Protože nás amatérské cestovatele letos zrádný a neviditelný vir zřejmě ochudil o naše cestovatelské choutky, pokusil jsem se trochu napravit touto chválou. Bude ale poněkud netypická, plná fotek autorských i „vypůjčených“ z Wikipedie. Nejprve si ale připomeneme pár prvních historických cestovatelů, jejichž cestování bylo jistě neskonale těžší, dobrodružnější a nebezpečnější, než to naše současné pohodlné.
Benátský kupec Marco Polo (1254 -1324) už koncem 13. století putoval po souši až do Číny, kde pobýval řadu let a své zážitky sepsal v cestopisu s nejkratším názvem „Milion“. Český šlechtic Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 – 1621) pak podnikl dlouhé cesty po východním Středomoří, Arabském poloostrově i severním Egyptě. Svůj cestopis vydal v roce 1608 pod naopak názvem nejdelším: „Putování aneb Cesta z Království českého do Benátek a odtud do země Svaté, země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinaj a sv. Kateřiny v pusté Arábii ležící.“ Pokud někomu rok 1621 něco připomíná, pak je to v pořádku, neboť tento český šlechtic byl popraven na pražském Staroměstském náměstí po bitvě na Bílé hoře. Po dalších několika stoletích pak skotský misionář David Livingston (1813 -1873) doslova „prošmejdil“ jižní Afriku, objevil tamní velká jezera, při cestě k pramenům řeky Zambezi objevil obrovské vodopády, které byly pak pojmenovány podle anglické královny Viktorie, a zemřel, když hledal prameny Nilu.
Chválit ohromný přínos těchto cestovatelů k lidskému poznání je asi zbytečné, a tak jen dodám, že D. Livingston byl velkým vzorem pro naše cestovatele – Emila Holuba i Jiřího Hanzelku a Miroslava Zikmunda. No – a E.S. Vráz pak „prošmejdil“ např. Japonsko, Boreo, Novou Guineu a zejména jižní Ameriku. Tak to bylo opravdu jen letem světem, ale ještě bez letadel!
A nyní přichází na řadu chvála turistiky a cestování ve 20. a 21. století, která bude zase už osobní, tedy velmi subjektivní a omlouvám se i za svou menší exhibici.
Takhle např. začínala za 2. Světové války má maličkost. Bylo to v Českém ráji a za pozornost zejména stojí, jak jsem za několik válečných let vyrostl a jak pěkně na mé holi přibývaly „stříbrné“ a „zlaté“ turistické štítky, které se přibíjely maličkými hřebíčky. Od padesátých let minulého století pak už přišly na řadu různé výlety po vlastech českých. Nejprve pouze v malých klukovských cyklistických partách a od konce šedesátých let pak už prvním rodinným autíčkem. Bylo to krásné a chvályhodné poznávání, ale mělo to jednu velkou vadu – za hranice jsme všemi směry nesměli! Pro nás dříve narozené se však konečně v roce 1990 otevřel doslova celý svět a doufám, že si nové cestovatelské možnosti pochvaluje většina naší společnosti. Naše rodina jich využila v míře vrchovaté a snad nám to nikdo nebude závidět, protože závist rozhodně nepatří mezi lidské vlastnosti chvályhodné, ale naopak ty nejzavrženíhodnější.
A nakonec této chvály cestování, v níž jsem šetřil slovy a preferoval obrázky, už přidám jen pár fotek těch nejmodernějších cestovních vymožeností, o nichž se výše vychváleným cestovatelům ani nesnilo.