Friedrich Flotow, nìmecký hudební skladatel (26. dubna 1812 - 24. ledna 1883)
Nìmecký skladatel Adolf Ferdinand Friedrich Flotow se poèítá spíš ke skladatelùm zábavné, melodické hudby. Kdysi byla obzvláš» oblíbená jeho opera Marta, která se nyní hraje jen málokdy a málokde. Nebyl nìjakým pøevratným objevitelem nového smìru, ale byl za svého ¾ivota oblíbeným skladatelem oper, slo¾ených pøedevším pod vlivem oper italských a francouzských operet. Není celkem divu, proto¾e jeho pøítelem byl slavný francouzský operetní skladatel Jacques Offenbach (1819–1880).
Friedrich Flotow byl potomkem významného meklenburského šlechtického rodu. Byl druhým dítìtem svých rodièù, starší byla sestra Bernardine (1811–1883). Jako nejstarší syn mìl pøevzít roli následníka svého rodu a nastoupit dráhu právníka a diplomata. Jeho rodièe mìli ještì dvì další dìti. Tatínek, Wilhelm Flotow (1785–1847), byl pruský šlechtic a husarský dùstojník a maminka Caroline Sophie Rahel (1792–1862) byla rovnì¾ dùstojníkovou dcerou.
Narodil se podle nìkterých pramenù 26. dubna 1812 na zámku Teutendorf u Sanitz v Meklenbursku. Jiné prameny uvádìjí a¾ 27. duben. Od mládí vykazoval velké hudební nadání. Klavírní høe ho nejdøív uèila maminka. Také se seznamoval s varhanní hrou u místního kantora. Vzhledem ke svému postavení a urèení byl od dìtství vychováván pro diplomatickou dráhu. Uprosil ale pøísného otce, aby se smìl hudbì vìnovat. Byl vyslán na studie do Paøí¾e, kde hudba mìla pøedevším pod vlivem nìmeckého skladatele Giacoma Meyerbeera (1791–1864), v Paøí¾i ¾ijícího, velmi vysokou úroveò. Mìl k tomu, jako šlechtic, skvìlé zaopatøení. Studoval mezi roky 1828–1830 na paøí¾ské konzervatoøi. Jeho uèitelem klavírní hry byl Johann Peter Pixis (1788–1874) a uèitelem skladby èeský hudební skladatel Antonín Rejcha (1770–1836). Ale v Paøí¾i byl hodnì bohatý hudební ¾ivot. Byla to doba, kdy v Paøí¾i ¾il François-Adrien Boieldieu (1775–1834), pøezdívaný „francouzský Mozart“, francouzští skladatelé Daniel Auber (1782–1871), Fromental Halévy (1799-1862) a Adolphe Adam (1803-1856). Z italských skladatelù to byl Gioacchino Rossini (1792–1868) a Gaetano Donizetti (1797–1848). Mezi jeho pøáteli z pozdìjšího období byl vedle Offenbacha také Charles Gounod (1818–1893).
Na studiích pokraèoval do roku 1830, kdy ho èervencová revoluce vyhnala na nìjakou dobu do vlasti. Do Paøí¾e se vrátil roku 1831. V Nìmecku pøipravoval svá první dramatická díla „Petr a Katinka“ (Pierre et Catherine nebo v Nìmecku Peter und Kathinka), jednoaktovou veselohru „Rob Roy“ na téma historického románu Sira Waltera Scotta (1771–1832), té¾ uvádìnou pod názvem „Vousatý Rob“ (Rob barbé) a operu s historickým námìtem z Francie 16. století „Vévodkynì de Guise“ (La duchesse de Guise), s jejich¾ uvedením na francouzskou scénu po svém návratu poèítal. Pro „Petra a Katinku“, kterou dokonèil v roce 1835, mìl vynikajícího francouzského libretistu Julese-Henriho Vernoye de Saint Georges (1799–1875). Premiéra opery byla v Nìmecku v Ludwigslustu v roce 1835 asi bez dalších repríz. Pøíbìh vycházel z ruské historie, s podobným obsahem jako Lortzingùv „Car a tesaø“ o carovi Petru Velikém. „Rob Roy“ mìl premiéru v roce 1836 na zámku Château de Bellisen v Royaumontu nedaleko Paøí¾e, opìt bez nìjakého velkého ohlasu. Podobnì ve stejném roce dopadla opera „Sérafine“, mající premiéru na stejném místì. „Vévodkynì de Guise“ byla nejdøíve provedena v r. 1837 také na zámku Château de Bellisen a znovu amatérským souborem v Salle Ventadour v divadle Théâtre de la Renaissance ve prospìch polských uprchlíkù pod názvem „Hrabì de Saint-Mégrin“ (Le comte de Sain-Mégrin) a¾ v roce 1840. V roce 1833 napsal ještì dvouaktovou operu „Havíøi“ (Die Bergknappen) a zaèal psát také dvouaktovku „Alfréd Veliký“ (Alfred der Grosse) na libreta podle nìmeckého básníka Theodora Körnera. Obì opery nebyly provedeny.
Svobodný pán von Flotow byl vítaným hostem v paøí¾ských salonech. Podle urèitých pramenù jednu ze svých dvou nejslavnìjších oper, ještì jako jednoaktovku „ Stradella“ provedl v soukromí u¾ v r. 1837, snad také dokonce i v Théâtre du Palais Royal. Není celkem záznam z jejího pøijetí, ale v provedení o dva roky pozdìji v roce 1839 v Convent Garden v Londýnì s jedinou reprízou propadla. Soukromì byla v tomto roce taky provedena komická opera „Prefektùv dopis“ (Le lettre du prefet), kterou Flotow pozdìji zcela pøepracoval. V roce 1837 byla v Théâtre de l'Hôtel de Castellane také premiéra opery „Alice“. Na podzim r. 1838 byla v Salle Ventadour premiéra dvouaktovky opery buffa „Lady Melvilová neboli Klenotník ze Saint James“ (Lady Melvil ou Le joaillier de Saint-James), kde s Flotowem spolupracoval další jeho celo¾ivotní pøítel, belgický hudební skladatel Albert Grisar (1808–1869).
V té dobì byl violoncellistou v paøí¾ské Komické opeøe Jacques Offenbach, který si pøivydìlával kopiemi hudebních partù pro Flotowovy opery. Postupnì se oba skladatelé stali pøáteli. Ve šlechtických salonech spolupoøádali recitály, pøièem¾ Flotow hrál na klavír a Offenbach na violoncello. Napsali spolu také dva svazky skladeb pro violoncello a klavír. Offenbach skládal melodii a Flotow pøipojoval klavírní part.
Z roku 1838 byla dvouaktová opera „Duše v nesnázích“ také „®árlivá duše“ (L'âme en peine), v nìmeckém pøepracování pro provedení ve Vídni v roce 1847 jako „Lesník“ (Der Förster), pro Londýn v roce 1848 jako „Leoline“, polsky „Paola“, italsky dvakrát v delším èasovém odstupu se dvìma názvy „Paula, oklamaná sirota“ (Paula, l´orfana tradita) a „Lesník aneb Oklamaná duše“ (Il boscaiuolo ossia L'anima tradita). V roce 1839 byly v Salle Ventadour ještì dvì premiéry. Opìt opera buffa a opìt s Grisarem „Kouzelná voda“ (L´eau merveilleuse) a koneènì prùlom.
Objevem se Flotow stal v roce 1839 a¾ zhudebnìním tragického pøíbìhu ze zaèátku 19. století „Ztroskotání Medúzy“ (Le naufrage de la Méduse) o pøíbìhu o voru z francouzské váleèné lodi, její¾ troskotání bylo zpùsobeno pýchou a nekompetentností kapitána, a hrùzy na voru byly zpùsobeny nelidskostí zúèastnìných. Partitura opery Scaramouchovo dobrodru¾ství
Libreto napsali bratøi Hippolyte (1807–1882) a Théodore (1806–1872) Cogniardovi. Pøíbìh pøipomíná velice známý obraz francouzského malíøe Théodora Géricaulta „Vor Medúzy“. Opera mìla v roce 1838 úspìch v divadle Théâtre de la Renaissance a byla ètyøiapadesátkrát reprízována. V provedení v roce 1845 mìla opera název „Námoøníci“ (Die Matrosen).
V ji¾ výše uvedeném pøedstavení „Hrabìte de St-Mégrin“ se Flotow setkal se spisovatelem Friedrichem Wilhelmem Riesem (1805–1879) svým budoucím nejúspìšnìjším libretistou, který u¾íval pseudonym W. Friedrich. V roce 1840 byla v Théâtre de la Renaissance premiéra opery „Stránky Ludvíka XI.“ (Les pages de Louis XI), ze které se zachoval zápis jediného sboru.
Dvouaktovou operu Scaramouchovo dobrodru¾ství (Une aventure de Scaramouche) od Luigiho (Louise) Ricciho (1805–1859) na libreto Augusta de Forges (1805–1881) Flotow pøepracoval a v roce 1842 byla ve Versailles premiéra.
V roce 1843 vznikla opera „Camõesùv otrok“ (L´esclave de Camoëns). Obsah opery je znaènì romantický. I kdy¾ o ¾ivotì slavného portugalského básníka Luíze Vase Camõese (asi 1524–1580) jsou známy jen útr¾ky jeho dobrodru¾ného ¾ivota, lze pochybovat o pravdivosti dìje opery. Za rùzné problémy v ¾ivotì si básník mohl sám svým suknièkaøením…
Opera vypráví o tom, ¾e básník Camões, jeho¾ básnì se zpívají po ulicích, je pronásledován a hladov. Otrok, kterého si pøivezl z výpravy do portugalské kolonie v indickém Goa, je mu zcela oddán, a aby zabezpeèil ob¾ivu pro sebe i jídlo pro neš»astného básníka, po veèerech na ulici zpívá. Král, dom Šébastien (1554–1578), je zamilován do cikánky, její¾ hospoda je právì tam, kde se Camões ukrývá. Po prozrazení otrok ¾ádá krále o spravedlnost pro svého pána a dosáhne jeho osvobození. Camões dostane milost, otrok svobodu a se souhlasem krále se vrátí ke své man¾elce. Opera mìla premiéru v Théâtre della Comédie-Itallienne. Skladatel ji pozdìji ještì dvakrát pøepracoval s jinými názvy. Bylo to v r. 1852 s názvem „Indra, hadí dívka“ (Indra, das Schlangemädchen) s premiérou ve Vídni v divadle Kärtnertortheater a v roce 1878 v Paøí¾i v divadle Théâtre-Italienne pod názvem „Zora, kouzelnice“ (Zora l'enchanteresse ) a ještì také pod názvem „Alma nezpívající“ (Alma l´encantatrice).
V roce 1843 vznikl ve spolupráci s nìmeckým skladatelem Friedrichem Burgmüllerem (1806–1874) a francouzským skladatelem Edouardem Deldevezem (1817–1897) balet „Harriette aneb Greenwichova slu¾ebná“ (Harriette, ou la Servante de Greenwiche) nebo také „Lady Harriet“, jeho¾ tématu pozdìji pou¾il libretista Friedrich Wilhelm Riese pro libreto nejslavnìjší Flotowovy opery „Marta“. Hudba k baletu byla na objednávku øeditele opery a hlavní úloha baletu byla urèena pro slavnou tehdejší taneènici Adéle Dumilâtre (1821–1909) a ka¾dý ze skladatelù napsal jedno jednání. Bylo to z èasových dùvodù.
V hamburském tehdejším Theater am Dammtor byla v roce 1844 velmi úspìšná premiéra tøíaktové pøepracované døívìjší verze Flotowovy jednoaktovky s libretem Friedricha Wilhelma Riesea „Alessandro Stradella“, která pøinesla Flotowovi svìtový ohlas. Opera „Alessandro Stradella“ je o skuteèném italském hudebníkovi tohoto jména (1644–1682), jeho¾ skladba „Sonáta di viole“ následuje:
Opera má dìj v dobì karnevalu v Benátkách v roce 1658. Hlavní hrdina, hudebník Alessandro Stradella se zamiluje do Leonory, o kterou se uchází také její opatrovník Bassi. Bìhem karnevalu Leonora uprchne se Stradellou a v Øímì se chtìjí nechat oddat. Bassi najme dva vrahy, kteøí mají Stradellu zabít a Leonoru pøivést zpátky. Vrahové se pøestrojí za kajícné poutníky a snadno se dostanou do Stradellova útoèištì, dokonce se dostanou a¾ na svatební hostinu. Uslyší svého hostitele zpívat a jeho zpìv je tak nádherný, ¾e zaènou váhat o svém úkolu. Bassi se osobnì pøijde pøesvìdèit, jak se vìci dìjí. Pozná jejich váhání, zvýší nìkolikrát odmìnu, pokud ho zbaví jeho nepøitele. Se svými pomocníky èeká v úkrytu, ale opìt Stradellùv hlas zmaøí jejich akci. Slyší ho zpívat hymnus na oslavu Panny Marie, který má druhého dne zpívat pøi pøedstavení, odhodí dýky, padnou mu k nohám a prosí za odpuštìní. Dokonce i Bassi ho prosí o odpuštìní, èemu¾ Stradella ochotnì vyhoví. Dìj opery i vykreslení Stradellova charakteru jsou opìt znaènì vzdálené od skuteèného ¾ivota tohoto umìlce.
Opera mìla tak velký úspìch, ¾e se v roce 1845 hrála v patnácti nìmeckých divadlech. V listopadu 1847 pøišel nejvìtší Flotowùv úspìch – premiéra opery „Marta aneb Trh v Richmondu“ (Martha, oder Der Markt zu Richmond) ve vídeòském divadle Kärntnertortheater. Libreto napsal, jak bylo výše uvedeno, opìt Friedrich Wilhelm Riese. Opera má nìkolik romantických zápletek a svì¾í a líbivé melodie. Obecenstvo bylo nadšené, Flotowova sláva stoupala. Opera byla hrána v divadlech po celé Evropì; v Praze pravdìpodobnì u¾ v roce 1849.
Dìj opery se odehrává v Richmondu Anglii na zaèátku 18. století, v dobì panování královny Anny Anglické (1702–1714).
Mladou dvorní dámu – lady Harriet nudí panstvo u dvora, otravuje ji dvoøení vznešených pánù. Nejvíc ji nudí její postarší bratranec – lord Tristan, který je doslova karikaturou dvorské etikety. Její slu¾ku pøi zaslechnutí zpìvu slu¾ek na tr¾išti napadne, ¾e by se její paní mìla zamilovat. Rozhodnou se pøevléci za slu¾ebné, naznaèí lordu Tristanovi, ¾e by mìl za nimi pøijít, a jdou na trh. Jedná se o trh, kde se sjednává slu¾ba a slu¾ky nabízejí své slu¾by. Na trh pøijdou i dva statkáøi Plumkett a jeho pøijatý bratr Lionel, jeho¾ rodièe jsou neznámí. Kdysi byl zanechán jakýmsi naprosto vyèerpaným mu¾em, který krátce na to zemøel, u Plunkettovy matky. Jediné, co mu zbylo, je prsten, který by mìl být, v pøípadì jeho ohro¾ení, ukázán královnì Annì. Slu¾ky jedna za druhou vypoèítávají, co umìjí a Harriet pod jménem Marta s Nancy pod jménem Julia nabídnou své slu¾by Lionelovi a Plumkettovi. Ale neuvìdomují si, ¾e kdy¾ si se statkáøi „plácly“, není to u¾ hra. Chtìjí odejít, vlo¾í se do toho i lord Tristan, který na trh taky dorazil. Oba mu¾i pøipomínají, ¾e smlouva platí na jeden rok, a dívky odvedou. V Plumkettovì domì dostanou úkoly, které nejsou schopné ani ochotné splnit. Lionel Martu šetøí, líbí se mu. Kdy¾ v jedné chvíli spolu zùstanou sami, zaène Marta zpívat píseò „Poslední rù¾e léta“, èím¾ ještì zvýší Lionelùv obdiv a on jí nabídne sòatek, s tím, ¾e ji pozvedne ze slu¾ky na svou úroveò. Vyznání je pøerušeno pøíchodem tìch druhých dvou, a ani¾ by slu¾ky pøedvedly nìco z toho, co na trhu slibovaly, šlo se spát.
