Blanka Kubešová: Vzpomínky pamětníka 3/3
Třeba na odsun…
V nedávných presidentských volbách to byl právě odsun, který zdvihl vlnu emocí. Po téměř sedmdesáti letech se ale těžko hodnotí. Navíc hodnotí většinou ti, co u toho nebyli, co tuto dobu neprožili. Ať jsou na kterékoliv straně, znají tyto události většinou pouze zprostředkovaně. Byla to výjimečná doba a události se valily příliš rychle. Dnes je těžké se vžít do zjitřené nálady po válce, kdy národ tolik prožil, zkusil – a tolik nenáviděl!
„Já jsem pamětník, i když mi bylo jen 14 let“ píše mi jeden čtenář. Zpracovala jsem jeho kusé vzpomínky. Pro ty starší to nebude nic objevného, ale věřím, že SeniorTip má i mnoho mladších čtenářů, pro které budou mít vzpomínky na tuto dobu svoji hodnotu. Třeba pak sáhnou po skutečných historických pramenech, aby se o této době dověděli víc.
V pětačtyřicátém po konci války národ slavil, byl šťastný.
”... Nyní se dáme do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také zde v městě Brně s Němci a všemi ostatním. (Potlesk) Můj program je – a já se tím netajím – že otázku německou musíme v republice vylikvidovat…“ (Potlesk, volání Výborně!).
(z projevu presidenta dr. E. Beneše 12. 5. 45 na radnici v Brně)
Na prvním sjezdu národních socialistů prezidentův poradce dr. Prokop Drtina přednáší svůj projev a vyzývá:
„ …Prvním úkolem při zakládání nového života: vyčistit republiku celou a úplně od Němců… Abychom toho cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním Němců z našich zemi ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat. Každý z nás musí pomoci v čištění vlasti…”
(DRTINA II 62-64).
Národ slavil… Současně se však v lidech probudily ty nejnižší pudy a vzedmuly se vášně. Nastal čas zúčtování. Křivdy dušené během šestileté nacistické okupace se nevybily jen na skutečných pachatelích, s viníky se svezli i nevinní. Nikoho nenapadlo uvažovat o tom, jestli právě tenhle člověk za něco může. Tak to prostě bývá, ale je to omluva?
Západoněmecké prameny uvádějí, že ke konci války se na československém území nacházelo skoro 3,5 milionů Němců. Od prvních květnových dnů 1945 začalo jejich hromadné vyhánění nejen ze Sudet, ale i z vnitrozemí. Také soudy a popravy probíhaly ve všech městech a obcích. Současně se v květnových a červnových dnech mezi Němci množily sebevraždy. Odůvodněný strach ze znásilňování dívek a žen bez ohledu na jejich stáří vedl k sebevraždám celých rodin.
Jisté je, že se v době okupace, a dokonce i v posledních dnech, kdy už bylo jasné, že válka je prohraná, mnoho Němců chovalo hrůzně. Neméně hrůzně se chovali i Češi, zejména ti, kteří se předtím ze strachu či z prospěchu přidali na stranu okupantů a teď se snažili zahladit stopy. Násilí plodilo zase jen násilí. U mnohých zmizely všechny zábrany, zbyla jen chuť se mstít, oplatit stejnou mincí. Chuť zabíjet.
Nic z toho nelze ospravedlnit.
Vidím to jako dnes…
Vesnicemi pod památným Řípem, kde se podle legendy kdysi zastavil praotec Čech, se táhly kolony německých zajatců, vojáků i namátkou sebraných a přihnaných civilistů vedených takzvanými Revolučními gardami s červenými páskami na rukávech. Říkalo se jim také gardy rabovací, což mnohé napovídá. V nich se soustřeďovali samozvaní vykonavatelé moci, kteří se chopili výzvy některých českých politiků k co nejrychlejší čistce a naplňovali ji podle svých představ krvavou skutečností. Měli moc. Mohli soudit i zabíjet. Mohli vše.
Teď Gardy hnaly svůj konvoj z Prahy pěšky k německým hranicím a beztrestně uplatňovaly svou zvůli. Tyto pochody si v ničem nezadaly s pochody smrti židovských koncentráčníků během války. Stejně jako oni šli tito lidé bez vody, bez jídla. A u silnic zůstávali ležet ti slabší, co nestačili. Byl to divoký odsun.
Bylo mi 14 a viděl jsem…
Jeden starý muž si u silnice sedl a řekl – už nejdu, už nemůžu. Kluci si většinou tuhle podívanou nenechali ujít. I já jsem viděl jeho krvavé, oteklé nohy. A ten gardista jenom řekl, – Jak chceš, dědku…
Bylo mi čtrnáct, ale tuším, kde asi leží…
U cest i v polích stála opuštěná vojenská vozidla, tak jak jim došly pohonné hmoty. Jejich posádka se snažila aspoň pěšky dostat se někam do bezpečí.
Někteří nedošli, měli smůlu…
Vyprávělo se, jak jednoho německého vojáka chytli v lese místní výrostci sotva o pár let starší než já. Jen tak, pro svoje povyražení. Ještě dnes se mi příčí napsat o té exekuci něco víc, chvástali se jí velice barvitě a u starých mladých povětšinou sklízeli obdiv.
Vím, že by měl ležet někde v polích, ale ta krajina se tolik změnila a ti, co ho pohřbili, už tu nejsou. Snad aspoň dnes bychom mohli říct – ať je jim ta česká země lehká…
Jedné koloně RG dovolily pár hodin na odpočinek, ale mám zato, že jen proto, že i revolucionáře bolely nohy. Anebo se mezi nimi našel někdo milosrdnější, protože zajatcům směla být donesena voda. Moji rodiče měli studnu, to tehdy ještě nebylo samozřejmostí. Přišel k nám německý voják, byl oblečený v řadové uniformě wehrmachtu, tvrdil, že není Němec, ale Rakušan; že na vojnu prostě musel a že Hitlera nenáviděl… No ovšem.
Věřit – nebo nevěřit?
Dostal u nás vodu i chleba, třeba mu zachránil život, říkám si. Rádi jsme je neměli, ale teď byli poražení a kromě nenávisti budili i soucit.
Přišel další voják a kýblem nosil koloně ze studny vodu…
Nemohl jsem si pomoct, zatínal jsem pěsti…
Viděl jsem v něm německého policajta, který u nás ani ne před rokem udělal v domě velkou šťáru a poté i u všech našich příbuzných. Můj otec byl tehdy totálně nasazen v železárnách na Kladně, doma byla jen moje matka a já. Pamatuji se, jak přišli dva, český i německý policajt, oba řvali německy a těžko říct, který víc a hůř, rozhazovali postele a skříně, celý byt zpřevraceli naruby… Matka se tehdy zhroutila.
Co hledali, jsme se dověděli až později…
Jenda, muž mojí tety, uschoval židovskému sousedovi před jeho deportací do Terezina sbírku zlatých mincí. Jak se to prozradilo, nevím, nejspíš na nějaké udání, ani o to nebyla bohužel nouze. Němci u něj nic nenašli, a tak udělali prohlídky v širokém příbuzenstvu po vesnicích.
Přišli i k mému dalšímu strýci… Podobně jako u nás se ani u něj nic nenašlo, skřínka se sbírkou zlatých mincí ležela bezpečně utopená pod vodou ve studni. Přesto prohlídka strýce vyděsila tak, že mu pod dojmem řvaní a výhrůžek povolily nervy. Příští den skřínku sám vylovil a odvezl do Prahy na policii… Co na to říct?
Pro strýce Jendu to mělo ovšem fatální následky, hned nato ho odvezli na Pankrác. Kupodivu dostal advokáta, kterého napadlo z jeho pomoci udělat naopak vylákání majetku na židovi, to byla tehdy polehčující okolnost – taková to byla doba! A tak se jednání táhlo až do revoluce a osvobození… To byla šťastná náhoda, protože to mohlo dopadnout mnohem, mnohem hůř!
Ano, Němci se chovali zrůdně a ne každý našinec vydržel. O to víc pak nenáviděl! Teď se našla příležitost k odplatě, a ta byla velmi, velmi krutá…
Vláda změnila rétoriku a když viděla, jaký běs se urval ze řetězu, utáhla opratě: Němce je třeba odsunout, vše musí proběhnout humánně, nesmí docházet k přestřelkám, vždyť se dívá celý svět…
* * *
Zobrazit všechny články autorky