Udavači, anonymové, parazité Jsou jako houby. Mají svá místa. Co do výskytu jsou u nás na předních místech v Evropě. Otravují studny s čistou vodou. Cizopasí na strastech a trápení svých spoluobčanů. Jsou zbabělí jako skunk a šíří parfém tchoře.
Jejich přičiněním skončilo tisíce lidí v nacistických a později v komunistických lágrech. V naší nedokonalé demokracii žijí dále. Jak vidí, že se někomu cokoli podaří, prskají jedovatou slinu, berou papír a hůlkovým písmem píší: „Kde vzal to krásné auto? Má milenku! Má tři domy! Pořád se usmívá! Nechodí na hřbitov!“
Oni neudávají, oni jen občansky hlásí. Jejich životní náplní je rozebírat a špinit životy druhých.
V neštěstí jiných nalézají své sebeukojení. Je to onanie závisti. Je to orgasmus za staženou roletou okna.
„Hele, už zkrachoval! Už na něj došlo! Naboural auto! Utekla mu žena! Jeho syn hraje automaty! Ta jejich holka kouká na porno!“
Pro plejádu udavačskoanonymněparazitní jsou to nejkrásnější zprávy. Tahle nevyhubitelná sorta, stejně jako potkani, stále nalézá pokrmy pro svou závist. Je to jejich hnací energie.
A tak nezbývá než říkat: Pán Bůh je potrestá! Ale to neví nikdo jistě. Až Osud řekne:
„Fousku, přišla konečná!“, nechám svůj popel rozprášit. Nechci ležet v zemi vedle těch, kteří svou hloupou malostí ničí naši krátkou pouť světem.
A když takové exempláře potkáte, dávejte jim znát své pohrdání. Nebuďte ohleduplní. Není na co! Klozet se dá umýt, ale hajzl zůstává hajzlem! A ti, kteří zlým slovům, pomluvám a udáním věří, jsou stejní. Ne-li horší. A nakonec, v každém z nás je trochu tohoto ohavného pelyňku.
Ale rozlišujme. Neberme vážně nářky a hořekování našich babiček a dědečků. To není úmyslná snaha škodit a poškodit. Oni nadávají a klnou světu z lítosti, že mládí odešlo z jejich životů. V srdci zůstalo, a tak občas slovo nehlídané z úst na světlo vyletí. Staré ruské přísloví říká: „Když srdce kluše, rozum stojí!“
***
Májové dny
Byly to slavné dny. Průvod kráčel městem směrem k náměstí, lemován nadšenými přihlížeči a čumily. Nad hlavami vlály rudé prapory a na transparentech se skvěla vtipná hesla:
Ať žije První máj, den pracujícího lidu!
Ať vzkvétá přátelství se SSSR!
Splníme na 137%!
Pracovníci fekálních a odpadních vod zdraví První máj!
Splníme závěry X. sjezdu KSČ!
Sportovci zdraví 9. květen!
SE SSSR NA VĚČNÉ ČASY!
Pětiletku splníme, i kdyby jsme ji měli plnit dvacet let!
Elektřina, krev pětiletky – ŠETŘI S NÍ!
Zpočátku se nosily vlajky dobrovolně. Později se nosičům platilo. Za sovětskou 150 korun, za českou 100 korun.
„My jsme nesli Marxe a Engelse, dědečku!“
„Copak, bolely ho nohy?“
Průvod kráčel okolo tribuny, na které stáli tajemníci, předsedové, čestní hosté, významní činovníci atd. Průvodům se říkalo EXPO – Existenční pochod.
Před oslavami se na pracovištích podepisovala lejstra, která roznášeli odboroví a straničtí aktivisté neboli funkcionáři. – Kdo jde do průvodu a když nejde, tak proč?
– A potom průvod šlapal a váleční štváči a reakcionáři se třásli. Nastala veselice. Balónky, párky, melouny, pivo a estrádní umělci těšili dělný lid anekdotami, lehkou populární písní a scénkami pranýřujícími buržoazní způsob života. Pionýrky předaly kytice šeříků, dostaly políbení od omedailovaného soudruha a dechovka hrála Šel Frantík kolem zahrádky...
Potom rychle, trochu utajeně, do trabantů, embéček a moskvičů a hurá na chaty. Ono se to s tou angažovaností nesmí přehánět.
Večer v hospodě místo Internacionály a Písně práce Ruty šuty Arizona Texas a Lká ukulele tmou. V dálce na Letné projížděly tanky a chvěly se okenní tabulky. Na krku kvéry, ocvočkovaná bagančata a nekonečné: „Huráááá, hurááááá...“
„Hele, támhle jedou naše ozdobený „kategorický“ vozy,“ ukazoval opilec a hrdě močil na transparent s heslem „Naše práce, nejlepší je agitace!“ A pro sebe si recitoval: „Je První máj, je lásky čas, k brigádě zve vlády hlas!“
– A tohle divadlo s milióny herců trvalo čtyřicet jedna let. Jó, to bylo veselo! Škoda, že naše televize nedává více záběrů z těchto slavných dní. Smáli bychom se a hlavně červenali. Ale nezoufejme. Před volbami se mnohé z tohoto divadla vrátí. Doufám, že ne po nich!
Z knihy FOUSKOVY FEJETONY, vydalo nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE
