Když bylo dobře mamince, bylo i dobře v našem bytě...
VEČERNÍ PÍSEŇ Impresse
Básník seděl se zavřenýma očima ve své pracovně nehybně podoben skále. Rozložitý a mírně nahrbený v křesle nad psacím stolem čekal, zda se dnes objeví, zda přiletí... Jen mírně chvějící víčka prozrazovala, že nespí, že za nimi defilují pocity, obrazy a vzpomínky, a básník vzpomínal rád.
Seděl dlouho, ale fantazie na křídlech motýla s pelem běloučkým jako perleť a tak jemným, že se dotknout směli jen vyvolení, toho večera ne a ne přiletět a tak po chvíli, opřen o berle, těžce vstal, několika pomalými kroky překřížil pokoj a stoupl si k oknu s výhledem na pustou žižkovskou ulici. Co by zapíral, měl rád starý, dělnický Žižkaperk s pavlačemi do dvora a šňůrami věčně plnými sušícího se prádla. Byl to jeho svět, svět jeho dětství.
Z nedalekého židovského hřbitova se táhlo teskné kvílení houslí a podtrhávalo pochmurnou, sladkobolnou atmosféru. Po kočičích hlavách, vědoma si své důležitosti, vykračovala tlustá strakatá kočka a o kus dál vrabec nevzrušeně ďobal zbytky skrovné snídaně. Nějaký soused táhl vzhůru po strmé Riegrově ulici tašku s nákupem. Zastavil se, aby se vydýchal, ale to se už i kočka v souznění s tichem posadila a nahlížela, zda by se dalo ještě něco vylovit z kanálu u chodníku. Jinak nic. Pusto...
A přece! Nějaká starší žena v zástěře právě vyšla vyhodit smetí do šedivé popelnice. Básníkovo srdce se rozbušilo. Kolikrát ji takhle zhora vídával, aniž by pomyslel na to, že by to mohlo být naposled. Pohled se mu zamžil. Zadumaně se ohlédl na skříňku, kde se matně třpytil dávno oněmělý hmoždíř a na skobě za ním zrcátko v zlatém oválu s navždy zamrzlým obrazem její tváře... Obojí už promlouvalo jen z jeho paměti, stejně jako okna s matčiným stínem pro nezasvěcence ukrytým pod nánosem zašedlého prachu předměstí. S námahou setřásl vzpomínku, s bláhovou nadějí ještě naposled pohlédl dolů a s povzdechem se odvrátil. Zázraky se přece nedějí!
Básníka na okamžik zalehla pravda hořká jak číše bolehlavu. Přivřel oči a téměř vzápětí ji přetavil do verše lehkého jak mávnutí křídel a omamného jak vůně mateřídoušky. Toho dne v jeho vzpomínce psané všedními a prostými verši ožily obyčejné věci, básníkův dětský svět. Kralovala v něm atmosféra vlídného domova, vroucí a hřejivý pocit jistoty a bezpečí. To byl okamžik, kdy se všechna písmenka pod jeho rukou roztančila a rozezpívala a jakoby sama se skládala do té nejjemnější, nejlíbeznější symfonie.
„Cítíš tu vůni? Co to může být?“ zeptala se MA a natáhla ji do sebe tak prudce, až se MIN za ní zakymácela.
„Nemůžeš dát trochu pozor?“ ohradila se a jen tak tak že se stačila chytit písmenka za sebou. „Není to hřebíček? Nebo snad vanilka?“ vzdychla toužebně.
„Samá voda, samá voda,“ zabručelo KA, chytilo MIN za nožičku a pomohlo jí zpátky na řádku. „To, co tak sladce voní, je cukr tlučený v hmoždíři!“ rozhodlo pak moudře.
„Ty jsi ňákej chytrej,“ odbyla ho MIN, ale nedalo jí to, aby dál nevyzvídala. „Co je to – ten hmoždíř, víš to?“
„Nevrť se a mluv spisovně,“ napomenulo ji KA. „Podívej se nahoru na skříňku. Co vidíš?“
„Já nevím. Třpytí se to... třpytí se to jako...“ zaváhala MIN a přimhouřila oči.
„Jako hmoždíř!“ doplnilo zvesela KA.
„Dejte pokoj a raději poslouchejte! Slyšíte? Je mi tak ... Já nevím, lehce, skoro jako do tance,“ začala si notovat MA spolu s veršem a měla chuť pustit se aspoň jednou nožičkou řádky.
„To, co slyšíš a co tu tak zpívá, je rytmus a melodie řeči,“ promluvilo opět přemoudřele KA. „Je to píseň, která sem doléhá z ulice a od ženských u necek tady na pavlači.“
„Moc se vytahuješ! A není v tobě kousek romantiky!“ usadila ho MIN a rozhodla: „Já slyším ptáky za okny!“
„Je večer, žádní tam nejsou, nanejvýš žižkovští vrabci!“ zaodporovala MA.
„Já je slyším!“ trvala MIN na svém. „Proč mi je ale najednou tak smutno?“
„Mně taky,“ souhlasila MA. „Už vás napadlo, že nás strčí do šuplíku a nikdo nikdy nás nebude číst? Je to, jako kdyby žádný z nás ani nebyl,“ vzlykla.
„Přijde čas a všechny šuplíky se otevřou!“ zafilozofovala MIN. „Ale stejně mi je smutno!“
„To proto, že všechno je tak prchavé, dětství, mládí, dokonce i láska,“ rozesmutnilo se KA a vzdychlo tak těžce, až se všechna písmenka zatetelila.
Básník ještě chvíli poslouchal, jak se tak spolu dohadují a pak s úsměvem nadepsal stránku: MAMINKA – Večerní píseň. Přestal psát, ale melodie jeho veršů, a dokonce i ticho pod nimi, zpívaly dál. Prohrábl si šedivou, stále ještě hustou patku a zavřel oči. Psal se rok 1954 a měl před sebou ještě hodně dlouhou cestu, ale cítil se velmi, velmi unavený.
Z domu z Riegrovy a později Bořivojovy ulice, příliš pozdě přejmenované na ulici Seifertovu, vyletěl motýl. Byl lednový den šestaosmadesátého roku, foukal slabý vítr a na činžovní dům č. 104 přibíjeli pamětní bronzovou desku od sochaře Stanislava Hanzíka, která měla navždy připomenout, že se tu 23. září v 7 hodin 33 minut ráno roku 1901 narodil a prožil část svého dětství jediný český laureát Nobelovy ceny za literaturu.
Pamětní stříbrná medaile ke 100. výročí narození Jaroslava Seiferta
