Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Matěj,
zítra Liliana.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíčku v Americe (10)

Česko jim nic neříkalo…
 
Den za dnem se na mě  řítila stále nová a nová překvapení. To mi dělalo velkou radost a vzbuzovalo touhu po dalších poznáních. Nemusel jsem dlouho čekat a od majitele se mi dostalo zajímavé nabídky. Hans mě německy, což bylo pro mne srozumitelnější, vyzval v rámci výuky k účasti na malém pikniku: “Dnes odpoledne pojedeš s Mikem udělat krátké dvouhodinové party pro autobusový zájezd ze státu Illinois. Turisté si přijedou prohlédnout farmu asi 20 mil severně od New Glarus. Chtějí vidět naše krávy a ochutnat mléko, z kterého se v tomto státě vyrábí kvalitní sýry pro celé USA. My jim zase můžeme dát ochutnat švýcarské speciality naší kuchyně.”
 
Když jsem souhlasně  odkýval jeho nabídku, poklepal mi spokojeně na rameno a poslal domů.
“Dej se do pořádku, nahoře v šatně si vezmi s sebou čistou blůzu a ve dvě  hodiny tě zde bude očekávat Mike.” Celý krátký  rozhovor byl ukončen, no jak jinak, než zvednutým palcem pravé  ruky s úsměvem na tváři a typickým “O.K. – good lack”.
 
Farma je vlastně větším statkem. Majitel se zabývá buď rostlinnou, nebo živočišnou výrobou, nebo obojím. Až potud je všeskoro stejné jako u nás. V dalším, už na první pohled, se náš statek od americké farmy diametrálně liší. Co je pro Čechy charakteristické, kdy ve vesničce mezi řadovou zástavbou naleznete větší objekt (obytné stavení) s velkými vraty a za ním obrovský dvůr dokola obestavěný hospodářskými budovami, odkud se s technikou vyráží denně na blízká či vzdálená pole, je v Americe naopak. Farmy se rozprostírají  uprostřed polností a do škol, za nákupy a za společenským  životem se obvykle dojíždí do vzdálenějších osad. My jsme se s Mikem k takovéto typické americké farmě asi po patnácti minutách jízdy přeplněným náklaďáčkem přiblížili. Vezli jsme veškerý potřebný inventář, nápoje, vařená jídle, několik stolů a grilovací soupravu. Nezapomínalo se při obdobných akcích ani na odpadkové koše. 
 
Polní cesta, odbočující ze silnice, byla pečlivě osazena tabulkou se jménem majitele farmy a švýcarskou vlajkou, což vlastně značilo, kde začíná soukromý pozemek a že majitel se hrdě hlásí  k původu svých předků. Na malé vyvýšenině byly dvě  větší budovy. V té obytné, jednopatrovém domku, žila rodina farmáře a druhá byla vlastně stodolou. Prostor mezi objekty – jakoby malé náměstí – měl vzorně ošetřený trávník a byl osázen několika košatými stromy. Zde byly umístěny tři dlouhé stoly a kolem nich lavice, celkem asi šedesát míst k sezení.
 
V čele mobilního restauračního zařízení jsme postavili tři expediční stoly a gril na propan-butan. Lámanou angličtinou s pomocí německých slovíček jsem Mikovi pokládal zvídavé otázky a on mi obdobným způsobem odpovídal.
 
“Toto vše je vybavení  hotelu. Já tyto lavice a stoly přivezl dopoledne a tady postavil. Teď je prostřeme a sem…” – ukázal na expediční stoly – “sem vyndáme vše, co jsme přivezli.”
Nejprve jsme vybalili nápoje: pivo, víno, minerálky a asi další tři druhy nealka. Vyndal termos s ledem a vše v bednách pečlivě zaledoval. Vedle jsme vyrovnali umělohmotné pohárky, příbory a talíře. Pak v řadě dál byla obrovská mísa se salátem a výběr několika dresinků, pečivo, na lihových vařičích připraveny teriny (nerezové mísy) se zapečenými brambory a zelenými fazolkami a na gril jsme umístili velký pekáč s naporcovanou vepřovou pečínkou. Teď jsme měli čas, než hosté přijedou, posedět a osvěžit se nějakým nápojem. Měl jsem na srdci další otázky a Mike odpovídal: “Hans tě nepozval dřív, protože ty zde u nás nepracovat. Ty se tady jenom učit a nemít  žádné peníze. Maso a brambory připravoval ty včera. Na auto to naložil dnes já a Hans. Autobus přijede asi ve tři hodiny. Budeme stát u expedičního stolu a ty budeš nalévat nápoje a já dávat jídlo”.
 
