Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Gabriela,
zítra Františka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Heinz, muž který zaspal dějiny

 

Ve snaze procvičit si trochu pozapomenutou němčinu, kterou jsem se učil u soukromé učitelky jako malý chlapeček už od pěti let jsem reagoval před léty na výzvu v někdejším Mladém světě, kde hledali němečtí čtenáři někoho, kdo by byl ochoten si s nimi německy dopisovat. Moje matka pocházela z tak zvaného „Šlonzácka“, dříve německého území v nynějším Polsku a mluvila a zejména psala německy po celý život lépe než česky Pochopitelně, že se jednalo o Němce z DDR.

 

Vybral jsem si tam jakéhosi Heinze, který vyučoval němčinu na gymnasiu v Berlíně. Napsal jsem mu tedy dopis, on velmi hbitě odpověděl a po čase se rozvinula opravdu čilá korespondence.. V dopisech jsme si především vyměňovali názory na různé knihy, na spisovatele a literaturu vůbec. O politice se Heinz nijak nezmiňoval, což jsem celkem chápal.

 

Asi po roce dopisování jsme ho pozvali na návštěvu do Prahy. Bylo to v krásném i děsivém roce 1968, kdy se rozvonělo Pražské jaro bláznivými květy marných nadějí. Byli jsme šťastni, protože jsme se před několika lety konečně mohli nastěhovat do nového družstevního bytu, na který jsme po přidělení a zaplacení ještě dlouho čekali - a nyní jsme mohli dokonce i přijímat návštěvy. Předtím jsme skoro deset let bydleli porůznu, vlastně by se dalo říci nebydleli jsme nikde.

 

Heinz přijel a byl zpočátku poměrně zaražený a nejistý Choval se rezervovaně a mezi řečí se nám snažil dát najevo, že Berlin je, musí přece být něco lepšího a kulturnějšího než Praha, o které vlastně nevěděl zhola nic. Když se trochu porozhlédl, názor rychle změnil. Mimo jiné jsme ho vzali do různých jazzových klubů na jam sessions. Hráli tam velcí muzikanti našeho mládí jako Luděk Hulan, Kája Velebný nebo Ivo Dašek, zpívala Eva Olmerová a jiní. Nestačil se divit. A to neuměl česky a tak s námi bohužel nemohl jít do nějakého divadla tak zvaných malých forem, která slavila tehdy v té době v Praze i jinde ohromné úspěchy. Jen v Redutě jsme se s ním stavěli, aby poznal Suchého a Šlitra a poslechl si hudbu, která se tam hrála..

 

Vyprávěli jsme mu také o tom, jaký to byl poprask, když v roce 1965 zavítal do Prahy známý lehce šílený levičácký beatník Allan Ginsberg, který na polo tajných setkáních seznamoval mladé lidi s životem mladých v USA, vyprávěl o „Beat Generation“ tedy česky o beatnicích, o Jacku Kerouacovi, Ferlinghettim a jiných spisovatelích. Ginsbergův život byl dosti divoký, představoval snad všechno to, co tehdy - a mimochodem ani teď - nedělalo mládeži moc dobře . Byl to homosexuál v době, kdy se o tom nesmělo v Československu ani pípnout , dokonce to bylo trestné a u pana profesora Vondráčka na psychiatrické klinice se to dokonce pokoušeli léčit. Také drogy nebyly Ginsbergovi cizí. Když ho tehdy pražští studenti ještě ke všemu zvolili králem Majálesu, a došlo k nějakým jiným nepřístojnostem na hradě, zasáhla policie, milý Alan byl vyhoštěn a rychle eskortován na letiště. Něco takového si náš milý Heinz nedovedl vůbec představit.

 

Pražské koncertní síně a divadla dokončily Heinzovu přeměnu, stal se obdivovatelem, ba přímo milovníkem Prahy. Vzali jsme ho také do vysokoškolské loděnice, kde se mohl zkusit trochu projet po Vltavě na našem laminátovém kajaku, který jsme si tam tehdy sami postavili.

 

Praha - to všechno bylo pro Heinze něco úplně nového.Otevřel se mu nový, neznámý svět. Nesmazatelným dojmem na něj zapůsobila stará Praha, Hradčany, Malá Strana, kouzelné Staroměstské náměstí. Také návštěva zbytků starého židovského ghetta, židovského hřbitova, staronové synagogy, a především synagogy Pinkasovy, kde byly kolem dokola na zdech jména tisíců českých Židů, zavražděných nacisty. Byl šokován, nikdy o tom nic neslyšel, v DDR je to na školách nikdy neučili. Doma mu o tom neřekli. Nikde se o tom nepsalo. Zlí Němci a nacisté byli, to ano, ale jenom na Západě.

 

Jeho krátký pobyt ale brzy skončil a milý Heinz se vrátil do Berlína. Dopisovali jsme si dál, ale do Prahy mi tehdy psal už jen krátkou dobu. Pražské jaro skončilo rychle a tak, jak všichni víme a my se s manželkou přesunuli do Nizozemí. Snažil jsem se odtud také Heinzovi psát a posílat mu různé knihy německých autorů, ale když mi sdělil, že ani jednu z těch knih nedostal, tak jsem toho nechal. Nepochopitelné je, proč někomu vadil kupříkladu takový Herman Hesse a jiní němečtí autoři. Korespondence sice pokračovala, ale se strany Heinze už bylo možno pozorovat jakési váhání. Jen ještě jednou nadšeně napsal delší dopis z Prahy, kam jel s manželkou Astrid na svatební cestu, někdy v roce 1975. Navštívili tehdy také mojí maminku, která jim ráda dělala tlumočnici, přestože už nebyla dost zdravá na dlouhé procházky po Praze.

 

Léta plynula. Jednoho dne, někdy po roce 1980 se mi Heinz ozval telefonem a rozčileně sdělil , že volá z pouliční budky, protože má plný byt policie, která obrací byt naruby. Zapřísahal mne, abych mu vůbec nepsal, protože by měl potíže ve škole. Trochu jsme ještě korespondovali přes přátele, ale to už nebylo ono. Po nějakém čase se Heinzovi podařilo nějak dostat povolení k tomu, aby mohl navštívit svojí tetu v západním Německu. Chystala se slavit devadesáté narozeniny. Jakmile přejel hranice, telefonoval, zdali by nás mohl navštívit. Samozřejmě jsme souhlasili. Vyzvedli jsme si ho na nádraží v Dusseldorfu, blízko nizozemských hranic a jeli jsme k nám. U tety se ani neohlásil. Museli jsme ho přímo donutit, aby rodině v západním Berlíně zatelefonoval a vysvětlil, kde je. V té době každý občan DDR, který překročil německé hranice, dostal speciální dokument, který mu nahrazoval pas. S tímto dokumentem se mohl bez problémů pohybovat po celé západní Evropě, a k tomu ještě každý dostal 100 Marek kapesného. Heinz, u nás pobyl asi dva dny, přestože se strašně bál. Vyprávěl mi o tom, jak vlastně došlo k tomu prohledávání jeho bytu. Byl po operaci žlučníku někde v lázních, odkud posílal dopisy přes hotelovou recepci, přes kterou také chodily moje dopisy. Vzpomínám, jak mi tehdy psal, abych mu posílal delší dopisy, že má v lázních čas je číst a také že bude odpovídat. Což se ukázalo jako chyba. Pilní recepční neměli nic jiného na práci, než tuto naší korespondenci ohlásit na policii. Co říkám ohlásit, předat jí tam. Pravděpodobně to měli nařízeno.

 

Dohodli jsme se u nás tehdy na tom, jak budeme korespondovat dál. Naše „konspirativní“ korespondence pokračovala až do 9. listopadu 1989. Sledovali jsme tehdy bedlivě dění, všude to vřelo – jen v Československu ještě ne, tam bylo přímo hrobové ticho. Sledovali jsme pravidelně velké demonstrace v Lipsku a nikdy nezapomeneme na ten večer, kdy jsme uviděli v přímém televizním přenosu pád berlínské zdi. Dodnes to pokládáme za nejsilnější zážitek v našem životě. Spolu s televizním přenosem z Prahy ze zahrady velvyslanectví Německé spolkové republiky, kdy ministr Gentcher oznámil z balkonu všem těm tam zoufale namačkaným uprchlíkům z DDR, že mohou ještě ten večer odjet do západního Německa. Viděli jsme pochodovat dějiny…viděli jsme šťastné lidi, opilé radostí z toho, že mohou procházet Brandenburskou branou sem a tam. Viděli jsme je tančit na nenáviděné berlínské zdi. Okamžitě jsme telefonovali Heinzovi do Berlína, abychom mu blahopřáli. K našemu údivu u nich nikdo dlouho nebral telefon, vytáhli jsme je tehdy z postele. Nesmírně nás překvapili tím, že vůbec neměli potuchy o tom, co se v Berlíně a ve světě vůbec děje. Byli pravděpodobně jedni z mála těch, kteří dějiny zaspali.

 

Později mi Heinz napsal o tom, že má být jmenován Oberstudienratem, ale že musí za tím účelem předložit doklady o bezúhonnosti. Tyto musely být ověřeny tehdejším Gauckovým úřadem, který spravoval archiv bývalých spolupracovníků Stasi. Heinz na ten úřad tedy zašel a požádal o svoji složku, pokud tam nějakou má. K jeho nesmírnému údivu dostal velice objemný svazek, kde byly mimo jiné i kopie všech našich dopisů, a u nich poznámky řídicích důstojníků. Také dlouhé úvahy o zdánlivě v dopisech obsažených tajných heslech. Dlouho se je pokoušeli rozluštit. Dávalo jim to zabrat, například i naše docela obyčejná adresa v Nizozemí se jim tehdy od začátku zdála být konspirativní. Jméno ulice – Laurenburg – zkoumali velice dlouho. Také tam byly popsány pokusy získat Heinze ke spolupráci. To se jim ale nepodařilo. Byl šokován zjištěním, co všechno důstojníky zajímalo, kupříkladu znovu a znovu hledali možnost získat přes něho informace o naší činnosti mezi emigranty. Ale naštěstí pro Heinze se karta obrátila, díky léta trvajícímu sledování hochy od STASI bylo všechno v pořádku, povýšil a nyní je Oberstudienrat v pensi. Už se nám ozve jen málokdy, přestože má jistě dost času - ale moje němčina se za ta léta víc než zlepšila a to z docela jiných zdrojů, než je korespondence.Takže to vlastně už nepotřebuji.

Karel A. Pokorný



Komentáře
Poslední komentář: 26.02.2011  11:55
 Datum
Jméno
Téma
 26.02.  11:55 venca
 26.02.  09:03 kmet Děkují moc
 26.02.  08:16 VlastaV Oprava
 26.02.  08:12 VlastaV
 26.02.  07:45 KarlaA