Chvála slova
V naučném slovníku si přečteme, že slovo je nejmenší jazyková jednotka, při čemž pod pojmem jazyk se zde samozřejmě nemyslí to, co máme my lidé v ústech a většina živočichů v hubách a zobácích, ale opět podle naučného slovníku - soubor vyjadřovacích a sdělovacích prostředků vlastních příslušníkům určitého lidského společenství. V tom chytrém slovníku však dále najdeme, že nyní v době počítačové je slovo také datová položka takové velikosti, jakou dokáže počítač zpracovat jako celek. Pak je tam cosi o bytech, které nemají pokoje, kuchyně ani příslušenství, ale jen jakési bity. Ovšem s těmito slovníkovými definicemi musím raději rychle skončit, abych neodradil staromilce.
Našim praprapra…předkům dalo jistě mnoho práce, svalové i mozkové, než se naučili vyluzovat ze svých mluvidel zvuky, kterými pak všechno pojmenovávali. Dovolím si zde dokonce polemizovat se slovutnými filozofy, neboť se domnívám, že pračlověka nepolidštila práce, ale právě slovo! To je ale vlastně slovo do pranice a já nejsem žádný bojovník, takže se pokorně vrátím do svého mírumilovného hájemství.
Na slovech bychom měli chválit hlavně to, jak jsou tvárná a co vše se s nimi dá provádět. A teď nemám na mysli jen různé oficielní gramatické kejkle, ale zejména zajímavé hrátky se slovy a různé významové posuny, samozřejmě jen ty neškodné, pozitivní a chvályhodné. Snažně doufám, že se mi podaří vyloudit na tvářích čtenářů pár úsměvů a nikoliv úšklebků, čímž má malá hra se slovíčky začíná …
Na slovech musíme obdivovat a chválit už to, že je jich nespočetně mnoho, ba jistě ještě mnohem více! Slovo může být tvořeno jediným písmenem, ale také může být dlouhé téměř přes celý řádek. Některá slova jsou tak tajemná, že ačkoliv jsou sestavená z naprosto stejných písmen jdoucích v přesně stejném pořadí, mohou znamenat nejen v různých jazycích, ale i v jednom jediném naprosto rozdílné pojmy. Příkladů je habaděj – „láska“ je v polštině klacek, „had“ je v angličtině sloveso, o německém slovu „kurva“ raději pomlčím, anebo slovíčko „bacil“ může být v češtině jak podstatné jméno, tak i sloveso!
Pro nás psavce jsou pak slova naprosto nepostradatelná, ti nejnadanější z nás, což bohužel jistě není můj příklad, je velice umně dovedou skládat do prozaických či poetických textů a tak vzniká literatura, někdy dokonce ta s velkým „L“ – viz – Shakespearova - Hamletova „slova, slova, slova…“
Kolik přívlastků lze slovům přiřadit! Slova mohou být úderná, tichá, planá, zvukomalebná a dokonce i nevyslovená nebo nevyslovitelná. A zde se zastavme, neboť jsme narazili na první zajímavou básnickou fintu – tzv. oxymóron. Je to jakýsi protimluv, tedy spojení slov, jejichž význam se vylučuje. Nádherné jsou oxymórony V+W v asi málo známé písni Peklo i ráj – „Slunce ztuhlé mrazem, ledy žhavé, nebe spadlé na zem, slzy smavé, to je pravé lásky jméno pravé, toť peklo i ráj“. A přidám pár dalších oxymóronů – ospalý spáč, živý nebožtík, chudý boháč, nezranitelná mrtvola anebo moderní - neviditelný poutač.
Nesmíme ale zapomenout na další slovní básnickou finesu – hyperbolu, což zde neznamená křivku, ale básnickou nadsázku či záměrné nemožné zveličení. Zde se jako příklad nabízí velmi morbidní – hory mrtvol, ale dovolím si to „zhumanitnit“ mnohem příjemnějším – mořem piva!
A last not least - pár absolutních rýmů:
Zasnil se v noci básník jeden, nepostřeh´ vůbec, že už je den.
Když se krásné dívky myjí, jen těžko se sprchy míjí.
A po troše erotiky něco rádoby satiry.
Je těžké uvěřit oslovi, i když nás slušně osloví.
Dobrá zpráva přišla zprava, že prý sleva přijde zleva!
Po této téměř aktualitce bude dobré skončit, ještě ale zbývá poslední chvála slova. Je nezbytné připomenout, že člověk slovo vyvíjel tak, až z něj dokázal vypiplat mocnou zbraň, které se obávají i nejmocnější tohoto světa! Neměli bychom na to zapomínat.
Text: Vladimír Vondráček
Ilustrace: FrK Kratochvíl
Chvála slova