Lord Tristan jim pomohl uprchnout, proto¾e obì mìly povinnosti u dvora a byly z toho u¾ dost nervózní. Pøesto ale obì byly smutné, proto¾e se zamilovaly. Lionel také teskní a zpívá píseò „Tak zbo¾ná, tak milá“ (Ach, so fromm, ach, so traut). Dámy se zúèastnily královnina honu a Harriet hledala samotu, kde ji objevil Lionel. Opìt jí vyznal lásku, ale znovu jí pøipomnìl zákon, podle nìho¾ mu má rok slou¾it, co¾ ji rozzuøilo, ale jeho taky, ¾e byl vlastnì podveden. Pøed ostatními úèastníky honu Harriet prohlásila, ¾e je blázen, ¾e ho nezná a on je zatèen. Staèí jen propašovat svùj prsten Lionelovi. A tak se zjistí, ¾e je synem hrabìte z Derby, který v dobách po anglické revoluci byl psancem. Pro zmìnu je zase Harriet ochotná k vdavkám, ale Lionel nechce odpustit. Nancy s Plunkettem, kteøí se u¾ domluvili, nastrojí v Harrietinì zahradì scénu z trhu v Richmondu. Po Harrietinì zpìvu písnì „Poslední rù¾e léta“ se nakonec Lionel a Harriet domluvili také.
Árie Lionela patøí k vybraným pro vìtšinu slavných tenoristù. Patøila také k slavným áriím italského pìvce Enrica Carusa (1873–1821) v italské verzi opery „M’apparì tutt’amor“. Byla vrcholem Carusových vystoupení v roce 1906 v Metropolitní opeøe v New Yorku. Pro slavnou árii „Poslední rù¾e léta“ pou¾il libretista báseò irského básníka Thomase Mora (1779–1852) z jeho „Irských melodií“ (Irish Melodies), kde tato báseò je pod anglickým názvem „The Last Rose of Summer“.
Po revoluèním roce 1848 musel Flotow svoji vybranou zemi, Francii opustit. Vrátil se do Meklenburska-Pomoøanska a usadil se na svém statku ve Wutzigu a o¾enil se v roce 1849 s mladièkou Elise von Zadow (1832–1851). Tehdy slo¾il operu „Velkovévodkynì Sophia Katharina“ (Grossfürstin Sophia Katharina). Premiéra byla provedena v Berlínì v listopadu 1850.
V roce 1851 se man¾elùm Flotowovým narodil syn, ale matka pøi porodu zemøela, a chlapeèek zemøel brzy po ní. Flotow se odebral se svým pøítelem, spisovatelem Gustavem Heinrichem Gansem zu Putlitz (1821–1890) na jeho panství a ve skladbì se sna¾il zapomenout na svou tragédii. Gans zu Putlitz mu napsal texty k opeøe „Indra, hadí dívka“ (Indra, das Schlangemädchen), co¾ byla úprava opery „Camõesova otroka“, a dále k opeøe „Rýbrcoul“ (Rübezahl), o tom, jak Rýbrcoul (Krakonoš) ke svému jménu pøišel. Soukromá premiéra byla v Rakousku, první uveøejnìní bylo v roce 1853 ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1853 se Flotow o¾enil s dvacetiletou taneènicí Annou Theen (1833–1872). Útoèištì tehdy man¾elé našli na vídeòském pøedmìstí Sieveringu. V man¾elství se narodila jedna dcera.
Døívìjší Dvorní divadlo ve Schwerinu
Po krátkém pobytu ve Vídni se Flotow v roce 1855 na osm let stal intendantem Dvorní opery opìt ve své vlasti – ve Schwerinu. Ve Schwerinu byl znám u¾ z doby premiéry „Alessandra Stradelly“ a o jeho anga¾má ve svém divadle stál hlavnì zdejší velkovévoda Friedrich Franz II. (1823–1883). Zde Flotow pøedevším vybudoval orchestr tím, ¾e našel vynikající hudebníky. Hned na konci roku 1855 byl Flotow jmenován komoøím. V repertoáru dával Flotow pøednost francouzským dílùm, i kdy¾ pochopitelnì základní nìmecké i svìtové kusy jak v èinohøe, tak v opeøe, neopomíjel. Pochopitelnì uvedl hned v roce 1856 obì své nejúspìšnìjší opery „Alessandre Stradella“ a „Marta“, dále uvedl své opery pøímo pro Dvorní divadlo napsané.
V Rakousku rok poté probìhla premiéra opery „Albín aneb Schovanec“ (Albin oder Der Pflegesohn), zase podle Flotowových zvyklostí v r. 1859 pøepracovaný jako „Mlynáø z Meranu“ (Der Müller von Meran). Pro Paøí¾ napsal v r. 1856 operu „Košíkáø“ (Le vannier), která ale provedena nebyla. Flotow ji ale pozdìji pøepracoval pro ruské publikum a byla provedena v roce 1865 jako „Naida“ v Sankt Petìrburgu. Nìmecké pøepracování provedeno nebylo, ale italské mìlo premiéru v roce 1873 v Milánì. Roku 1856 vznikl balet „Vá¾ka“ (Die Libelle nebo francouzsky La demoiselle) nebo také „Motýlek“ (Le papillon) nebo „Dolores“, který mìl premiéru v lázních Bad Doberan v Pomoøansku.
V roce 1857 byly ve Schwerinu premiéry dvou jeho oper. Byla to opera „John Albrecht, meklenburský kní¾e“ (Johann Albrecht, Herzog von Mecklenburg), která zase, jak bylo Flotowovým zvykem, zmìnila název na „Andreas Mylius“. Druhou operou byla „Pianella“ podle opery italského skladatele Giovanniho Battisty Pergolesiho (1710–1736) „Slu¾ka paní“ (La serva padrona). Další balet slo¾il Flotow pro schwerinské Dvorní divadlo „Thetidina skupina“ (Die Gruppe der Thetis) o øecké bohyni Thetis, matce trójského hrdiny Achillea.
V roce 1859 slo¾il operetu „Vdova Grapinová“ nebo „Vdova Camusová“, která se tého¾ roku hrála v Paøí¾i, ale v roce 1861 se hrála ve Vídni pod názvem „Madame Bonjour“; a aby se neporušil zvyk skladatele, postarali se o to dlouho po jeho smrti – v roce 1947 – v Berlínì a operu dávali pod názvem „Neskrývané vdavky“ (Die unverhoffte Heirat).
Z roku 1861 je opera zase s nìkolika názvy podle zemì provedení – „Zilda aneb Noc oklamaného“ (Zilda ou La nuit des dupes) – pohádka z „Tisíce a jedné noci“, provedená v r. 1866 v Paøí¾i, ale nìmecky v Praze pod názvem „Fatme nebo Síla oklamaného“ (Fatme oder Die Macht der Betrogenen). Pro pøítele Ganse zu Putlitz napsal scénickou hudbu pro jeho drama „Vilém Oran¾ský ve Whitehallu“ (Wilhelm von Oranien in Whitehall).
O Vánocích roku 1861 se ve schwerinském divadle dával balet s vánoèním motivem „Jedlový král, vánoèní pohádka“ (Der Tannkönig, ein Weihnnachtsmärchen) s Flotowovou hudbou. Další baletní hudba z roku 1864 byla urèena pro baletní pøedstavení podle obrazu meklenburského malíøe Theodora Schloepka (1812–1878) „Královská støela“. V té dobì u¾ byl intendantem Dvorního divadla Gans zu Putlitz a Flotow se vrátil do své milované Paøí¾e, kterou støídal s Vídní. V Paøí¾i byl podle nìkterých pramenù zvolen èlenem Académie française. V roce 1865 napsal dvouaktovou operu „Kasta“ (La Châtelaine) nebo „Hledaè pohádek“ (Der Märchensucher), která nebyla provedená.
V roce 1868 se rozvedl a vzal si mladší sestru své ¾eny pìvkyni Rosu Theen (1846–1925), která byla o tøicet ètyøi rokù mladší ne¾ on. Z tohoto man¾elství se narodila jeho další dcera. Man¾elé se usadili na statku nedaleko Vídnì. Flotow cestoval do Paøí¾e, Londýna a Berlína a skládal hudbu k opeøe „Na runovém kameni“ (Am Runenstein), její¾ premiéra byla provedena 13. dubna 1868 v pra¾ském Stavovském divadle. Libreto napsal rakouský libretista Richard Genée (1823–1895). Opera mìla dvì èásti – „Slavnost na ostrovì“ (Das Inselfest) a „Sen a probuzení“ (Traum und Erwachen).
Pro Paøí¾ slo¾il operu „Stín“ (L´Ombre) a „Kvìt z Harlemu“ (La Fleur d´Harlem) podle románu „Èerný tulipán“ (La Tulip noir) Alexandra Dumase (1802–1870), která byla pozdìji italsky provedena v Turínì. S Genéem spolupracoval i na další opeøe „Hudebníci“ (Die Musikanten), provedené v roce 1869 v Manheimu. Ve Schwerinu byla v roce 1869 provedena opera na motivy starodávné sanskrtské básnì básníka Kalídásy ze 4. nebo 5. století „Šákuntala“ o bo¾ské nymfì, její¾ motiv byl pøevzat ze spisu „Mahábhárata“. Opera „Stín“ byla provedena v roce 1871 nìmecky pod názvem „Sein Schatten“ (Jeho stín) ve Vídni a pod názvem „L´ombra“ ve stejném roce v Janovì.
Svá poslední díla skládal Friedrich Flotow na otcovském panství v Teutendorfu. V roce 1877 slo¾il operu „Rosellana“, která nebyla provedena, i kdy¾ v roce 1878 zkoušky v Paøí¾i probìhly. Dále slo¾il operu „Døevìná šavle“ (Der hölzerne Sabel) dle nìmeckého dramatika Augusta von Kotzebuea (1761–1819). Podle nìkterých pramenù operu nestaèil dokonèit.
V roce 1880 se pøestìhoval na své panství Heilegenkreuzberg u Darmstadtu, co¾ je dnes souèást Darmstadtu. Zde 24. ledna 1883 zemøel. Pochován byl na Starém høbitovì (Alter Friedhof) v Darmstadtu. Vedle oper skládal Flotow také hudbu komorní a písòovou, pøi èem¾ se dost notových záznamù ztratilo. Podle nìkterých pramenù skládal hudbu k Shakespearovì „Zimní pohádce“ (Winter´s Tale) a „Bouøi“ (Tempest). Mezi jeho nezvìstná díla patøí i nìkteré vìtší koncertní kusy, symfonie, klavírní koncert. Napsal další klavírní koncert, taneèní hudbu, dvì mše, pøedehru „Jubilejní“ (Joubelouverture), taneèní hudbu „Pochodòový tanec“ (Fackeltanz), klavírní tria, sonáty, sbory, písnì a pìt melodramat.
Nìmecký skladatel Adolf Ferdinand Friedrich Flotow se poèítá spíš ke skladatelùm zábavné, melodické hudby. Kdysi byla obzvláš» oblíbená jeho opera Marta, která se nyní hraje jen málokdy a málokde. Nebyl nìjakým pøevratným objevitelem nového smìru, ale byl za svého ¾ivota oblíbeným skladatelem oper, slo¾ených pøedevším pod vlivem oper italských a francouzských operet. Není celkem divu, proto¾e jeho pøítelem byl slavný francouzský operetní skladatel Jacques Offenbach (1819–1880).
