmety, se zapomenout nedá.

Kdysi připravil jednoho žlučovitého důchodce málem k infarktu.

Zamračený děda nás pozoroval, když jsme krmili labutě na Vltavě.

Syn byl unešený při pohledu na to, jak některé hladce přistávaly na vodní hladinu. Jiné zas pluly důstojně po Vltavě jako mořeplavci argonauté pro zlaté rouno.

Když jim syn hodil tvrdé pečivo, sněhobílými křídly se rázem zachumelil celý vltavský břeh.

„Krmíš ty skřehotavce rohlíkama – a černoušci v Africe mají hlad,“ pustil se do něho stařec.

Syn se zatvářil provinile.

„Promiňte, ale tam já nedohodím.“

Teď už chodí k Vltavě krmit labutě se svým malým synkem Jindříškem.

Jednou, když byla Praha oblepená volebními bildbordy, zastavil se před portrétem známého politika, pobral si bradičku do dlaně, chvíli ho soustředěně pozoroval a pak řekl:
„Ten pán by mohl být v zoologické zahradě opice.“
Vnoučkův výrok mě vůbec nepřekvapil.

Jak je vidět, zase jednou nepadlo jablko daleko od stromu.

Jaroslava Pechová

* * *
Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky