Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Gabriela,
zítra Františka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ze života

 

Když jsem onehdy přehrabával staré fotografie, narazil jsem na několik snímků od firmy Štenc, a vzpomenul na dávnou dobu, kterou jsem v onom architektonicky nádherném domě v Salvátorské ulici v Praze strávil já. Starý pán Jan Štenc nechal dům postavit ještě před první světovou válkou, někdy kolem roku 1910. Architektu Otakaru Novotnému se podařilo vytvořit něco velice mimořádného, stavbu účelnou a velice moderní. Byla zde umístěna nejen firma Štenc, zvaná „Štencův grafický kabinet“, ale bylo to vlastně takové středisko kde se scházeli různí malíři, například Švabinský , Zrzavý a též spisovatelé jako Karel Čapek a jiní. Pan Štenc senior byl milovník umění, mecenáš a velice vážený odborník. Archiv fotografických skleněných negativů (mezi 60 až 70 tisíci), který on založil, je v domě prý stále a spadá nyní pod ministerstvo kultury. Součástí archivu, kterému vládl ještě za mých časů stařičký pan Trnka, byl také lis, na kterém se tiskly mědirytiny, a který se nám podařilo v poslední chvíli zachránit. Nějací partajní horlivci ho chtěli dát do starého železa. Starý pan Štenc také pomohl založit sdružení Kmen a stál u zrodu skupiny umělců Holar. Samozřejmě pomáhal umělcům finančně. Když jsem „ke Štencům“ přišel já, starý pán už nežil a byla jiná doba. Jen jeho syn ještě bydlel v krásném rodinném bytě, do kterého jezdil přímo z přízemí výtah. Přestože byl skutečně odborník, vystudoval totiž už před válkou v celém světě uznávanou Státní akademii grafického a knižního umění v Lipsku, byl po znárodnění v roce 1948 samozřejmě z rodinného podniku vyhozen a měl nejen zákaz vstupu do prostor podniku, ale i zákaz pracovat kdekoliv v polygrafii. Nesl to se šibeničním humorem sobě vlastním. Jezdil po Praze s koňským povozem Smíchovského pivovaru a rozvážel po hospodách pivo. Byl pyšný na svojí koženou zástěru, kterou nosili tehdy všichni závozníci a vždy, když k nám přišel do atelieru (nesměl tam, ale věděl, že ho neprozradíme) vyprávěl různé zajímavé historky.

 

Celý dvůr toho domu byl shora zasklený, takže tam měl ideální prostor fotografický atelier s dvěma kamerami, a také temné komory. Hlavní kancelář byla nádherně obložená dřevem a v lunetách nad obložením byly – a snad ještě jsou - nástěnné malby od Štencova přítele Maxe Švabinského.

 

