Nad novým románem kontraverzního spisovatele Břetislava Olšera
Černá krev - pornografický thriler,
nebo věrný obraz reality dneška?
Ani osmá kniha kontraverzního novináře a fotoreportéra Břetislava Olšera zřejmě nenechá jeho tradiční oponenty klidnými. Už její rukopis rozpoutal vášnivé polemiky. Na pultech se objeví každým dnem. O autorovi se ví, že procestoval kus světa, že ho v různých zemích přijalo pár desítek prezidentů, premiérů či ministrů, celebrit i kuplířů a jejich krásek. Je známý i jeho odmítavý postoj k válkám ve Vietnamu, Iráku či na Blízkém východu, je veřejným tajemstvím, že v sobě chová silný odpor vůči všem militantům bez výjimky.
Nikdy se netajil ani svým vřelým vztahem k suchému martiny, olivám, ženám a sexu. A tyto všechny své zkušenosti, postoje a nepravosti nyní shrnul do svého nového románu Černá krev. Jak v jeho podtitulu píše, jde o české variace na temnou minulost, zločinecké geny, mstu, petting a bosé nohy v parku.
Narodil se jako vodnář a pes v lednu 1947 v Hovězí na Valašsku, takže má šedesátku na krku, což ale považuje za nedopatření, které nastalo špatným přepočtem z lunárního valašského kalendáře a Říjnovou revolucí. Ve skutečnosti má o polovinu míň.
Do roku 1976 pracoval místo základní vojenské služby jako pomocný dělník v podzemí OKD. Když svými hornickými antirekordy zhasl několik šachetních hvězd a pochroumal si sebevědomí i plotýnky, odešel do redakce Ostravského večerníku, poté do ČTK, Ostravsko-karvinského horníka, posléze do Moravskoslezského dne a Práce.
Dnes už má za sebou přes třicet výstav svých fotografií v České republice i v zahraničí, napsal desítky televizní i rozhlasových scénářů v oblasti publicistiky a od roku 1997 pracuje jako nezávislý žurnalista. Čtyři cesty po Vietnamu zúročil v knížce reportáží a fotografií ,,Od Hanoje po Mekong", svému Valašsku věnoval příběhy lidí a jejich koní pod názvem (Ne)čas mezi taxisy".
Do Izraele se vypravil šestkrát, aby v knize ,,Přežili šest válek" odpověděl na otázku: Jací vlastně Židé jsou? Své reportáže z Jihoafrické republiky o lidech, přírodě a rasismu vydal v cestopisu ,,Češi v zemi zlata, platiny a diamantů", k problémům Blízkého východu se vrátil v knize ,,Krev na meči džihádu".
Další románově zpracované příběhy Židů v Palestině a Palestinců v Izraeli mu pod názvem ,,...a Bůh osiřel" vydal Repronis. V roce 2005 mu vyšla v nakladatelství En Face Ostrava sedmá kniha Krev pod obojí - román z prostředí dialyzačního oddělení a transplantačního centra jeruzalémské nemocnice Hadassah.
Břetislav Olšer si dává záležet na své novinářské nezávislosti. Procestoval už skoro sedmdesát zemí světa a téměř všechny tyto své cesty si financoval sám. Přijal ho také asi tucet cizokrajných prezidentů, premiérů a ministrů. Otevřeli mu své dveře ne jako zástupci světové redakce s velkou sledovaností či mimořádným nákladem, ale jako neodbytnému Břetislavu Olšerovi z Valašska. Naposled udivil svým setkáním s předsedou vlády Izraele Arielem Šaronem, k němuž se mezi akreditovanými novináři prosadil jako jediný český fotoreportér.
,,Dostat se k druhému nejhlídanějšímu politikovi světa je hračka; stačí splnit tři podmínky: Nesmíte mít v objektivu hlaveň beretty, kolem pasu sebevražednou nálož dynamitu a hlavně musíte mít důležité známé, kteří mají ještě důležitější přátele a ti musejí nabýt přesvědčení, že jste ten pravý člověk pro nastolení míru na Blízkém východě,” říká vždy v dobrém rozmaru Břetislav Olšer.
Jeho nejnovější román ,,Černá krev” je o poznání, že prahnutí zabít jiného člověka, nebo se o to pokusit, je v každém z nás, stačí jen se ocitnout v ožehavé životní situaci, s níž je složité si jen tak poradit. Jeho hrdinové doplácejí na své přehnané sebevědomí, že jsou tím, čím se narodili. Olšer tvrdí, že ani na vlastní geny se člověk nesmí příliš spoléhat.
,,Mohl by na to doplatit třeba tím, že celý život žije v přesvědčení, že je nadčlověk a ostatní kolem jsou póvl, přičemž nakonec zjistí, že v reálu je on sám z krve toho nejhoršího ,,lidského křížence” a že pomsta ani sex nemusejí být zdaleka tím nejlepším kuturním programem, jaký lidstvo vymyslelo...”
A proč se v titulech jeho knih objevuje tak často slovo krev?
,,Není nic důležitěšjího, než je krev. V ní jsou kódy nás všech, naše dobré i zlé vlastnosti, zkrátka tím nejdůležitějším, bez čehož náš život nemůže existovat. Nejsem upír, i když krev je pro mě zkrátka tou nejúžasnější materií ve Vesmíru...” tvrdí Olšer.
A jaký je jeho vztah k penězům?
,Peníze jsou jako ponožky, nejraději chodím naboso. Smrdí, jako ponožky, nevydrží čisté víc než pět minut, jako ponožky, dají se též snadno vyprat, jako ponožky a omezují krevní oběh, jako ponožky. Proto chození naboso je zkrátka nejen zdravé, ale hlavně příjemné,” říká a faktem je, že se peněz opravdu štítí a bere je jen jako nutné zlo.
Nikdy neměl své konto, nikdy si neudělal řidičské oprávnění, ani si nekoupil automobil či chatu, nikdy nebyl nakupovat v žádném supermarketu a pětatřicet roků už bydlí ve stejném panelovém bytě, pořád s jednou a tou samou milovanou a tolerantní manželkou Pavlou. A když už se mu peníze nějakou nešťastnou souhrou okolností dostanou do rukou, bleskově za ně pohostí své známé, nejraději v baru Waldemar, jen aby se jich co nejrychleji zbavil a nedostal z nich exém.
Jeho nový román pod názvem Černá krev však není zdaleka tak zábavný, jak by se z výše uvedené autorovy charakteristiky dalo předpokládat. Přes své bohémské nezpůsoby je to člověk veskrze introvertní, což se odráží také v jeho knihách. Ani v Černé krvi neopouští své ,židovské téma´ a jde v jeho rozboru ještě dál, hlouběji.
Jeho hrdina, starý Žid, jemuž byli vyvražděni v Osvětimi všichni příbuzní, se přijíždí do Ostravy pomstít. A má to být pomsta rafinovaná a perfidní. Objevil totiž na severu Moravy syna esesmanky, která se v koncentráku Birkenau přičinila o smrt jeho matky, přítelkyně i milované sestry Ester. Mohl by snadno zabít tu nacistickou bachařku, která stále v Německu žije. On však jde za zlověstnou pomstou; chce, aby netrpěla ona, ale nevinní lidé z její nejbližší rodiny, tak jako trpěl on a milión a půl dalších židovských dětí.
Proto si najme hochštaplera a džigola, aby zneuctil, ponížil a znemožnil vnučku této nacistky, aby využil její hypersexuality a udělal z ní nymfomanku, zcela závislou na sexu. Krutý mstitel má jediný cíl: tuto nicnetuší milující matku dvou dětí, žicící s manželem v poměrně spořádaném manželství, zkompromitovat do té míry, aby se s ní muž rozvedl a zbavil ji též práva na její děti.
Mnozí říkají, že nová Olšerova kniha Černá krev je pornografický thriller, autor oponuje a konstatuje, že chtěl pouze vykreslit obraz reality dnešní doby, nicméně on sám tuto dobu považuje za zvrhlý thriler. A nebyl by to Břetislav Olšer, specialista na více vrcholů v jednom zátahu, míněno vrcholů literárních, aby i v tomto svém románu čtenáře nepřekvapil nečekanými osudovými zvraty.
P.S.: Jedno varování závěrem - buďto se do této knížky vůbec nepouštějte a pokud se ji rozhodnete číst, tak nezačínejte po půlnoci před pracovním dnem, jelikož ji neodložíte dřív, než ji celou přečtete. Olšerova Černá krev totiž teče překotně, smyslně, mnohdy i do kopce, hlavně však vášnivě. Kdo jí podlehne, zažije pravé české tsunami. Ne nadarmo autor nazývá tuto svou literární smršt poněkud eufeministicky: variace na temnou minulost, zločinecké geny, mstu, petting a bosé nohy v parku.
Tomáš Martínek
