Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miloslav,
zítra Gizela.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Papua Nová Guinea a Šalamounovy Ostrovy
 
 
Před pár lety jsme si užili pohodu v Resortu “Ramada”.(Port Douglas - Queensland). Těšili jsme se, jak se po Canberské studené zimě ohřejeme...

Souhrnná nabídka- tři dny v Port Douglasu ve státě Queensland a deset dní na lodi P&O společnosti “Eden”na Papuu Novou Guineu a Šalamounovy ostrovy, byla lákající.

 

Počasí v Port Douglasu bylo úplně ideální kolem 30°C. Místo jsme poprvé navštívili před osmnácti lety. Obdivovali jsme nejkrásnější korálové útesy na světě. Great Barrier Reef , největší korálový systém by pohltil celou Velkou Británii a předpokládá se, že je 18 milionů let starý.Je to jediná přírodní formace viditelná z vesmíru. 1500 druhů ryb a 400 druhů korálů se podílí na této přírodní nádheře.
Tentokrát jsme zůstali ty tři dny před vyplutím v Port Douglasu. Chtěli jsme město resortů více prozkoumat. Místo je pojmenováno podle dřívějšího premiéra státu “Johna Douglase“! Nejvíce prosperovalo v roce 1880 bohatstvím zlata z nedalekých dolů.
Port Douglas byla dlouho spící rybářská vesnice, až do roku 1984, než bylo otevřené mezinárodní letiště v nedalekém Cairns. Dva roky na to, australský magnát Christopher Skase vystavěl “Sheraton Mirage” - pětihvězdičkový resort a okamžitě přitáhl hosty do Port Douglasu.

Už druhý den po příjezdu, aby jsme nezmeškali příležitost, jsme si objednali výlet loďkou po řece - nebo-li kanálu” Dickson Inlet Estaurine”. Projížďky nabízelo několik společností. Starodávné plavidlo jménem “Lady Douglas” se nám nejvíce líbilo. Už i tím autentickým jménem.
Firmu vlastní rodina Agrumsova a jejich servis nedávno vyhrál první místo v turistické soutěži tohoto kraje. Lucas podával úžasný komentář při ovládání plavidla a jeho žena Kate se pilně starala o 35 turistů. Občerstvení bylo zahrnuté v ceně.

Z vody se vynořilo několik krokodýlů a proletěl párek mořských orlů. Mohli jsme zhlédnout i několik vraků lodí po cyklonu „Yassi”, který před pár lety napáchal v okolí strašnou spoušť.
Loď „Pacific Eden” je staré plavidlo vyčerpané, vyřazené z evropských vod a šikovně nastrčené k protinožcům na kratší výlety z Austrálie. Kamarádi, kteří stále na lodích cestují nás varovali. Úroveň lodi se nedá přirovnat k americkým nebo anglickým lodím, které mají perfektní obsluhu.
Nějaké velké rozdíly jsme si nepřipouštěli. Brali jsme výlet jako exotickou expedici.Tam kam loď plula, zaručovalo něco úplně jiného a neobvyklého. Jestliže si na nás lidojedi nepochutnají (ha ha), tak co horšího nás čeká?
Na lodi šlo vše podle pravidel. Pokoj s oknem byl prostorný, čistý. Starali se o nás dva ochotní, příjemní chlapci z Bali. I v jiných částech lodi fungoval úslužný personál. Sice trochu pomaleji reagovali, ale na tom nezáleželo. Byli jsme na odpočinkové dovolené, z kreditní karty nám nestrhávali denní poplatky (gratuity, tips, neboli spropitné), jako na těch amerických. Personál se nemusel přetvařovat a předhánět díky extra dolárkům.

První den uléháme do postele o půlnoci. Nemohla jsem usnout, zdálo se mi, že slyším kapat vodu. Několikrát jsem v pokoji rozsvítila. Okamžitě jsem probudila Vladimíra z chrapotu, který přes noc už roky praktikuje a na otázku proč ho budím odpovídám, že hledám odkud kape voda?
Běž radši spát, vybídl mě muž a já poslušně uléhám. V tom mi přistála kapka vody na čele. Opět znepokojuji svého muže: „Proč? Proč?”  „Protože teď, abys věděl, mně káplo na hlavu.” To už však nekapalo, ale docela dost proudil potůček na rozestlanou postel, přímo na naducaný polštář, na kterém jsem před malou chvílí odpočívala.
Vladimír už tak spokojeně, flegmaticky nereagoval. Okamžitě telefonoval o pomoc. Přiběhli dva zaměstnanci v montérkách, zjistit příčinu. Praskla prý trubka v potrubí nad naším pokojem, kde byla situovaná restaurace. Voda už chrstala víc a víc, tekla i stranou po zdi na noční stolek z mé strany postele. Vytáhla jsem všechny věci ze šuplíků. Knížku, deník a sešit na psaní. V tom přišel nějaký nadřízený s tím, že musíme jít spát do jiného pokoje. Chtěla jsem vzít nějaké věci sebou, to však nepřipadalo v úvahu. Museli jsme jít a hned, všechno opustit.

Po půlnoci jsme pochodovali v pyžamech za zaměstnancem a sjížděli výtahem ze šestého do čtvrtého patra lodi.
V náhradním pokoji uléháme do postele. Nemohla jsem z celé záležitosti zaspat. Měli jsme pouze ty pyžama,vše ostatní zůstalo v kalamitním pokoji. Mrzelo mě, že jsem si sebou nevzala aspoň naše pasy a peníze s kreditní kartou.
„Snad si nemyslíš, že tě instalatéři okradou?”
„To né, ale mám tyto zmíněné věci radši při sobě  v takových situacích, abych se dostala domů, kdyby bylo potřeba loď opustit.”
„Máš to přece všechno zakódované v sejfu, tak o co ti jde? Zítra si to tam najdeš. Mimochodem, už tě vidím, jak v pyžamu a se vším tím co jsi vzpomínala, cestuješ domů. A proč vlastně ne? Před 36 lety jsi se s kabelkou a v noční košili procházela sydneyskými ulicemi.”

Dala jsem se do smíchu při pomyšlení a vzpomínkou, zachumlala se do deky v nové posteli a ponořila do snů.
Ráno jsme vyjeli do šestého patra a hrnuli se do původního pokoje. Byla tam odstavená postel, stropní panel pryč, obnažená trubka, ze které stále kapala voda, kterou odchytávalo několik kýblů. Nic opravené a mezi tím vším byly naše věci. Znechuceně jsme se vykoupali, oblékli a čekali na někoho s vysvětlením, co bude dál? V noci nemohla oprava začít, neboť by probudili hosty ve vedlejších pokojích, oznamoval nám údržbář. Vzali jsme z pokoje potřebné věci a zúčastnili se výletu, který jsme měli  dopoledne naplánovaný v prvním přístavu „Alotau”(P.N.G.).

Snažila jsem se na pokojovou záležitost zapomenout a rozptýlit se výletem.V kulturním středisku se účastníme festivalu. Program šel od rána do odplutí lodi. Domorodci předváděli tance se zpěvy. Bubnovali na bubny všelijakých tvarů a velikostí, oblečeni do vlastnoručně vyrobených kostýmů. Byla to uchvacující podívaná. Čvachtali jsme se kolem kulturního centra v bahně, neboť dva dny před připlutím tam měli monzunový déšť.

 

Zaujala mě bouda s nápisem „braiding” (pletení copů). Šla jsem se podívat a viděla několik domorodých žen, jak turistkám splétají malé copánky. Jednu z nich jsem požádala, aby vytvořila copánky z mých polodlouhých vlasů. Posadila mě na špinavou židli a začala pročesávat moje vlasy, ne zrovna nejčistším hřebenem. Žádná zvláštní hygiena tam nebyla. Pomocí tohoto hřebenu žena určitě spletla nespočet cůpků. Hřeben ji několikrát upadl na hlínou udusanou zem. Bořila ho mezi prací do svých kudrdlin, které jí sloužily jako odkládací plocha mezi splétáním. Zrcadlo v boudě nebylo, ani vodovod s tekoucí vodou. Nevěděla jsem co mám očekávat. Moje rovné vlasy nezaručovaly nějaký zvláštní úspěch. Za půl hodiny byla Papuánka s copánky hotová. Zaplatila jsem jí co požadovala (úplný pakatel- $15) a vyšla z boudy. Vladimír se vyjádřil, že je to pěkná práce a velice zručně vytvořená. Překvapení mě čekalo až na lodi před zrcadlem.

