Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Medvěd
Chatu jsme postavili v roce 1969 a je to až legrační, že jsme ji koupili „pod pultem“ na Slovensku. Najednou jsme měli útočiště a pochopitelně, že když jsem v sobotu a v neděli nepracovala, jeli jsme na chatu. V zimě, v létě. Vždyť benzín byl tenkrát za babku, stál 2,40 korun.
Někdy dávno, dávno na podzim se začala šířit zvěst: „Do Beskyd přišel medvěd – samozřejmě ze Slovenska. Také to měl kousek a můj bratr mi ukazoval sádrový odlitek jeho stopy, kterou našel v okolí svého bydliště. A to už byl opravdový důkaz. S dalším přišel Ferda Křibík, který měl chalupu kousek nad námi a choval tam i včely. „Sežral mi všechen letošní med, potvora“. No a další důkaz byl stejně hrozivý. „Představte si,“ říkal soused z vedlejšího údolí, „co se stalo nám. Manželka na mne takhle v podvečer volá. – Ten Jura (to byl pastýř), už neví, kde by ty krávy pásl. Jedna se pase na naší zahradě. Vyžeň ji. – A tak se chystám na tu krávu a ještě, že jsem se pořádně rozhlédl. Nebyla to kráva, byl to medvěd. Opravdický a pěkně velký. Prchal jsem hned do chalupy a tam i s manželkou jsme ve strachu čekali, kdy se hostovi uráčí odejít. Trvalo to pěknou chvilku!“
Ovšem naše návštěvy na chatě neustaly, zvykli jsme si už na všechny lesní obyvatele, jednou jsme našli zajíčka, který si udělal ve skalce pelíšek, srnec i jelen, ti chodili pravidelně, sotva začaly kvést růže. Poupata, ta jim chutnala a jako zákusek okousali celerové listy, a když došel celer, spokojili se s petrželí. Přesto, že byli u nás „škodnou“, přátelili jsme se s nimi a když jsme je náhodou spatřili, ani jsme je nevyháněli Kolikrát nám, když jsme přijížděli v noci, přeběhla před autem i liška. Jednou se k nám vypravil i jezevec. Než jsme sehnali fotoaparát, utekl do lesa. Ale teď je avizováno zvíře mnohem větší a také nebezpečné. Co kdyby přišel i k nám?
V následující zimě nás jednou chata přivítala docela zasypána sněhem. Usilovně jsme topili, abychom vyhnali zimu, která byla venku i uvnitř chaty pod bodem mrazu. Po příjemném posezení u krbu jsme se uložili pěkně zabaleni v peřinách v podkroví.
Uprostřed noci mne manžel budil: „Poslouchej, venku je medvěd!“ A skutečně pravidelně se ozývalo hluboké zamručení. Rozklepala jsem se strachy a už jsem si představovala, jak medvěd rozbíjí půlku prosklených dveří vedoucích na terasu. A jak bude v chatě řádit! Manžela přemohla statečnost a po dalším zamručení vzal baterku, její světlo zakryl dlaní a velmi opatrně scházel po dřevěných schodech do přízemí. Opravdu opatrně, jenom aby nezavrzaly. I v chatě se pohyboval tiše a obezřetně, co kdyby ho ten medvěd slyšel. Přesunul se až ke krbu, a k místu, odkud se ozývalo ono zlověstné mručení. „Přece ho musím postrašit a on uteče“, dodával si odvahu. Došel až ke dřevěné stěně a prudce zabouchal. A vtom se to ozvalo. Velký rachot a potom ticho. Medvěd už nezamručel.
Střecha naší chaty má prudký sklon a tenkrát byla pokrytá velkou vrstvou sněhu. No, a když jsme topili a topili, aby se promrzlá chata vyhřála, zahřála se i střecha a sníh se začal sunout dolů. Nejdříve mručel a v krátkých intervalech, a po zabouchání se sníh sesunul s velkým rachotem a my jsme klidně dospali noc. Medvěd nám už dal pokoj.
Pamětníci, vzpomínejte!
Medvěd