A ráno, jak povinnosti velely, jsme před devátou vyrazili společně do práce. Mě Dana vysadila před hotelem a sama popojela, snad dvacet metrů, před prodejnu švýcarských suvenýrů. Obchůdek, kde pracovala, se honosil velkým nápisem: ROBERTS – EVROPSKÝ IMPORT A OBCHOD a pod tím další upozornění o nabídce nealkoholických nápojů a zmrzliny. Další velký nápis informoval kolemjdoucí, že je zde i lékárna. V samoobslužných regálech zde byla rozmístěna všehochuť, kde si snad každý mohl něco vybrat. Od švýcarských značkových náramkových hodinek, přes nabídku asi padesáti druhů “kukaček”, několika druhů souprav na přípravu fondue, různé figurky, podobající se našim Krakonošům, Mikulášům a myslivcům, dosahující někdy i výšky tříletého dítěte. Další úsek byl zaplněn nespočitatelným množstvím drobných upomínkových předmětů, vlajkami a znaky jednotlivých regionů švýcarského státu, nabídkou čokolád, keramiky a gratulací. Specialitou majitele pak byly ručně vyšívané krojové blůzičky. Stojí za zmínku, že z českých bavlnek je vyšívala děvčata v Maďarsku.
Zadní část prodejny pak tvořila lékárna a malý koutek s občerstvením. Zde jsem často sedával u kávy, nebo zmrzlinového poháru, pozoroval pracovní vytížení všech, včetně majitele, a čekal po ranní službě na sestru. Zde se někdy i dvakrát denně scházela “smetánka” městečka New Glarus. U předního stolku sedávaly normální městské “drbny”. Druhý stolek patřil místnímu řediteli banky, městskému advokátovi a předsedovi “Výboru pro zlepšení životního prostředí”. Třetí stůl si nárokoval obchodník s realitami a ostatní vážení podnikatelé. Jak za starých časů – jak to známe z amerických kovbojek. Měl jsem tím možnost blíže se seznámit nejen s nimi, ale také hlavně s vlastníkem firmy “Roberts” a s jeho velmi příjemnou ženou. Na pokecání se sestrou moc času nebylo. Stále se v krojovaném úboru točila kolem zákazníků, doporučovala jim atraktivní zboží a ve finále pak u pokladny prováděla vyúčtování. Mně těchto několik návštěv pak doplňovalo celkový obraz, který jsem si vytvářel o Americe.
Všichni měli stále profesionální úsměv na tváři a nedokázal je vyvést z míry ani takový návštěvník, který se doslova prohrabával veškerou nabídkou, nechal si všechno vysvětlit, někdy i vyzkoušet a nakonec nic nekoupil. Obvykle pak sestra ke mně přistoupila, a aby to přímo nevyzařovalo z její tváře, mezi zuby procedila: “Do pr… do prkýnka, bohužel se mi nepodařilo mu něco vnutit. Nevadí, on se vrátí.” Měla pravdu. Většina turistů si prohlédla další obchody městečka a vracela se k Robertovi.
Mě v práci očekával David. Jistě již čtenář postřehl, že se v mém vyprávění objevují dva Davidové. Jeden byl mým synovcem a druhý mým kolegou z hotelu. Oba byli asi stejně staří, stejně fajn, ale nenalezl jsem pro ně žádné specifické pojmenování, čím bych je pro čtenáře mohl rozlišit. Můj pracovní stůl, který byl při mém příchodu v několika minutách zaplněn stejně jako každý den asi sto kilogramy surovin ke zpracování, byl už po jedenácté hodině vzorně uklizen.
“Davide, a co dál?”
“Budu dnes na zítra dělat pórkovou polévku, prosím očistit a nakrájet pórek. Asi polovinu dvacetilitrového hrnce,” s prosebným výrazem v očích, jako kdyby se na mně dopouštěl nějaké křivdy, mě David požádal o další práci. Protože jsem se už dávno rozhodl, že si budu hledat cestičky, jak jim zde všem předvedu českou kuchyni, osmělil jsem se: “Davide. Já tu polévku uvařím sám – udělám ji jako u nás.”