Opustili jsme kulturní středisko a blížili se autobusem k lodi. Zase se mi vybavila noční příhoda s vodou.
„Mám hrůzu z toho, že to není spravené.”
„Zaraž, povídá Vladimír, proč tak uvažuješ? “

Na mou duši, z trubky nekapalo, byla vyměněna, ale pokoj byl stále vzhůru nohama. Postel byla stále opřená o zeď a po instalatérech ani památka. Odcházeli jsme na oběd a potkali je na chodbě. Ujišťovali, že po obědě pokoj nepoznáme. Tentokrát měli pravdu. Vše bylo v naprostém pořádku, stropní panel zakrýval vyměněnou trubku, postel, čerstvě provlečená stála na svém místě. Vzápětí zvonil telefon a z recepce ohlašovali, že nám kurýr nese poukázku do výběrové restaurace lodi. Večeře v „Salt Grill” restauraci nespadají do ceny plavby. Vaří se tam podle australského vyhlášeného šéfa „Luka Mangana”. Po půl hodině nám kurýr bušil na dveře a podával dvě poukázky. Jedna platila na tři chodové menu a druhá na flašku vína v hodnotě $40. To nás překvapilo a ještě ten samý večer jsme nabídky využili. Moc jsme si pochutnali a v noci spokojeně spali až do rána.

 

Druhá zastávka lodi měla být u ostrova „Kitawa”. Pro špatné podmínky a rozbouřenému moři se nedalo používat malých loděk (tenders) od zakotvené lodi ke břehu. Ostrov totiž nemá vhodný přístav. Kapitán lodi se rozhodl, změnit trasu k jinému ostrovu, hodinu a půl plavby od Kitawy - „Kiriwini". Na kánoích tam čekali chlapci z přilehlých vesnic, aby mohli turisty povozit kolem pláží a k blízkým jeskyním. Nabídli se nám čtyři bratři, že nás za malý poplatek svezou.

Jací jsou na Papua nebezpeční lidé, jsme nepoznali. Chovali se k nám dobře a s respektem. Nikdo z nich nás do ničeho nenutil. Svobodně jsme se rozhodovali ke koupi věcí. Ostrov Kiriwini byl velice krásný, s průzračně čistou mořskou vodou. Lodě tam začaly připlouvat teprve loňského roku. Chceme věřit tomu, že si ostrov dlouho uchová svou přírodní krásu a nestane se komerční, jak to s vývojem přichází.

V Canbeře máme kamarády, manžele, kteří patří do skupiny nadšenců v pozorování ptáků. Se svojí skupinou jezdí po světě a ptáky vyhledávají. Zapisují jejich chování a návyky. Kamarádka má svůj deník se záznamy ptáků, které sama probádala a vypozorovala. Doprovází svoje informace fotografiemi.

 

Tak tito lidé ve skupině šesti se vydali na Papua Novou Guineu za ptáky, které v záznamech ještě nemají. Najali si průvodce z tohoto kraje, který je zavedl do hlubokého pralesa se zárukou úspěchu. Jak se tak lesem brodí nic netušíc, vyskočil z houštin nějaký domorodý kmen s mačetami a ohrožoval je. Žádali od skupinky peníze za to, že procházeli jejich územím. Průvodce protestoval, že už přece zaplatili v turistické kanceláři a že jdou cestou mimo jejich území. Náčelník tlupy operoval s tím, že se koukají na jeho pozemek a zaplatit musí. Skupina se zdráhala a než se všichni účastníci vzpamatovali, neměli peníze, fotoaparáty, videokamery, dalekohledy ani hodinky. Hlavně, že bez úhony vyvázli. Ptáčky pak fotit nemohli. Byl průvodce domluvený s tlupou? To se neví. Všechno je možné.V každém případě měli šok a tito kamarádi nám výlet do Papua rozmlouvali. Ujišťovali jsme je, že se nám nic nestane, že to byla náhoda. Nebezpečí číhá všude, člověk musí být stále opatrný. Cestování přináší risk, s tím se musí počítat, jinak se cestovat nemůže. Každý z nás má jiné poznatky. My měli smůlu s prasklou trubkou v pokoji na lodi, oni s domorodci ozbrojenými mačetami.

