Litva (2/2)
Pokud vyrazíte na cestu do Litvy nebo Lotyšska, je třeba myslet na to, že jsou poměrně velkými zeměmi a že ne vše v dopravě funguje tak, jak má. My si vzali krosny a stany a mysleli jsme, že ze seznamu, který jsme si před cestou sestavili, zvládneme vše. Omyl! Nepočítali jsme s velkými vzdálenostmi mezi místy. Z Trakai jsme se přesunuli do města Kaunas, toto město nás moc nenadchlo, ale to nám nevadilo, neboť byla před námi dlouhá cesta k nejznámějšímu bodu Litvy, Hoře Křížů. Na Horu Křížů se dostanete z města Šiauliai, které je z Kaunas vzdálené 157 km. Pro cestu jsme zvolili autobus. Abychom se neztrapnili, neboť název města není úplně snadný na vyslovení, učila jsem se ho od večera před odjezdem. S pocitem vítězství jsme přistoupili k autobusu, který měl směřovat právě do Šiauliai, a povídám řidiči autobusu, který u něj stál venku: „ŠIAULIAI“. Chvíli na mě koukal a zvolal: „Šoléj.“ Koukli jsme na sebe a znovu říkám: „ŠIAULIAI“. A řidič zase: „Šoléj“, tentokrát už trochu nervozně. Tak jsme vzali mapu, ukazujeme na město Šiauliai a sborem říkáme: „Š-I-A-U-L-I-A-I!“ Řidič se začal hlasitě smát, ukazoval na stejné místo jako my a znovu říká to svoje: „Šoléj.“ V tu chvíli jsme si uvědomili, že všichni myslíme to samé. V tu ránu jsme se sami sobě začali s řidičem smát.
Když jsme dorazili na Horu křížů, smrákalo se. Neměli jsme kde hlavu složit, a tak jsme si postavili stany nedaleko Hory. Bylo krásně a my se mohli kochat večerní Horou. Šli jsme po skupinkách, aby vždy někdo hlídal u stanů. Když jsem šla s kamarádem k Hoře, zjistili jsme, že dal někdo před námi na oltář na hořící svíčky nějaké chrastí. Většina křížů je ze dřeva, tak jsme chrastí odstranili, aby Hora nelehla popelem. Za to se nám odměnila úžasnou atmosférou. Horu se za dob Sovětského svazu snažili několikrát marně zlikvidovat, je to poutní místo, symbol křesťanské víry, ale i symbol odporu Litevců proti okupaci.
Další den jsme se šli na místo znovu podívat a rozloučit se. Bohužel jsme nestihli první autobus a další jel za hodně dlouho, tak jsme se rozhodli stopovat. Projela spousta aut a nikdo nás nechtěl vzít. Možná už jsme byli natolik špinaví, že se báli, že by museli čistit celé auto, kdo ví. Zastavilo nám jediné a to Lotyšan. Takový mladý muž s dredy, nejspíš někdy sám cestoval s krosnou, tak se nad námi slitoval. Po cestě zpět do Šiauliai, kam jsme potřebovali, abychom vyrazili dál, si postěžoval, že jsou Litevci divní. Pokračovali jsme dál na západ do města Klaipéda. Tam jsme vyrazili konečně jiným prostředkem než autobusem, a to vlakem. Když jsme vstoupili do vlaku, přišel k nám průvodčí a nabízel nám džusy. Jak jsme v Čechách zvyklí, že se za vše platí, tak jsme odmítli. Když však řekl, že jsou zdarma, málem jsme mu ruce utrhli. (Snad mne za to neukamenujete)
Klaipéda je nádherné město. Je to jediný litevský námořní přístav a nejstarší město Litvy. Kochali jsme se městem. Naším cílem bylo dostat se na Kurskou Kosu, písečný poloostrov, jenž je zapsán do Světového kulturního dědictví UNESCO, na který se dostanete právě z Klaipédy. Jižní část patří Rusku a severní právě Litvě. Je to chráněné území, kam se dostanete trajektem. Na Kose funguje mikrobus, kterým jsme se dostali do města Nida, kde jsme se ubytovali v kempu. Bylo tam krásně. Písečné duny, moře a klid. Na Kurské Kose se nachází také Hora čarodějnic. Jedná se o vrch, na kterém jsou dřevěné sochy čarodějnic a skřetů z litevské mytologie. Takže jsme se mezi sochami krásně vyjímali. Z této krásné oblasti jsme se dostali do přímořského města Šventoji na doporučení mé litevské kamarádky. Krásná pláž, kde jsem poprvé ochutnala uzené chobotnice. To bylo takové krásné rozloučení s Litvou. Musím říct, že mne Litva mile překvapila a doufám, že se tam brzy vrátím.