V posledním patře domu byl velice prostorný atelier, který měl za mých časů pronajatý sochař Karel Kolumek, velice introvertní člověk a bohužel též velice fanatický komunista. K nám do atelieru chodíval hrát šachy. Trpěl těžkými žaludečními vředy a mnohdy se opravdu svíjel bolestmi. Odmítal ale jakékoliv lékařské vyšetření.Tvrdil totiž, že veškeré bolesti jsou jenom otázkou zvyku. Kdyby se někdo narodil (tvrdil) se stálými bolestmi a najednou mu nic nebylo, určitě by se cítil divně a běžel by k doktorovi. Byla s ním těžká řeč. Tenhle Kolumek spolupracoval také na Stalinově pomníku, smutně proslulém sousoší na Letné, kde pomáhal Otakaru Ševcovi (nebo tedy Švecovi?). Vytvořil prý tehdy Stalinovu hlavu. Sochař Otakar Švec trpěl z celé situace okolo pomníku depresemi, téměř nikdo z jeho přátel a kolegů výtvarníků s ním prý nemluvil. Tehdy už bylo po kultu Stalinovy osobnosti, pomník byl na nic, sláva veškerá žádná. Den před odhalením Stalinova pomníku, 1.května 1955 spáchal Švec sebevraždu. Když potom v listopadu 1962 vyhodili ten nešťastný artefakt do povětří, spadly nám tlakem vzduchu ve Štencově atelieru všechny stropy, takže musel být na čas zastaven provoz. Stropy to byly velice unikátní, štukované a zavěšené na speciálních nosnících. Protože nikdo tehdy s takovou pohromou nepočítal, nikdo nás nevaroval, nebylo pod nimi nic přikryto, normálně se pracovalo - najednou tedy velká rána a už to bylo. Na reprodukčních kamerách ležely kusy stropu, všude prach jako po náletu. Naštěstí se nikomu z nás nic nestalo. Museli jsme dlouho pracovat na dvě směny v reprodukčním oddělením našeho dalšího závodu v Karmelitské ulici ( Státní tiskárna ). Asi po půl roce se vše urovnalo, ale žádné původní stropy už nebyly instalovány, jenom jakési ohavné umělohmotné desky. Domovníkem u Štenců byl dost zajímavý člověk, jistý jeho osud byl typickým osudem sudetského „Čechoněmce“. Němci z něj totiž v osmatřicátém roce úřední vyhláškou udělali „říškého Němce“ a tak v roce 1939 musel narukovat do Wehrmachtu. Přežil Stalingrad, zajímavým způsobem. Udělal si tam nějak kýlu (byl dělostřelcem) a měl to štěstí, že se dostal snad posledním letadlem zpět do Německa na operaci. Po válce zůstal v Praze, podařilo se mu dokázat, že se vždy hlásil k Čechům. Domovničil tedy u Štenců a stále něco vylepšoval na své staré Tatře, kterou měl v průjezdu domu. Sváděli jsme s ním vždy v zimě velké boje, protože byl nejen domovníkem a údržbářem, ale také topičem. Většinou jsme měli v celém podniku velice chladno, jednou nám dokonce zamrzlo veliké akvarium o obsahu kolem 400 litrů. Bylo to dost smutné vidět naše krásné skaláry zamrzlé v ledové tříšti a kolem nich zmražené rostliny. Nízké teploty zdůvodňoval tvrzením, že musí šetřit, protože dostává stále méně koksu než žádá a potřebuje. Tento komplikovaný muž skončil dost tragicky, spáchal sebevraždu. Skončil svůj život tak banálně prostě proto, že po celá dlouhá léta kradl ve velkém do podniku dodávané uhlí a koks a prodával je. Neshody s ním se tedy táhly už delší dobu a pomalu vrcholily a on měl strach, že se na všechno přijde. Jednoho krásného jsme dne přišli s kolegou Emilem jako obvykle brzy ráno do práce, a když jsme došli ke vchodu do domu, byl tento kupodivu ještě uzavřen. Věděli jsme, že paní našeho domovního ducha je na návštěvě u příbuzných v Německu, ale stejně tak jsme věděli, že on musí být doma. Snažili jsme se tedy nějak dostat do domu. Nakonec jsem vyzvedl Emila na ramena, (měřím skoro dva metry, a tehdy to pro mě nebyl problém) aby se podíval oknem dovnitř, co se tam v bytě děje. Málem ho ranila mrtvice, kolegu Emila, protože milý domovník klečel v kuchyni na zemi a hlavu měl strčenou v plynové troubě. Rozbili jsme tedy okno a pak honem sháněli telefon, což byl tehdy v šest hodin ráno dost velký problém. Kdepak, tehdy nebylo nic jako dneska, mobily nebyly. Telefonní budky většinou nefungovaly. V panice nás nenapadlo vlézt dovnitř a vzít klíče, které tam musely někde viset a dojít nahoru do kanceláře…Naštěstí v blízké hospodě „U oběšeného“, v Celetné ulici, kam jsme často chodili na držkovou polévku měli už otevřeno, a tak jsme se konečně odněkud dovolali. Přijela policie, s ní hasiči, vyrazili dveře a doktor konstantoval, že nešťastník je mrtvý už delší dobu. Později se zjistilo, že byl spolčen s uhlíři prodával jim vždy nejméně polovinu podnikové dodávky koksu. Pak nám neměla být zima. A ještě větším překvapením bylo zjištění, že měl ve sklepě tajnou místnost, kterou pronajímal za určitý poplatek panečnicím, čili lehkým děvám. Byl velice aktivní. Když už toho všeho bylo moc, ztratil asi přehled a nebo dostal strach, že stráví zbytek života v kriminále. Jeho manželka se tehdy raději po té ostudě odstěhovala do Německa, do Wuppertalu a tím vlastně také končí tenhle kousek mého vzpomínání. Ale přesto nemohu končit, aniž bych se nezmínil o tom, jak mi v Americe u Lake Tahoo připomněla tu někdy dost legrační dobu, strávenou „u Štenců“ a nešťastníka domovníka jedna Tatrovka z roku 1931. Našel jsem jí na ranči Ponderosa, na tom samém, kde se natáčel kdysi velice známý seriál Bonanza. Promítali ho v televisi hrozně dávno, v roce 1968, zrovna když jsme přišli do Holandska my. Svět je velká vesnice.

 

Ještě tuhle drobnost: Manželka nešťastného domovníka pocházela, jak jsem už napsal z Wuppertalu, celkem hezkého města v Porýní. Wuppertal je známý především tím, že tam mají visutou pouliční dráhu, která si velice prakticky jezdí nad řekou Wupper, zavěšena na železné konstrukci. Zde se stala v roce 1950 skutečně vyjímečná událost. Ve městě tehdy hostoval cirkus, který chtěl visutou dráhu využít jako reklamu pro svá představení. Podařilo se jim nacpat dvouletého slona do jednoho vagonu a za přítomnosti mnoha fotografů se dráha rozjela. To se ale Tuffymu - tak se slon jmenoval - vůbec nelíbilo a z vagonu prostě vyskočil.

 

O senzaci bylo postaráno. Tuffymu se naštěstí nic nestalo. Nikdo nic takového už asi opakovat nebude, ale přesto je ve Wuppertalu na některých místech dodnes vidět značka, upozorňující na nebezpečí padajících slonů.

 

P.S. K fotografiím není třeba vysvětlení, jen snad k jedné: ten pán s deštníkem a lulkou jsem já… jak je to dávno….



Karel A. Pokorný, Nizozemsko



Komentáře
Poslední komentář: 05.01.2019  20:02
 Datum
Jméno
Téma
 05.01.  20:02 Jan Film
 12.12.  10:25 jisuch53
 11.12.  00:27 Karel Löwy
 10.12.  21:11 venca
 10.12.  11:33 JanaS
 10.12.  07:21 Růžena
 10.12.  00:25 Karel Pokorny Štencův dům
 09.12.  14:43 Lenka
 09.12.  06:39 KarlaA