Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Nad věcí
Kdysi mi přišla mailem tato fotografie. Hned jsem byla doma. Hotel Vysočina na našem náměstí a na něm transparent. Kdyby se díval nezasvěcený, pomyslel by si, živé městečko. Ale to je omyl. Je to fronta u papírnictví. Tentokrát na toaletní papír. Ale nemyslete si, že jste mohli vybírat: bílý, růžový, zelenkavý s kytičkami jako dnes, kdepak. Vyráběl se jen jeden druh a pokyn pro prodavačky zněl: „Jeden kus na hlavu, neboť ti nevděčníci ho používají na úplně jinou část těla.“ Kdyby se vám jeden kus zdál málo, byla možnost postavit se opět na konec fronty, ale běda, kdyby si vás prodavačka zapamatovala. Kdyby v tu chvíli přišel Američan a zeptal se: Nač čekáte? Na toaletní papír. A proč si ho raděj nekoupíte?
Když se tvořila fronta na svetry, bylo řešení. ROH zakoupilo pletací stroj, který jsme si půjčovaly domů a vyráběly svetry, čepice, šálky pro celou rodinu. Manžel koukal na fotbal a my pletly. Někdy jsme si musely dát pauzu, abychom ho přejížděním a hrčením jezdce nerušily.
Fronty na zavařeniny se také řešily doma. Zakoupily se sklenice a zavařovací hrnec. Pracovní síla byla po práci k dispozici. Zavařovalo se ovoce, zelenina i maso, dělaly se džemy, šťávy, mošty, lečo a ptáte se prečo? Protože všechno bylo plánované, na chlup tak, aby se nedostávalo.
Doma jsme si, my ženy, po pracovní době toaletní papír vyrábět nemohly, ani nebylo možno kousíček na veřejných WC šlohnout, neboť tam nebyl, proto jsme musely do fronty. Já jsem byla nad věcí. Do této fronty jsem nešla, raději jsem stříhala noviny. Můj muž neprotestoval. Proč taky. Jednak si je mohl po kousíčkách pročíst ještě jednou a za druhé tušil, že bych mohla do fronty poslat jeho. Sice věděl, že bych ho pro něco tak potupného nepřemluvila, ale nač čeřit rodinou pohodu. A já, protože jsem to věděla taky, jsem to raději ani nezkoušela. Jsou činnosti, ke kterým se muž nepropůjčí. Jedna z nich je věšet prádlo a druhá vystát dolík mezi babama ve frontě byť i na nezastupitelný hajzlpapír. Jo, čekat takhle dva dny na auto, ve spacáku celou noc na televizor, sporák nebo mrazák a nevědět co vlastně přivezou, to už byla svým způsobem chlapská práce.
V tu dobu k nám přišla vzácná návštěva ze zahraniční a u nás na WC nastříhané noviny. Byla bych se hanbou propadla, ale neměla jsem kam. Dodnes nevím, jestli to návštěva pochopila nebo mě považovala za neandrtálce.
Tak takhle jsme, my ženy, utrácely naše mládí po pracovní době. Jednou či dvakrát týdně to bylo maso, každý čtvrtek knihy, sem tam banány, pomeranče, buráky, flanelové košile, kozačky, hračky, zvláště Rubikova kostka, koberce, záclony, před Vánoci máslo, kakao a kdo ví co ještě. O riflích ani nemluvím, to byla záležitost Tuzexu. A ptáte se, co dělali mezitím naši muži? Víte, že ani nevím. Asi vymýšleli vtipy a parkovali na náměstí zadarmo.
Pamětníci, vzpomínejte!