Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Matěj,
zítra Liliana.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Sportovní moderátor Vladimír Kulíček vzpomíná podruhé...

Z knihy Václava Židka „Sám ve víru zdymadel“

„Kdy  se vlastně vlastně plavalo v zimní Vltavě poprvé?“ zeptal se redaktor Svobodného Slova Beránek.
„To vám může říct tady Vladimír,“ odvětil jsem a ukázal na Kulíčka. „Zná spoustu příhod.“

„No, nevím, kdo víc,“ usmál se Vladimír. „TOK, což je zkratka Tělovýchovného otužileckého klubu, byl založen v roce 1947, a hned v říjnu pod vedením Lišky začal připravovat zimní činnost na Vltavě v Braníku. Zároveň se připravovali na první veřejné vystoupení u Národního divadla v Praze na Zlatou neděli 21. prosince v jedenáct dopoledne. Plavat se mělo mezi Střeleckým a Slovanským ostrovem, ale co se nestalo: den před premiérou pořádně mrzlo. Členové klubu, kteří měli hlídat řeku a v případě zamrznutí zalarmovat ostatní k vysekání koridoru v ledu, se na to vykašlali. Řeka do rána zamrzla, led byl silný tři až pět centimetrů a skupina ledařů nastoupila až v deset hodin. Led nebyl tak silný aby ledaře unesl a nebyl zase tak slabý, aby se dal dobře lámat z lodě. Kry se tedy vytahovaly na zamrzlou plochu, ovšem větší tabule se zase potápěly. Pro nový nezkušený klub to byla pořádná dřina, ovšem pro reklamu a propagaci to bylo něco extra. Diváků přibývalo, nikdo nevěděl jak sváteční exhibice dopadne a na mostě se uzavíraly sázky, jestli se poplave a nebo ne. Prosekávání ledu šlo zoufale pomalu, lámalo se z obou břehů a uprostřed se sešli na centimetry ovšem až ve dvanáct hodin. Ve stopětatřicetimetrovém koridoru, širokém deset metrů, se pak konečně začalo plavat. Zbytky ledu musel otužilci vyhazovat při samotném plavání a umíte si představit, co to asi znamenalo. Pořezaná a zkrvavená kůže plavců dodala vystoupení jistou dramatičnost, a diváci to patřičně ocenili potleskem. Hned po neděli vyšly ve všech novinách články, jeden dokonce s nadpisem Jak zamrzlý tok neodradil TOK. Jinak úplně první oficiální vystoupení v zimních vodách Vltavy by se snad mohlo stanovit na prosinec roku 1923, kdy Alfréd Nikodem plaval poprvé veřejně  ve Vltavě.“

Vladimír Kulíček se na chvilku odmlčel a když viděl, že všichni přítomní očekávají, že bude vyprávět dál, pokračoval: „Ještě vám povím jednu veselou historku, která se udála na rybníku Vajgar.

Bylo to na přelomu let 1948-49, kdy jsme na pozvání různých sokolských jezdili po Čechách propagovat otužování. V té době se hrálo vodní pólo 2 x 4 minuty a pak ještě volné plavání. V brance nikdo nebyl, zaskočil vždy ten, kdo byl nejblíže. Byl dán pokyn, aby se moc nebránilo, padaly branky a vypadalo to zajímavě. Spolehlivých otužilců na výdrž bylo jen sedm a tak se přibíral jako osmý nějaký nováček s rizikem, že ten čas trochu přetáhne. Když jsme jeli do Jindřichova Hradce k Vajgaru, vzali jsme sebou jistého Barvíka, který měl natrénováno stěží těch 8 minut. Jednota hradila ubytování a cestu a jídlo jsme měli s sebou. A tak nás v Jindřichově Hradci ubytovali v letní turistické ubytovně, kde byla navíc vytlučená okénka a venku byl mráz, jen to praštělo. Prý nám to nebude vadit, když jsme otužilci.

 

Já jsem se v té době již aktivně neotužoval, ale Olda byl toho názoru, že když bude ve vodě chybět jeden otužilec, tak se tolik nepozná, jako když bude na břehu chybět někdo, s mikrofonem napojeným na místní rozhlas, kdo by si eventuálně mohl zasvěceně pohovořit i s novináři. Rána jsem se probudil ztuhlý, trénoval jsem čelistní panty abych vůbec mohl mluvit do místního rozhlasu a necvakaly mi zuby. Fotku, jak stojím před stařičkou tatřičkou, která má na střeše dva deskové reproduktory a já držím v ruce historický uhlíkový mikrofon na čtyřech pružinách v ocelovém rámu přivařené na železné trubce jako držáku, mám dodnes schovanou a vždy si vzpomenu na tu zimu tehdy. Ten mikrofon byl tak těžký, že by se s ním dal ubít i mamut. Vlastní vystoupení probíhalo v pohodě, skončil zápas ve vodním pólu a nastala volná plavba. Barvík oslněn úspěchem a pozorností početné veřejnosti nechtěl z vody a křičel na svého trenéra: „Oldo dívni se, je to dobré, já to vydržím, je to dobré!“ a Olda na to: „Mazej ven, nebo vícekrát s náma nepojedeš!“ Ale kdepak Barvík! Vylezl až poslední s ostatními, to už se zmrzlá veřejnost pomalu rozešla, ale náš Barvík vylezl ztuhlý jako prkno. Klasická hybernizace. Nemohl pomalu ani ohýbat nohy. Pak s nim museli otužilci pobíhat po okresní silnici, kde v tom mraze nikdo nechodil, potom do něho vrazili horkou polévku, než se konečně trochu dostal do normálu. Vše dobře dopadlo, ale víckrát s námi nejel.

Foto zdroj: pixabay.com
 
Sportovní moderátor Vladimír Kulíček vzpomíná poprvé...
 
Václav Židek
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 01.09.2020  15:11
 Datum
Jméno
Téma
 01.09.  15:11 Von