Meteorologická předpověď lidského počínání
„Odpoledne od východu postupně oblačno až zataženo, na většině území déšť, místy bouřky.“
Tak zněla předpověď počasí a nezklamala. Prolila jsem skrz naskrz. Protože mám děravou hlavu. Natekla mi do ní dešťová voda a můj mozek se v ní málem utopil.
Abych se vzpamatovala, lehám si do postele. Po hodince spánku vstanu a gavarju pa rusky. Mám chuť tančit kozáčka, dát si panáka vodky a itti na pragulku vakrug naševo doma. „Što slučilos?“
Mraky se totiž dlouho mračily nad Uralem, liják přece přišel z východu. Stoupala k nim řeč ze mě. Ony ruštiny nasály a vylily mi ji s deštěm na hlavu.
Snad nebude zítra pršet, máme sraz se spolužáky z gymnázia. Optimistka, nechala jsem deštník doma a zase mne cestou do restaurace přepadl liják
„Bonžúr! Parlé mua damúr.“ Oslovuji prvního spolužáka a poté bavím společnost písní „Kan troa pul von tan šan. La premiére va d van. La sekon sví la premiére la troazen sví la derniére, kan troa pul bon tan šan, la premiére va d van.“
„Ještě bydlíš v Praze?“ vyzvídá poněkud zmatená spolužačka.
„Uí.“ Odpovídám provinile.
„Proč mluvíš cizí řečí?“
„Ž n sé pa,“ klopím oči. Ne a ne si vzpomenout, jak se to řekne česky. Spolužáci si se mnou nevědí rady. Já také ne.
„Pardoné moa. Revuár.“ Ač nerada. Odcházím.
Odkud zase přišla ta zatracená studená fronta? Dívám se zpětně do novin. „No jo! Odeslaly ji k nám Francouzské Alpy. To se dalo čekat!“
„Važ si deště, ať je odkudkoliv,“ napomínám se. Co by daly za takovou mokrou výuku nedocenění pedagogičtí nádeníci, kteří učí cizí jazyky ve školách. Jenomže oni učí i hlavy, které nejsou děravé. Na rozdíl od té mojí, do které se dá nalít všechno.
Venku se zatáhlo. Spustil se liják. Asi jsem ho přivolala. U zahradní branky zvoní zvonek. Jdu otevřít. Á, přijela návštěva z mého rodiště. Známe se celý život. Mám velikou radost, že je vidím a vítám je přátelsky:
„Gut ták. Sicn zí. Esn zí. Trinken zí…“ Byli v šoku. Mysleli, že se vytahuju, že umím německy. Odmítli pohoštění, že spěchají do divadla a přišli mne jen pozdravit.
„Auf vídrzén!“ Mávám za nimi. Tentokrát už skoro zoufalá, nevím, co si počít. Sedám do křesla. Lámu si hlavu. Co když za moje jazykové problémy nemůže počasí? Co když se mi to v hlavě motá díky soupráščí, které mi namíchali lékaři. Jsem tak zaskočená stavem své mysli, že oslovuji zeměkouli.
„Prosím tě, naše vážená domovino, uprostřed vesmíru, co se to vlastně se světem děje?“
„Děláte si potíže sami, protože jste uličníci. Adam a Eva už byli vyhnáni z ráje, protože si brali, co jim bylo zapovězeno. A lidstvo, jejich potomci, dnes dělají totéž. Kácejí lesy, které pro ně vyráběly kyslík. Dělají zem holohlavou, suchou. Bezbrannou. Tahají z ní naftu, zemní plyn, uhlí. Všechno to spalují. Je mi čím dál větší horko. Nevím si s tím rady. Dokonce se mi z toho horka začal rozpouštět ledovec v Arktidě. A ten grónský jak by smet. Z po staletí zmrzlé půdy jako z láhve vyskočil džin. Jmenuje se Metan. Ten se pustil do zahřívání jako rozumu zbavený, a pak se lidé diví, že je teplo a mění se počasí.Tam, kde bylo moře, bude sucho, tam, kde bylo umrzlo, bude teplo, a já z toho žádnou radost nemám. Vím, že jsou lidé nervózní. Touží se vrátit do ráje, ale pro samý stres nevědí, kudy vede cesta. Obrací se na politiky. Pro ty je stres občanů chuťovka. Zvlášť před volbami. Říkají, že tohle všechno dávno říkali. Že bude sucho a že sucho je. Ale když voliči vstoupí do jejich partaje, bude mokro.“
„A co ty, zeměkoule, tomu říkáš?“
„Když jsou lidi takové penězochtivci, a ohrožují tím i vlastní životy, tak ať kušujou.“
„Ale nakonec, pomůžeš, viď! Spoléhám na tebe.“
„A já na tebe. Vybírám si děravé hlavy proto, protože do nich pomocí poučených dešťů mohu nalít všechny jazyky, a ony, protože jsou ty hlavy děravé, to zase pustí dál a lidé na světě se navzájem poznají a věřím, že se nakonec i domluví. Najdou cestu do ráje a zachrání sebe i mne. Hlavně si važte přírody. Také mluví jazyky rostlin, živočichů, kamenů i hlíny. Ona vám poradí. A už mne nezdržuj.
