Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lumír,
zítra Horymír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Šnečí hostina v jugoslávském vězení

Z knihy Neobyčejné cesty, kterou vydala na internetu ke stažení zdarma Městská knihovna v Praze.

"Poslyš, kamaráde, víš o tom, že je tady jeden tvůj krajan?" optal se náhle Francouz George, sedící naproti mně u stolku na dvoře věznice pro cizince nedaleko Bělehradu. Tady jsme zatím skončili po emigraci přes Rumunsko do této země. 
Málem jsem nadskočil: „Kde je teď?" 
Francouz nespěchal s odpovědí, labužnicky potáhl z cigarety, kterou jsem mu před chvílí věnoval. K obědu jsme fasovali každý dvě, měl jsem tedy jako nekuřák nyní možnost dělat trochu radosti svým bližním, propadlým nikotinu. 

Je tady už delší dobu, ale bydlí někde v druhém bloku, tak sem přijde málokdy. Mimochodem, máš rád žabí stehýnka? "
"Nikdy jsem to nejedl," přiznal jsem se.  
"A co hlemýždě?" 
"Neměl jsem příležitost. K vám do Francie mě nikdy nepustili. A na tohle jídlo, které připravovali jeden čas v Praze v prvotřídní restauraci u Pelikána pro labužníky, jsem nikdy neměl. Všechny peníze jsem vždycky utratil za cestování. 

Zamyslel se, očka mu zazářila. "Tak víš co? Žáby tu sice nejsou, ale, vypozoroval jsem, že po ránu lezou v zarosené trávě šneci. Zítra je nachytám a pak připravím hlemýždě po francouzsku, že se budeš olizovat ještě po letech, až si na to vzpomeneš!"
"Dobrá příteli, budu se těšit. A moje žena také, když ji pozveš."
"Samozřejmě. Ale bude to trvat tak týden. Hlemýždi musejí vyhladovět, aby měli prázdná střívka, musím sehnat hrášek, koření..."
"A co ten náš krajan?"

Vstal a odhodil oharek cigarety. "Zařídím, aby mu kamarádi dali vědět. Určitě vás brzo přijde navštívit."
Díval jsem se za ním, jak mizí v chodbě. Byl to rozhodně nejzajímavější vězeň, jakého jsem tady zatím poznal. Stoupenec podivných náboženských a mírových hnutí, blázen, tulák a světoběžník...? Od všeho z toho něco, těžko říci, v jakém poměru. Jisté je, že tento snědý a šlachovitý pětapadesátiletý muž se šviháckým knírkem d Artagnana se vydal jednoho dne na cestu do Jugoslávie, aby pak po přejezdu hranic vyhodil s rozmyslem z okna vlaku veškeré osobní doklady a dal se zavřít do tohoto zajímavého žaláře. Konečným cílem jeho zamýšleného putování měla být emigrace do Albánie! Tak to alespoň sám tvrdil.

Vytrvale odmítal nabídky jugoslávských policistů, aby se osobně nebo telefonicky spojil se svým konzulem. Logicky ho ostatní vězňové zpočátku považovali za blázna. I my - než jsem se s tím podivínem z rodu fanfarónů dal do řeči a přesvědčil se, že se jedná o zvídavého dobrodruha s bystrým a přemýšlivým mozkem. 
"V tomhle vězení jsem poznal pravdu o socialistických zemích. Mnohem víc, než bych uviděl při normální turistické cestě! Jsou tady Rumuni, Bulhaři, Albánci, Čechoslováci...A to, co jsem se už od vás všech dozvěděl, je děsivé, smutné, neuvěřitelné! Chtěl bych to doma publikovat, až se vrátím."

Příštího dne po večeři se náhle objevil u našeho stolu na dvoře štíhlý mladík v šedivém nepadnoucím obleku. "Jmenuji se Jirka Rutner a přeji vám příjemný pobyt v našem žaláři!" podal nám ruku. Bouřlivě jsme ho přivítali. Jirkův příběh byl poměrně jednoduchý, zato však náležitě dramatický. Sebrali ho za napsání letáku se zprávami ze Svobodné Evropy rovnou ze třídy gymnázia. Při vyslýchání byl surově bit, vyhodili ho samozřejmě ze školy. A pak se rozhodl, že uteče. Ze Slovenska přešel nějak do Maďarska, pak se proplazil přes železnou oponu. Teď jsme měli nového kamaráda.

A pak jednoho dne jsme konečně dostali modré průkazky, vystavené bělehradskou kanceláří OSN a stali jsme se tak oficiálně "izbegliky" - uprchlíky pod ochranou této mezinárodní organizace. O den dříve opustil vězení pro cizince v Padinské Skele náš přítel Francouz, který ale ještě přesto stačil uspořádat pro nás slíbenou šnečí hostinu. Hlemýždi po francouzsku byli výteční, k celkovému požitku chybělo jen víno. 

Překvapení Rumuni se shromáždili kolem našeho stolu na dvorku a s netajenou ošklivostí sledovali, jak vyloupáváme uvařená tělíčka plžů z ulit a s chutí je pojídáme s přílohou jemné pikantní omáčky, jako bychom seděli u slavnostní tabule na dvoře francouzského krále. A když někdo z nás těm kolem stojícím nabídl, kruh se v tom místě rozestoupil a ozvaly se vzdechy podivu a odporu. Hostina na rozloučenou byla výtečná, protože jsme věděli, že je poslední a že i my toto absurdní prostředí brzy opustíme. Věděl to i George, který to odpoledne zavolal konečně svému konzulovi. Teď čekal už jen na diplomata a jeho limuzínu, která ho odveze do civilizace.

 
Vladimír Kříž
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 29.09.2024  09:35
 Datum
Jméno
Téma
 29.09.  09:35 Ivan
 27.09.  09:19 Vladimír Křiž
 26.09.  12:48 Přemek
 25.09.  17:04 Vesuviana
 25.09.  12:42 Jitka
 25.09.  08:07 Von
 25.09.  07:58 Milena
 25.09.  06:20 zdenekj