A tak nějak podobně  se i stalo. Přijeli téměř přesně – i s farmářem a jeho ženou – to už měli prohlídku všech objektů a celého chodu farmy za sebou. Z autobusu vystoupil též harmonikář, který ke skupině přistoupil v New Glarus, aby jim zde zpříjemnil malé občerstvení několika lidovými švýcarskými písničkami. Celý ten prostor kolem statku se najednou proměnil v nenucenou zábavu. Zpívalo se i tančilo. A jakmile jsme měli teplé jídlo, pozval Mike hosty k samoobslužnému výběru. Hned první hosté, kteří přistoupili k nápojovému stolu, při první větě zjistili, že nejsem občanem USA. “Ty neumíš anglicky? Odkud jsi? Umíš švýcarsky?” A když se rozkřiklo, že se mohu s nimi domluvit německy nebo francouzsky a že jsem z Československa (Česko jim nic neříkalo), vytvořil se kolem mě hlouček zvídavých Američanek, které ve snaze se co nejvíce dozvědět o Evropě, zapomněly úplně na připravené pohoštění. Byl jsem vyzván k tanci, musel jsem pózovat při fotografování a Mike se stoly plnými jídla a pití postupně ustupoval do pozadí. Bohužel po dvou hodinách, byla tato příjemná atmosféra přerušena průvodkyní. Přišlo velmi srdečné rozloučení a nám s Mikem zůstalo veliké množství jídla, které už bylo dávno zaplacené.
 
“Můžeš si vzít, co chceš, ale sedět nebudeme. Sebereme všechny odpadky, tady do pytlů. Složit ubrusy, stoly, lavice a vše naložit na malý pick-up. Tady musí zůstat pouze trávník.”
Za půl hodinky jsme byli v New Glarus. Tentokrát jsem se nenechal odstrčit a nabídl jsem pomoc Mikovi při odnášení věcí do hotelu.
 
“Džaný, jaký to bylo?” oslovil mě na chodbě Hans. Nečekal snad ode mne jinou odpověď? “Thank you – O.K.” A jak je u nich zvykem, potvrdil jsem svou spokojenost vztyčeným palcem z pěsti pravé ruky.
 
Jestliže jsem se několikrát zmínil o mých každodenních vzpomínkách na domov, považuji za nutné vložit do tohoto mého vzpomínání krátký pohled, jak mou nepřítomnost nesli doma. Na takovéto vyprávění jsem si musel počkat až do konce října. A má žena mi jej po návratu v několika větách krásně vylíčila. Byla to její stručná zpověď z dlouhého odloučení: “Víš, Honzino, když  jsme tě opustili na letišti, nebylo nám zrovna do zpěvu. Honzík statečně potlačoval slzičky, ale doma to už nevydržel a rozplakal se. Stále jsem ho musela utěšovat, že se nám vrátíš a uteče to jako voda. Víš dobře, jaký já jsem strašpytel, a musím se ti přiznat, že mi bylo těžko kolem žaludku a stále jsem se modlila, abys šťastně doletěl. To čekání od oběda, celé odpoledne a ještě celou noc, než se druhý den ozval telefon, než jsem uslyšela tvůj hlas, že jsi v pohodě na místě, to byly ty nejdelší hodiny v mém životě. Pak přišlo takové chvilkové oddechnutí. Zůstali jsme bez tatínka, z mého pohledu s velkou hromadou peněz, co jsi nám nechal na živobytí, a teď bylo na mně, jak s nimi dokážu hospodařit. Tento příjemný pocit, že jsi dobře doletěl a já mám před sebou “balík peněz”, velice rychle vyprchal. To když jsem si uvědomila, že musím opravdu zodpovědně rozhodovat, co si můžu všechno dovolit, jak šetrně utrácet, když jsem se po té telefonické poradě s tebou rozhodla, že s Honzíkem odjedu na týden do Španělska. Neměla jsem prostě tolik příležitostí, jako ty nad svým pracovním stolem, být několik hodin denně ve vzpomínkách s tebou. Hned druhý den jsme se odstěhovali na prázdniny na chatu. Zde, jak už víš z dopisů, jsme měli každý týden nějakou návštěvu s dětmi. Já měla kamarádku na pokecání a Honzík kamarády na hraní. Tak se ti přiznám, že čas na nějaké vzpomínání  přes den vůbec nebyl. Ale ujišťuji tě, že každý večer jsem v duchu vprosila o šťastné setkání s tebou.
 
Prázdniny utekly a v září  nás čekala cesta k moři – zase rozptýlení a plná hlava starostí. Zvykli jsme si na tvou pravidelnou korespondenci. Každý čtvrtek nebo pátek jsem s napětím otevírala schránku a oba jsme se těšili na nejnovější zprávy. Ani si nedovedeš představit, jakou radost vždy způsobil mimořádný dopis pro Honzíka. Pak tři dny nechtěl o ničem jiném hovořit než o tobě. Také jsi ho tím přinutil, aby poprvé v životě psal dlouhé a srozumitelné dopisy, musel ti vždy odepsat a odmítl jakoukoliv moji pomoc. Ty dopisy ode mne nebyly asi moc zajímavé. Také sis jistě všiml, že jsem jej vždy psala nejméně týden, každý den trochu. Zde však probíhal normální denní koloběh života, tak jak jsi jej znal. Zato tvoje dopisy plné nových zážitků jsme oba hltali a několikrát za sebou jsem jej Honzíkovi musela přečítat. Nám to pěkně uteklo, až mám pocit z tvého vyprávění, že mnohem rychleji než tobě. Zřejmě proto, že jsi měl více příležitostí na vzpomínky a stále jsi počítal, za jak dlouho se nám vrátíš.

S Michalem jsi byl v kontaktu přes internet – až jsem mu někdy záviděla, že měl informace o tobě v tu samou hodinu, kdy jsi je předával do počítače. Ale byl fajn. Vždy po tvé korespondenci zavolal a stručně mi sdělil nejnovější obsah zpráv z USA.
 
Nejhorší byl pro mě  poslední měsíc, respektive těch posledních čtrnáct dní před tvým návratem. Už sílil stesk a velké těšení na setkání s tebou. A jestli mě trochu něco zamrzelo, byl to tvůj předčasný přílet – o jednu hodinu dříve, než bylo v letovému řádu. Těšili jsme se, jak tě budeme vítat, až vystoupíš ze dveří z celního prostoru. Zatím jsi nás ty očekával před letištní halou. A to je, kocourku, stručný popis mého a Honzíkova stýskání po tobě.”

Řekl bych, že to byly první věty naší rozmluvy, když jsem se po třech měsících opět usadil do “svého” křesla. Ve vyprávění se s Honzíkem předháněli a mé zážitky si nechávali na pozdější dobu. Měli pocit, že mi toho o sobě moc nenapsali a o mně z mých dopisůvědí vše. Brzy se přesvědčili, že je tomu naopak. 
 
 

Můj okruh přátel v hotelu se postupně začal rozšiřovat. Bylo to způsobeno jednak tím, že už jsem se dokázal samostatně pohybovat ve všech prostorách a že na mnoha výrobcích jsem se už “podepisoval” vlastnoruční úpravou jídel. Také jsem již ovládal několik výrazů a mohl se sem tam někdy zapojit do debaty. Hodně k navázání kontaktů se servírkami mi dopomohlo dobré dochucení salátů, které jsem jim denně začal připravovat sám. Zpočátku jsem si troufl jen k nakrájení salátových okurek (které se zde zbavují jadřince), rajských jablíček a namíchání dresinku dle pokynů mých kolegů. Mně se to vždy zdálo buď málo slané, nebo zase moc kyselé a takové fádní. Když jsem se poprvé osmělil vznést opatrně připomínky, že u nás dochucujeme salát trochu výrazněji, neočekával jsem, že mi dovolí  zasahovat do svých receptur.
 
“Dobře, Džaný, přidej cukr. Klidně přidej cibuli i česnek můžeš. Udělej to prostě podle svého.”
 
Spokojenost hostů se okamžitě promítla ve spokojenosti servírek a já začal pomalu a nenápadně, řekl bych nevtíravým způsobem, dochucovat některá jídla. Přes dresinky jsem se pak mohl blíže seznámit s obsluhujícím personálem. Do hlavních chodů, což byly jejich speciality, a i když bych některé jinak ochutil, nedovolil jsem si nikdy zasahovat. Byly opravdu kvalitní, chutné a lákaly sem klientelu z blízkého i dalekého okolí. Hrozně rád bych předvedl, jak dobrá je naše česká kuchyň, ale na to jsem si musel ještě chvíli počkat.
 
Postupným seznamováním s děvčaty v obsluze – zejména s těmi, která se dovedla perfektně otáčet a jejichž jména mi utkvěla v paměti (Karen, Katrin, Mary, Barbie…) – jsem se také více osměloval k prověřování jejich profesionálního přístupu k obsluze hostů. Začal jsem totiž  po skončení dopolední směny usedat s obědem k malému stolku v koutku restaurace, odkud byl perfektní výhled do všech stravovacích prostorů. Sledovat ten cvrkot v plně obsazené restauraci byla nejen moje profesionální zvědavost, ale byla vlastně součást mého poznávání “americké hotelové školy”. Musel jsem obdivovat jejich rychlost, maximální pozornost, kterou věnovaly každému hostovi, a trvalý úsměv na tváři. V porovnání s obsluhou v našich běžných restauracích měly svou práci v mnoha směrech usnadněnou. Hosté  už k prostřenému stolu byli uváděni recepční, která jím předkládala jídelní lístek. Na prostřeném stole nesměly chybět, kromě základního příboru, sklenice na vodu a šálky na kávu. Pakliže host se rozhodl obědvat či večeřet, byla mu servírkou okamžitě nalita voda s ledem a nabídnuta káva.
 
Objednané jídlo servírka namarkovala na pokladnu, a tím skončil její první úkon u nově příchozích. Pokladna byla propojená s tiskárnou v kuchyni, odkud v době největšího náporu se neustále odvíjel “nekonečný” pás objednávek, na který kuchař okamžitě reagoval a začal s přípravou jídel. Vyexpedované jídlo bylo odkládáno na výdejní pult, který byl zespodu zahříván výdejní vanou a ze shora infrazářiči. Děvčata mohla mezitím obsloužit několik dalších hostů a pak vyzvednout v kuchyni pro ně připravené jídlo. Bylo to perfektní, byla zde odbourána jedna zbytečná cesta s objednávkou do kuchyně. Celou tu krásu, mám na mysli pěkné oblečení obsluhy ve švýcarských krojích, chutná jídla s dokonalou úpravou na talíři a v neposlední řadě dokonalou péči o hosta, narušoval zde zavedený styl úklidu špinavého nádobí a nové prostření stolů. Byl v tomto prostředí přímo rušivým elementem. Občas vyběhl někdo z umývárky v černé gumové zástěře nebo v triku a texaskách s velkou přepravkou, kterou položil na nejbližší volný stůl a do ní posbíral z okolních stolů vše. Řekl bych spíše “naházel” včetně zbytků jídel spolu s papíry, sklem, talíři a příbory, jen popelníky vysypal do určené nádoby. Pak tato osoba otřela stůl a znovu jej čistě prostřela. Že obsluha při velkém náporu potřebovala pomoci, jsem rychle pochopil. Američan do restaurace přichází skutečně jen za účelem se najíst.
 
