Chvála zlaté střední cesty
V této chvále má drzost pomalu ale jistě kulminuje, protože se hned na začátku pochlubím opět cizím peřím:
„Oslův děd, svému vnuku/ Naposled podal ruku/
Zafuněl a pak děl - cválej za nevěstou!/
Strejček vůl, teta kráva/ Každý půl rady dává/
Hochu můj, postupuj - jen zlatou střední cestou!/“
Doufám, že pamětníci poznali nádherný text Voskovce a Wericha z jejich hry Osel a stín. Je to vlastně zhudebněná bajka o Buridanově oslovi, který uposlechl rady starého osla a na vyšlapané cestě, kde všude vůkol byla všechna tráva sežraná, zcepeněl, protože se nemohl rozhodnout, zda a na kterou stranu se má odchýlit. A to prosím jak vpravo, tak vlevo byly na dohled otýpky sena! Tedy – alespoň v té písni. Jistě každý pozná, že v této bajce zlatou střední cestu chválit prostě nelze! Jsem však nezvratitelně přesvědčen, že je to pouze výjimka, která potvrzuje pravidlo, a touto chválou bych to chtěl dokázat.
Ať probírám problematiku zlaté střední cesty zleva, zprava, shora či zespodu, prostě z kterékoliv strany, vždy docházím k názoru, že ta vyšlapaná cesta bez potravy je opravdu jediné negativum, jediná nevýhoda jakékoliv střední pozice. Neskonale obrovská výhoda středu je v některých případech, oblastech či činnostech nad slunce jasná, v jiných musíme tu výhodu pozice středu chvíli hledat. Najdeme ji ale vždycky!
Abych ale neplácal jen tak do větru, musím uvést alespoň pár velmi jednoduchých příkladů. Na vysokého člověka je nejen dobře vidět ze všech stran, což nemusí být vždy výhodou, ale často se i bouchne do hlavy v nějakých nižších dveřích. Velmi malý človíček pak leckams nedosáhne, lze ho snadno přehlédnout a v různých tlačenicích to vůbec nemá jednoduché. Velmi silní, tlustí a těžcí jedinci se pak nemusejí vejít do některých prostor vůbec, leccos pod nimi praskne a ani bych se nedivil, kdyby pro takové valibuky byla zavedena třeba přirážka za jízdné ve veřejné dopravě. S těmi enormně lehoučkými si naopak snadno může zahrávat silnější vítr a třeba se s nimi nemusí vůbec rozjet výtah! Ergo kladívko – nejlepší je nebýt ani velký, ani malý, ani tlustý, ani hubený, ani těžký, ani lehký, prostě nejlepší je být „zlatostředový!“
Poněkud problematičtější je dokázat výhodu zlaté střední cesty u majetku a bohatství, ale i zde je jasné, že čeho je moc, toho je příliš! A tak multimilionáři většinou nemají klidný spánek, pro ochranu své osoby potřebují často bodygardy a pro ochranu majetku různé bezpečnostní agentury. Ovšem známé přísloví - blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová – také není dobré příliš propagovat. Má to sice svou logiku, ale nemít nic – matematicky přesněji vyjádřeno – mít nic – také není to pravé ořechové. Vždyť jakéhokoliv nic se ani nenajíte, ani nenapijete, že? A co z toho vyplývá? Samozřejmě opět naše chvályhodná zlatá střední cesta!
Nesmíme se ale zabývat pouze hmotou a materiálními statky. Pravidlo zlaté střední cesty platí i v oblastech duchovních. Není třeba obdivovat geniální lidi s IQ blížícím se číslu 200, protože to většinou ve svém životě nemají jednoduché a často bývají okolím blízkým i vzdáleným nepochopeni, s následky někdy i tragickými. Na druhou stranu ani těm chudým duchem, i když možná žijí spokojeně, není třeba závidět.
A zcela nakonec tohoto – doufám, že docela objektivního - posuzování vlivu zlaté střední cesty jsem si nechal pomalu už všemi opovrhovanou politiku. I když klasické dělení politického spektra na levici, pravici a střed už je dosti zastaralé, přesto se v praxi stále uplatňuje. Je opravdu politováníhodné, jak značná množina politiků všech barev a zejména politologové se na politický střed dívají se značným despektem. Myslím, že je to tím, protože všichni vnímají politické spektrum pouze lineárně - tedy jako přímku zprava doleva nebo naopak. Jednotlivé strany na té přímce pak v lepším případě dle svého významu a často jen podle pofidérních průzkumů tvoří různě dlouhé úsečky a ten střed se na ní krčí jako pouhý bod. Opět pouze v lepším případě má ten středový „bod“ alespoň nějaký rozměr a pak se mluví o jakémsi jazýčku na vahách. Přitom by stačilo vnímat to politické spektrum, když už ne prostorově, tak alespoň plošně, tedy jako kruh!
S touto geniální a přitom jednoduchou myšlenkou přišel už před lety první „posametověrevoluční“ rektor Univerzity Karlovy Radim Palouš. Při takovémto plošném vnímání tvoří politické spektrum plochu kruhu. Jednotlivé politické strany tvoří výseče na obvodovém mezikruží, a slušná a silná středová strana by zabírala uprostřed jakýsi „koláč“. Jeho plocha by pak mohla být větší, než kterýkoliv segment na mezikruží a v optimálním případě i než plocha všech vnějších segmentů! Pokud si to nedovedete představit, přidávám neumělý obrázek „koláče“ – rozložení mandátů ve sněmovně po fiktivních volbách.
Vždyť v četných průzkumech a anketách při předvolebních průzkumech se k politickému středu hlásí většina dotazovaných! Vysvětlení je přitom velmi jednoduché. Mezi voliči všech politických stran jsou totiž lidé tíhnoucí ke středu, neboť zcela zákonitě podvědomě uplatňují ten naprosto správný princip zlaté střední cesty. A proto jí budiž tisíckrát chvála!