“Okey. Začni pracovat.” Odpověď byla stručná, ale jasná. Měl jsem takovou radost, že jsem si ani neuvědomoval, jaký je to rozdíl uvařit doma dva litry a zde se vypořádat s dvacetilitrovým hrncem polévky. Šlo to perfektně. David z povzdálí kontroloval, zda se můj postup nevymyká příliš jeho receptuře. A protože byl naprosto odlišný, nechal loupání brambor, kterých se ujal místo mne, a začal “mi koukat do ruky”. Vyptávat se nemohl, protože bych mu to anglicky stejně nevysvětlil a v němčině nebyl tolik zběhlý. Jeho skrytě zoufalý pohled byl celkem oprávněný. Musel si při sledování mého postupu v duchu nadávat, protože by ho v případě neúspěchu čekala finanční úhrada za vyhozené suroviny. Byl jsem si toho vědom, a tak jsem se ho snažil alespoň trochu utěšit: “Nemám problém, bude to O.K., neboj se.”
V čem tedy spočíval rozdíl ve výrobním postupu, který ho tolik zarmucoval? Oni vařili pórek s další zeleninou: jemně sekaný řapíkový celer, trochu mrkve, trochu zelených paprik, cibule, rajčata a česnek. Když byl pórek měkký, polévku dochutili a zahustili bramborovou kaší. Já si nejdříve z bešamelu uvařil krém, který jsem ochutil, přidal trochu kuřecího práškového bujonu a muškátu, rozředil smetanou, zjemnil máslem a pak nasypal syrový pórek a nechal chvíli přejít varem, aby zůstal chřupavý. Dílo se povedlo a David zářil jako sluníčko. Toto byl ten pravý moment, který prorazil ty dlouhé hodiny mlčení, kdy jsme si oba mysleli, že spolu nemůžeme hovořit pro jazykové zábrany. Důvod spočíval zřejmě v ostychu, protože od této chvíle byl tím nejupovídanějším nejzvědavějším kolegou. Kdykoliv jsme se sešli na službě, vždy mě důkladně vyzpovídal z mých zážitků za uplynulé dny.
Nemohu nevzpomenout ještě jeden dovětek k zažitému stylu vaření v americké kuchyni. Pórkovou polévkou byl David nadšen. Celý můj postup bedlivě sledoval a říkal, že se těší, až příště uvaří “českou” polévku on. Stalo se tak v mé nepřítomnosti asi po deseti dnech a hned se mi musel pochlubit. “Davide, je moc dobrá. Necítím tam ani celer, ani rajčata. Pórek je chřupavý a krém má správnou konzistenci. Ale… ty jsi tam přidal zase bramborovou kaši!” Sklopil zrak a jako prvňáček provinile přiznal: “Dal, Džaný, ale jen malounko.” A mezi jeho rozevřeným palcem a ukazováčkem vznikla asi dvoucentimetrová mezera.
Dnešní den mi krásně uběhl a z hotelu jsem zamířil k Daně do práce, abych se pochlubil. Usadil jsem se do “občerstvovacího koutku”, popíjel kávu a znovu si vybavoval celý ten postup při výrobě polévky. Stále jsem si nedokázal srovnat v hlavě, jak se mi mohlo podařit v tom velkém množství trefit správnou hustotu a celkovou kvalitu. Asi nějací skřítkové mi museli napovídat. A David, který mě za uplynulý měsíc poznal jako dnes už zkušeného přípraváře a doplňovače surovin, musel žasnout, když před ním za necelou půlhodinku stál velký hrnec hotové kvalitní polévky. I když jsem se v několika příštích dnech dozvídal o překvapeních, které jsem všem v hotelu udělal, nikdy jsem se už k uvaření další polévky nenabízel. Asi proto, že jsem měl možná oprávněné obavy, abych si tuto dobrou reputaci nepokazil.
Ani jsem při tom rozjímání nepostřehl, že mi obsluhující děvče dolévá poslední zbytek “teplé černé vody z konvice”. “Tak se to těm Američanům povedlo,” v duchu jsem uvažoval, “přece jen mě zlomili na konzumaci filtrované kávy.” Českému “turku” jsem zůstával doma věrný, ale postupně jsem si opravdu zvykal na celodenní popíjení černé cezené, kterou jsem tolik v počátku odsuzoval.