Nikdo z hostů nevysedává  u piva, vína nebo kávy a nejpozději po půl hodince spokojeně odchází. Jedna židle se během poledne či večera stačí i čtyřikrát “otočit”. Ani s vyúčtováním hosta se obsluha nemusela zdržovat. Platil dle pokladního bloku vždy v recepci a “malou odměnu” pro servírku (od jednoho dolaru výše) nechával ležet na stole. Saláty a dresinky patřily k jídlu automaticky a každý host se sám obsloužil u bufetového stolu. Při tomto stylu byla samozřejmě velká obrátka hostů, podnik byl prosperující, ale…(tím “ale” je myšlena výše zmíněná neprofesionální výpomoc). Největší zátěž spočívala pak na bedrech kuchařů. Souhra dvou, ve velkém náporu i tří kluků za sporáky byla obdivuhodná. Vždyť v široké nabídce jídel byly denně maximálně dvě “hotovky” a ostatní se připravovalo na objednávku.

Proto i já se stal s přípravou polotovarů a neustálým doplňováním surovin důležitým článkem tohoto řetězce. Po skončení odpolední směny, když jsem se zastavil v baru na jedno pivo, jsem měl možnost se blíže seznámit s výčepním nápojů, nebo chcete-li, s barmanem Robertem. Byl to nesmírně živý človíček, černovlasý, s vzorně střiženou bradkou, který mi při plném pracovním vytížení připadal z počátku dost nepřístupný.
 
Dnes na něj rád vzpomínám. Ta nepřístupnost byla dána pouze jeho rozmanitou pracovní náplní. Vždyť musel uspokojit někdy i více než čtyřicet žíznících hostů v baru a současně vyexpedovat objednávky servírek pro nabitou restauraci. A když bylo nabito, tak na něj neustále útočilo až osm usměvavých děvčat z obsluhy. Teprve po celodenním shonu se stal uvolněný a rád si “zasprosťačil” a s velkou oblibou organizoval různé sázky mezi zaměstnanci.
 
“Džaný, jak ty to tady děláš, když jsi zde sám bez ženy? Co ti říká slovo sex? Líbí se ti tady nějaká děvčata?” Byl podstatně mladší a zřejmě by se s takovýmto odloučením nedokázal vypořádat. Jindy jsme měli zase téma sázení: “Víš, v USA jsou kromě sportky zakázány jiné typy hazardních her. My zde, jen tak mezi sebou, uzavíráme sázky na výsledky různých fotbalových utkání. Tady máš tabulku a do jednoho čtverečku napiš svoje jméno. Dej mi dva dolary, a když vyhraješ, pak vše, co vyberu, bude tvoje.”
 
Asi dvakrát jsem si zkusil vsadit, ale protože, jak se u nás říká, když máš štěstí v lásce (rozuměj tím mou ženu), nemůžeš mít ve hře, nechával jsem si těch pár drobných, s kterými jsem disponoval, raději na pivo. Rozprava s ním, po ukončení pracovního dne, byla balzámem na únavu.
 
Během mého vyskladňování surovin ze suterénních boxů jsem se občas setkal s uklízečkou. Obvykle kolem desáté hodiny končila s úklidy restauračních prostor a přemísťovala se do horních pater, kde se věnovala těm pár pokojům a hlavně personálnímu prádlu. I ona měla na srdci mnoho otázek k mé osobě a na ty jsem mohl odpovídat vždy ve spěchu mezi tím, co jsem naplňoval výtah potravinami pro kuchyň. Překvapením pro mě bylo, ale pouze při prvním setkání, když v době volna této pracovnice (bylo to jedenkrát týdně) obíhal s luxem restaurační provozy sám pan majitel – Hans.
 
Pokračování  příště…
  
Jan Kurka
* * *
Ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny články autora
 


Komentáře
Poslední komentář: 10.11.2020  08:14
 Datum
Jméno
Téma
 10.11.  08:14 Von