Příběhy s cizími jazyky
Začnu tím posledním, z dovolené na řeckém ostrově Kos. Hotel nabízel široký výběr pokrmů formou bufetu. Mezi jiným i malé kousky masa na špejli, něco jako japonské jakitori. Všiml jsem si, že oblibu v tomto pokrmu nalezl i postarší Ital u sousedního stolu.
Že je Ital jsem poznal z toho, že mu zřejmě již nesloužil dostatečně sluch, takže jeho rozhovor s manželkou sedící vedle něho muselo vyslechnout i širší okolí a že má rád jakitori jsem viděl na jeho talíři. Když pak další den se kuchař připravující tuto pochoutku přesunul na jiné místo všiml jsem si Itala pobíhajícího s prázdným talířem jak ustrnul při pohledu na můj talíř s touto pochoutkou. Ukázal jsem mu, kde se servíruje. Ta jeho radost se nedá popsat, ale zejména to co následovalo.
Potkal mě druhý den, když jsme s manželkou pili kávu u občerstvení. Přiběhl a spustil nekonečný projev v mně naprosto nesrozumitelné italštině a ještě poznamenaný jeho již zmíněnou nedoslýchavostí. Snažil jsem se tvářit chápavě, předváděl jsem chápavé posunky hlavou a doplňoval polohlasným - si, si,… a celé pak ukončil slovíčkem „arivederči“.
Odešel nadšený, já usoudil že z dojmu, že si konečně s někým, mimo své manželky popovídal v italštině. Další dny jsem se snažil, abychom na sebe nenarazili. Nebál jsem se toho, že praskne, že neumím italsky, ale bál jsem se vzít mu tu radost, že je v hotelu člověk, se kterým si může popovídat, přesněji řečeno, kterému se může vypovídat v rodném jazyce. Mimo „arivederči, ale znám i další italské slovo, sice Česká republika, je to Republika Céca, pro jeho výstižnost obdivuji italštinu.
I další příběh je z dovolené, tentokrát na Kapverdách - ostrovech vedle Afriky. Byli jsme tam v lednu, u nás sníh a mráz, tam ke 30ti stupínkům Celsia. A to se právě stalo příčinou našeho zážitku. V komplexu hotelu bylo i občerstvení formou baru, kde černoušek servíroval nápoje. Byl za pultíkem a mezi ním a vchodem byly stolky, kde jsme s manželkou pili kávu.
Pohoda, klid, pouze však do doby, kdy se ve vchodu objevil krajan, urostlý, bílý jako ten sníh u nás a to se zřejmě rozhodl sdělit černouškovi.
Nevím, zda z neznalosti jakéhokoli jazyka mimo rodného, nebo si zkoušel vlohy pro herectví, prostě začal pantomimou. Celý se rozklepal, a zejména hlavou kmital z leva doprava a ryčel jakési br, br, br, jako napodobení zimy a pak vycenil zuby, zřejmě pokus o úsměv a spokojenost a řekl- tady teplo. Protože neviděl reakci černouška, tak to opakoval a opakoval.
My však tu reakci černouška viděli, zřejmě usoudil, že byl přepadený, klepala se mu brada a střídal se nám pohled na jeho výraz strachu a hrůzy v očích a současně se nám zdálo, že u nás hledá pomoc. Už ani nevím, čím jsme oslovili krajana a tím ukončili jeho pantomimu. Ten oddech černouška musel být slyšet až na pláži.
Zážitek do třetice o co je starší o to je i ze vzdálenějšího místa Japonska.
S ohledem na dlouhodobý pobyt zde jsem znal i řadu slov a výrazů, mimo jiné i přání na dobrou noc. V japonštině se to řekne : „Ó ja su mi nasai“ .A protože je to vesměs spojené s loučením, třeba po večeři, tak i jakýmsi úklonem.
A teď si představte, že skončí večeře, třeba po podpisu nějaké obchodní dohody, kterou pořádala japonská strana pro české zástupce a při loučení jsou krajané svědky, jak říkám:
„Ó jak si mi nas…“ Sice jsem se při tom i mírně předklonil, aby rituál byl celý, ale po očku jsem sledoval reakci krajanů.
To zděšení, ten úlek, a potom to pokračovalo takovými pohledy na Japonce zda nesundá ze zdi samurajský meč. Obava v pohledu krajanů poté pokračovala obavou, zda mě nepřeskočilo a co bude následovat. Po vysvětlení ta úleva a možná i zapamatování si fráze přání na dobrou noc v japonštině.