Také jsme si všimli, že mnoho lidí, i dětí měli červené zuby. Žvýkají „Betel nut “(oříšek). Jsou to vlastně semínka „Areca palmy”, populární v Asii a Jižním Pacifiku. Žvýkání semínek vyvolává určitou euphorii. Je to vlastně droga. Lidé však po ní nejsou agresivní jako požíváním jiné drogy, či pitím alkoholu. Po žvýkání  jsou spokojení, uklidnění. To,že děti se oddávají této závislosti nás udivilo. Vzhledem k tomu, že jsou děti, by mělo zaručovat spokojenost a radost ze života. Tak proč droga?

Blížili jsme se k dalšímu ostrovu a k městu „Rabaul”. V přístavu čekal autobus, který nás dopravil na staré místo města. Rabaul zničila v roce 1994 erupce sopky „Tavurvur”. Hrozí tam stále nové erupce od čtrnácti aktivních a dvaceti spících vulkánů. Staré město bylo zasypané lávou. Průvodce nám vysvětloval jaké krásné místo to bylo před pohromou. Poukázal, kde stála nemocnice, pošta, banka, domy obyvatel atd. Úseky jsme viděli ruiny opuštěných míst, Na některých místech nebylo vidět nic, akorát nánosy lávy a nová vegetace tropických rostlin.

 

Dojeli jsme do vesnice „Tolai” na tržnici. Mimo stánků, u ohniště domorodé ženy připravovaly potravu z jakýchsi nám neznámých kořenů zeleniny a sladkých brambor. Na to všechno pasírovaly přes hadry, mléko z kokosového ořechu. Pokrm  pekly v listech banánovníku. Netušili jsme, že to budeme jíst. Mysleli jsme, že je to vizuální demonstrace. Průvodce nám v misce z banánových listů nabízel tu jejich pochoutku. Nikdo ze zájezdu neměl odvahu pokrm přijmout. Nikdo však nechtěl urazit ženy, které se na přípravě podílely. V napětí čekaly, jak budeme reagovat a jestli oceníme jejich námahu. Rukama jsme se hrabali v misce a ochutnávali připravený pokrm. Nad očekávání byl velice chutný i bez soli a pepře. Nic se mám nestalo, obavy nebyly na místě. Líbily se mi dvě malé holčičky albínky. Jejich vlásky byly světlé až do běla, ozdobené exotickými květinami. Neodpustila jsem si, se s nimi vyfotografovat. Průvodce nám moc děkoval, že jsme se výletu zúčastnili. S řidičem nám byl moc vděčný za vydělané peníze.

Poslední zastávka vedla k úpatí hory „Tavurvur”, která divoce řádila v roce 1937 a ve zmíněném roce 1994. Jezero u hory má tak vařící vodu, že ponořenou ruku dokáže pořádně opařit.

A už jsme na Šalamounových ostrovech a to na ostrově „Gizo”.Ten je nejvíce navštěvovaným místem na Šalamounech. Po vystoupení z lodi nás ovanulo strašné vedro.
Naše cesta vedla na hřiště. Zhlédli jsme tam tanečky a poslouchali písně doprovázené hraním na bambusové nástroje vypadajících jako ohromné píšťaly. Muzikanti do svázaných bambusů mlátili jakýmisi sběračkami, což vydávalo zvláštní dutý zvuk. Seděli jsme na lavici vedle malého asi desetiletého kluka Juliana a bezzubého starce. Ten se dal s Vladimírem do řeči a hrál mu pěkně na city tím, že má ženu v nemocnici. Vladimír mu dal peníze, aby jí šel něco pěkného koupit. Co bylo na příběhu pravdivého nevíme, vůbec to však nevadilo. Julian, sedící vedle mě, si nás mlčky prohlížel a smál se na nás. Dívali jsme se s ním na jeho malé kamarády hrající fotbal. Nevlastnili kopačky, nýbrž bosí se proháněli po hřišti za balónem k údivu všech přihlížejících. Posléze nastoupily holčičky a i ty lítaly po hřišti bosé. Předvedly nám jak krásně umí hrát nohejbal. Fandili jsme a měli podívanou na roztomilé  kudrnaté hlavičky.

Zpáteční cestou k lodi jsme procházeli tržnicí. Přiskočil k nám muž se soškou vytesanou z kamene. Zlákal nás do obchodu, kde bylo více kamenných sošek. Vladimírovi se líbila kombinace- hlava ptáka a tělo člověka. Koupil ji a tím jsme se zbavili peněz počítaných na onen den. Posléze jsme mazali k molu, nechali se odvést malou loďkou na loď a šli na oběd. Všimli jsme si, že na Šalamounových ostrovech žijí lidé tmavší pleti než na Papua.

Centrum Gizo se zdálo vyspělejší oproti Papui a nevypadalo, že tam vládne taková bída.
Honiara je od roku 1952 hlavním městem na Šalamounech. Byla možnost navštívit galerie, muzeum, kasino nebo tržnice. Dali jsme přednost výletu do Polynéské vesnice Sikaiana, 45 minut jízdy severně od Honiary. Lidé z této vesnice pochází z Polynéských atolů „Sikaiana”. Byli jsme unešeni způsobem života, kterým tam žijí. Vesnicí nás provázel farář Eric, který měl na sobě proutěnou sukýnku. Přes rameno přehozenou stuhu, spíše šerpu, která sukýnku držela na jeho těle. Následoval ho starší muž plně oblečený v bílém hábitu s velkým křížem kolem krku. Oba dva měli na hlavách v kudrnatých vlasech věnce, pletené z tropických květin. Ten v hábitu byl zřejmě náčelník, nebo nějaký představený.
Bojovým tancem, podobným maorskému tanci „Haka” nás přivítali chlapci. Následovalo šplhání na kokosové palmy. Ukázali nám jak se kokosové ořechy sráží ze stromů. Dále, jak se z určitých palem odebírá olej, který používají k vaření. Provedli nás dřevěnými chatkami. Střechy  byly spletené z palmových listů. V jedné větší chatě seděly na rohožích domorodé ženy a demonstrovaly jak rohožky s oblečením splétají.
V té vesnici si všechno vytváří sami a živí se převážně rybolovem. Došli jsme k pláži a vítal nás Pacifický oceán s průzračnou tyrkysovou vodou. Dieta vesničanů se skládá z kokosových ořechů, banánů, zmiňovaných ryb a mimo jiné také pěstují sladké brambory. Chleba ani žádné těstoviny z obilnin nejedí. Nikdo z vesnice nebyl otylý, naopak oplývají krásnými postavami a sametovou pletí.
Po prohlídce a seznámením s tamním životem, vyběhly malé holčičky se svými tanečky. Po nich opět chlapci, dále muži, mladé ženy a nakonec ženy už pokročilejšího věku. Mezi nimi byly dvě opravdu staré. Panečku, ty ale hopsaly! Držely krok s těmi mladšími. Představení se nám moc líbilo i pohodovost co z těch lidí čišela. Loučili jsme se a když ke mě přiskočila jedna z těch starých tanečnic, musela jsem se jí zeptat na věk. Bylo jí 82 let, pro mě až neuvěřitelné zjištění. Mnozí v těch letech netančí, kulhají, naříkají na nemoci. Někteří se přidržují vozíků, které před sebou tlačí. Tato žena byla plná elánu, veselá a všem nám ukázala i s tou druhou starou tančící,  jinou cestu žití.

Při společné večeři s ostatními se debata točila kolem zážitků z vesnice. „ Proč my nemůžeme takhle žít a nebo si vzít příklad"? Povzdechla si Australanka u plného stolu jídla.
Odpluli jsme domů a zůstaly vzpomínky na úžasnou dovolenou.

 
Jana Gottwaldová
* * *
Zobrazit všechny články autorky
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře
Poslední komentář: 11.04.2022  09:07
 Datum
Jméno
Téma
 11.04.  09:07 Von
 10.04.  12:51 Jana Gotwaldová
 09.04.  23:50 Ivan
 09.04.  15:24 Vesuviana
 09.04.  15:22 Vesuviana díky
 09.04.  14:02 Přemek
 09.04.  13:18 Milada
 09.04.  11:26 Jaroslava
 09.04.  11:20 Jitka
 09.04.  08:16 zdenekj