Svět chce být klamán
Ano, opravdu chce, a také stále klamán je, mnoha různými způsoby. O jednom klamu, který nikoho nerozhněvá, protože je to jenom takový něžný podvůdek z uměleckého světa, vám chci něco napsat. Jmenuje se trompe-l´oeil, což je známý francouzský termín z dějin umění, mezinárodní označení pro výjimečné formy obrazového ilusionismu.
V přesném překladu je to „klamání oka“. Oko pozorovatele má být podvedeno, odvedeno od zobrazené skutečnosti takovým způsobem malby, nebo jiného uměleckého projevu, který mu vsugeruje, že se dívá na předměty zcela skutečné. V Holandsku 17. století se používalo pro označení tohoto tehdy velmi oblíbeného druhu umění roztomilé synonymum „bedriegertje“, čili „podvůdek“.
Začalo to už velice dávno. Kopie navždy ztracených, ale pečlivě současníky popsaných maleb řeckých a římských umělců dokumentují, že tento způsob ilusionistické malby existoval již ve 4. století před Kristem. Tehdy bylo totiž snahou umělce, aby zobrazil jím vybrané téma co nejrealističtěji. Naturalisticky. Mělo to tu výhodu, že nikdo nemusel podávat sáhodlouhé výklady o tom, co jeho umělecké dílo
představuje a proč ho namaloval. Plinius starší píše o tom, že takový způsob „podvodu oka“ bylo možno najít v dílech mnoha vynikajících malířů té doby, jako byli Zeuxius, Apelles, Parhaisos, Sosos a další. Vypráví se o tom, jak se Zeuxius (či Zeuxis) utkal v jakési malířské soutěži se svým uměleckým rivalem Parhasiem z Efezu. Soutěžili o to, kdo z nich namaluje realističtější obraz. Zeuxius, známý athénský umělec, namaloval hrozen vína, a když nesli tento jeho obraz do domu soupeřova, slétali se ptáci a chtěli zobat zrnka z hroznu, tak byli realistickou malbou oklamáni. Zeuxius, jist svým vítězstvím, vešel pyšně do domu Parhasiova a vyzval ho, aby mu ukázal, co namaloval on. Na stojanu uviděl obraz, zahalený rouškou – vztáhl ruku, a vida. Ta rouška byla obrazem. Na toto téma napsal český básník, klasik, myslím, že Vrchlický dlouhou báseň, kterou jsme se učili na gymnasiu nazpaměť. Dávno je tomu. Dnes si pamatuji už jen to, že Zeuxius sám uznal, že prohrál. On oklamal jen ptáky, kdežto Parhasius přelstil člověka a umělce.
Podobný styl v umění najdeme znovu až v 15. století. Perspektiva, pozorování přesných rozměrů, úhlu dopadajícího světla, zájem o anatomii, to všechno bylo tehdy ve středu zájmu umělců a způsobilo, že se mnozí z nich snažili o malbu víc než realistickou, vlastně se tak dostali k určité formě ilusionistické malby. K vyvrcholení této malby ilusí a snů došlo ale až o mnoho set let později, v dílech malířů, kteří se nazývají surrealisté.
V té době, v 15. století, také začalo použití tohoto způsobu „podvodu“ v dekorativním malířství a v intarsii. Nejkrásnější takové intarsie, celé místnosti v různých palácích a klášterech, které jsou tímto způsobem vyzdobené, najdeme zejména v Itálii.
Na obrázku vidíte tak zvané Studiollo v Palazzo Ducale v Gubbiu. Skříně s knihami a
jinými předměty, sedátka, stolky, všechno je iluse. Intarsie navrhoval Francesco di Giorgio Martini a z různých druhů dřeva je provedl Giuliano da Majano. Vpravo pak je ještě detail, intarzovaná „skřínka“, zátiší s knihami, perem a kalamářem, z kláštera Monte Oliveto.Vidíte, že se pomocí tohoto uměleckého směru dalo i ušetřit za nábytek a jiné vybavení bytu.
Byl to rafinovaný doplněk interiéru a až do 18. století se mu v mnohém směru podřizovalo i malířství. Různé lovecké trofeje, co nejrealističtěji namalované, zdobily dveře i dvířka skříní se zbraněmi, na stěnách zavěšené lovecké utensilie i ulovená zvěř klamaly udiveného diváka a zdobily současně vhodně interiér. Bohužel není možné, abych do článku dala všechny obrazy a jmenovala všechny umělce, které bych vám chtěla představit, a které bych potřebovala k lepšímu osvětlení textu ukázat. A které dokazují, že šlo skutečně o podvůdek velmi krásný a pro umělce dost pracný. To se týká zejména intarsií, na něž bylo používáno mnoho druhů dřeva. Mimoto zobrazuje tento ilusionismus v době svého rozkvětu také to, jak dalece pokročil rozvoj geometrie a fysiky.
V holandských interiérech 17. století, tak zvaného století zlatého, najdeme často malby, které sugerují nebo nahrazují někdy i drahé zařízení a obsahy skříní. Také na radnicích, ve spolkových místnostech a
jiných interiérech byly tyto malby oblíbeny.
„Het puttertje“, čili stehlíčka, s řetízkem na nožce, namaloval Rembrandtův žák Carl Fabritius. Ten seděl kdysi jako živý na dvířkách skřínky v holandském interiéru - a sedí si tak dodnes v Amsterodamském Rijksmuseu.
Na mnoha obrazech je vidět celé sbírky předmětů denní potřeby, dopisů, všelijakých dokladů a účtů.
