Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lumír,
zítra Horymír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Dechová zkouška
 
Dva domy od nás bydlela sousedka Lojzka se svým chlopkem Maxem. Dodržovali pravidlo manželského soužití i s jeho denními rituály. Lojzka v podvečer vypustila slepice na zelenou pastvu a Max odcházel na jedno do hospody. Více piv neměl povoleno, protože jeho starostlivá žena dbala o to, aby se jí neupil. Chválila se, že “robil ve Vitkovicach a má fajny důchod”. „Dva důchody su dva důchody, no ni?” neodpustila si poznámku.
 
Měl určený i čas k vypití jednoho piva a při příchodu domů na ni musel dýchnout, zda pivo nezaléval ještě pulečkami. Kamarádi z hospody radili jeden přes druhého, jak má robu obelstít: „Ty jsi ale starý vůl, co se jí bojíš?! Než na ňu dýchneš, spolkni tvarůžky, nic nepozná, nebude pyskovat a máš klid,“ smáli se.
 
Dal na jejich radu, koupil tvarůžky a schoval si je do kůlny. V sobotu večer bylo těch tramvajkových víc než jindy a z hospody odcházel jako unavený geroj. Cestou sám sebe chválil, jak mu to dopředu ještě myslí a zamířil přímo do kůlny pro tvarůžky. “To je matroš,“ podotkl a cpal se jako o život. Lojzka z okna viděla, že geroj si něco mumlá, má nejistý krok a už ji braly „mory“. „Počkej ty gizde,“ hrozila mu a připravovala se ho podrobit dechové zkoušce. Zamkla dveře a čekala na jeho návrat. Max sebejistě zamířil přímo ke dveřím. Marně lomcoval klikou, bouchal, ale nic platné. Ani dveře, a ani Lojzka nepovolily. „Pustím tě, ale až na mě dýchneš! Jinak spíš venku!“ „Otevři mi a já dýchnu,“ smlouval za zavřenými dveřmi Max. „Žádné take, ve dveřach je ďura, “ ozvalo se rozkazovačně. Ve spodní části dveří měli otvor pro kočku, a tak milý Max musel na kolena. Tak tam klečeli oba dva, z jedné strany zkoušející, z druhé zkoušený a dechová zkouška mohla proběhnout. Max se nadechl, přitlačil pusu k otvoru a vydechl až mu zapískalo v krku.
 
Smradlavý dech se linul otvorem až doputoval k nosu Lojzky. Za dveřmi bylo chvíli ticho, Max narovnal záda a cítil se jako král po vyhrané bitvě. Omyl. Lojzka vyskočila, jako by ji píchla vosa a začala řvát: „Fuj, ty břidaku stary, robiš mě hlupum? A včil se otoč a dychni na mě hubum!“
 
Týden se na sebe hněvali a byla tichá domácnost. První na něho začala mluvit Lojzka, a to jen proto, že se nevyznala v autech a potřebovala označit vraha. Jako každý den, tak i dnes pustila svých pět slepic na zelené a ostražitě je hlídala, aby nešly na cestu. Po nějaké chvíli polevila v pozornosti a najednou tam byly jenom čtyři. Jedna chyběla a zrovna ta, která denně snesla vejce. Slepice to byla sice pilná, ale také rozená separatistka. Odpojovala se od ostatních a hrabala jen a jen pro sebe.

Lojzka sice hned vyběhla za ní, ale viděla jen vzdalující se bílé auto a slepici v posledním smrtelném tažení. Zatřepala křídly, padla a byla z ní placka. To bylo křiku a nadávek na šoféra. Byl označen za vraha, gizda, hromčaka, stodjabla, a když ji došly všechny nadávky, alespoň zlostně za autem hrozila holí. „Taková škoda, to maso není ani na polévku,“ lamentovala, když držela mrtvou slepici za nohy. Zmlkla teprve tehdy, až ji Max řekl, že ví, čí to auto bylo. Zvedl významně obočí a znalecky dodal:
„To bylo farní auto a řídil ho pan farář.“ Lojzka vykulila oči a najednou ji došla i květnatá slovní zásoba. Pokřižovala se a okamžitě změnila na celou patálii názor.
 
Obrátila o sto osmdesát stupňů a na smrt slepice měla zcela nový a jiný názor. Její zlost se ihned obrátila k nebožce slepici. Zlostně se zadívala na její bezvládné tělo a začala: „Motyka jedna, zvědavá a nenažraná, co leze na cestu? Má tu dost zeleného, ale furt je jí to málo. Dobře jí tak, něpodaře, vinna si je sama. Borak pan farář, musel se zvylekat kvůli hlupé kuře. Zakopu ju do hnoja!“ rychle rozhodla o potupném pohřbu a ještě měla obavu, jestli mu ta „motyka nenažraná“ nepoškrábala auto.
 
Anna Malchárková
* * *
Zobrazit všechny články autorky
Anotační foto Marie Zieglerová
Ilustrace: Eva Rydrychová


Komentáře
Poslední komentář: 30.12.2021  21:43
 Datum
Jméno
Téma
 30.12.  21:43 Přemek
 30.12.  11:45 Vesuviana díky
 30.12.  08:36 Václav
 30.12.  08:28 Von
 30.12.  06:36 Ivan