Nahoře vlevo vidíte, jak se s touto malbou vypořádal skutečný virtuos tohoto žánru, vlámský malíř Cornelius Gijsbrechts. Ten namaloval i mnoho ateliérových detailů, zavěšených palet a drobnůstek, tak zvaných „quodlibets“ s miniaturní podobiznou umělce, který to všechno namaloval. (Quodlibet je slovo z latiny a znamená „co je komu libo“, mozaiku, nebo směs. Používán je tento termín také v hudbě) .
Vpravo je pak pěkná ukázka tak zvaného „obrazu v obraze“ od Samuela van Hoogstratena., též nějakou dobu žáka Rembrandtova. Obraz se nazývá „Pantoflíčky“ a můžete ho vidět v Louvre. Je na něm zachyceno velmi oblíbené téma v Holandsku 17. století, vlastně celý příběh, na tehdejší dobu poněkud choulostivý. Pantoflíčky, které vidíme pohozené před vchodem do druhé místnosti, znamenají, že je tam odhodila žena lehkých mravů – a tu pak můžeme vidět v zrcadle, které visí na čelní
stěně. Stojí zády k divákovi a její kavalír jí cosi podává – asi peníze za prokázané služby. To víte, tehdy bylo všechno podáváno daleko subtilněji. Na obrazech tedy.
Ještě mám pro vás jeden interiér, tentokrát kostelní, tak zvaný Oude Kerk v Delftu, namalovaný roku 1548 Gerardem Houckgeestem. Divák jako by sám vcházel dovnitř, poodhrnutá záclona sugeruje, že jsme ve skutečném příběhu. Jak vidíte, mohli do kostela tehdy i psi a vůbec celá situace připomíná spíš pouliční scénu, než scénu ze svatyně.
Také štukové reliefy se daly poměrně snadno namalovat a vypadaly jako opravdové. Grisaille s andělíčky, od malíře Jakoba de Witta je toho pěkným důkazem.
Jinou hříčkou malířů, kteří se zabývali tímto druhem „podvůdků“ bylo přimalovat do obrazu mouchu ve skutečné velikosti tak, aby se divák domníval, že na obraz právě usedla moucha skutečná. Jedna z nich, nazývaná „musca dureriana“ se stala v historii umění pojmem. Na Dürerově
Růžencové slavnosti, která byla nedávno, zrestaurovaná, v Praze vystavena, bývala také taková muška. Seděla na bílé roušce na koleně madony, ale už dávno byla nějakým pilným restaurátorem, pravděpodobně Johannem Grussem, který se silně poškozeným obrazem zabýval v letech 1839-1841, odstraněna.
Na černobílém obrázku nahoře mušku ještě vidíme. Je to výřez z kopie tohoto známého Dürerova obrazu, kterou pořídil v roce 1823 Václav Mánes, strýc Josefa Mánesa, kdysi ředitel pražské malířské akademie, podle originálu obrazu, který byl tehdy uložen na Strahově. Muška byla tehdy ještě jako živá.
Je to prostě zajímavé a oblíbené odvětví malby a najdeme jej po celém světě. Mnozí
američtí malíři se jím ve století devatenáctém také zabývali.
Některým se to tak zalíbilo, že se zcela na tento druh velmi precizní a pracné malby specializovali, například Raphaelle Peale (1774 – 1825), na jehož obraze se za rouškou skrývá koupající se dívka. Jistě by tehdy mnohý divák rád odhrnul ten závěs. Dnes, kdy je možno všude vidět tolik různých svlečených krasavic, se můžeme jen klidně dívat.
Frederik Edwin Church, známý představitel Hudson River School, neb William Michael Harnett, (jeho obraz The Violine je vpravo) známí američtí malíři ze století devatenáctého, byli oba také představitelé tohoto stylu. 
Dnes se také stále malují trompe l´oeil, ponejvíc různé průhledy do krajiny, které jsou v místnostech místo oken, či obrazů. Což ovšem není také nic nového, takové malby se našly už v Pompejích.
Někdy si malíři vyřizovali takto i účty se svými odpůrci a kritiky, například Španěl Pere Borrell del Caso namaloval v roce 1874 obraz, který nazval : „Únik kritikům.“ Na obraze je prý on sám, zřejmě byl tehdy velmi mladistvý malíř, začátečník. Dnes visí jeho obraz v Banco de Espaňa v Madridu.
Zajedete-li si někdy do francouzského Perigueux v Dordogni kde je Musée du trompe l´oeil, dozvíte se o tomto malířském odvětví a o jeho historii a technice všechno možné. Výklenek s vázami (níže)je tam v oddělení řeckém. Dokud se k němu nepřiblížíte na dosah ruky, myslíte stále, že je to výklenek skutečný, se skutečnými vázami. Ale je to zcela plochý obraz.
Když se vám doma nedostává oken a výhledu z nich, můžete si jedno okno prostě přimalovat na volnou zeď, jako to udělala současná italská malířka Christina Longo. Příkladů trompe l´oeil je mnoho, na fasádách domů, všude kolem vás. Když se budete dívat, najdete je.
Například krásné průčelí domu (obrázek nahoře) uvidíte v Telči. Také patří k trompe l´oeil. Celá část fasády nad prvním patrem, s malým skutečným okénkem uprostřed simuluje patra další, s okny, ze kterých se dívají různé postavy.
Cibule - není fotografie, je to moje „cvičná kopie“ jednoho obrazu. Olej na plátně. Manžel tomu říká „cibule v oleji.“
Věra Pokorná
Vybráno z archívu: Poznámka redakce - nemýlí se ten, kdo si vzpomíná, že článek Věry už zde byl. Na stránky přišla řada nových čtenářů, kteří si jej určitě rádi přečtou. Kultura a umění má na stránkách stále místo a připomeňme si je tímto velice zajímavým článkem. U článku jsou ponechány i zajímavé diskusní příspěvky, které byly přidány v době jeho prvního zveřejnění.