Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Dorota,
zítra Alexandr.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

O kolečko  víc
 
Byla sobota a já seděla v prázdném kupé. Zbývala už sotva minuta do odjezdu vlaku, když se rozletěly dveře a dovnitř nakoukl mladíček s obrovským batohem na zádech, co mu čněl vysoko nad hlavou.
 „Je tu jen jedna paní,“ houkl v záklonu směrem do chodbičky a pak zas v předklonu směrem ke mně: „Máte tu volno?“
Viděl přece, že tu nikdo jiný není, a tak jsem se rovnou zeptala: „Kolik vás je?“
„Dvanáct,“ řekl popravdě. „Ale polovina sedí ve vedlejším vagónu."
„Když si mě někdo vezme na klín, tak se snad vejdeme," zavtipkovala jsem.
„To myslíte vážně?" vykulil oči.
„Proč ne, bude legrace,“ bavila jsem se jeho rozpaky.
Do kupé se natlačili s napěchovanými bágly hubeňouři sotva plnoletí a jeden pán s prošedivělými skráněmi. Odhadla jsem ho na jejich náčelníka.
„Jsem nadšená, že se účastním stěhování národů," přivítala jsem je. Kluci narovnali batohy nad hlavy vedle mého kufru a rozsadili se na sedadla.
„Tu hodnou paní nesmíme utiskovat, protože jsme gentlemani," přejel je ostřížím zrakem náčelník. „Budeme jako myšky," ujistil mne.
„Dobří lidé se vždycky nějak srovnají," řekla jsem.
„Máte pravdu," přitakal. „Tak to bylo, je a věřím, že i bude. I když se spousta věcí nenávratně změnila."
„Například?" byla jsem zvědavá.
„Třeba takové výpravy do přírody, co podnikáme my, už málokoho lákají," namítl.
Popadlo mě cukání vyzvídat. „Kampak cestujete?"
„Každý týden jinam," odpověděl.  „V sobotu zapíchneme práci a hurá ven. Makáme na fyzičce a učíme se přežít v přírodě v každém ročním období a za každého počasí.“
 „A kam taková skvadra složí hlavu?“ neuměla jsem si představit.
 „Nebe je všude,“ namítl náčelník.
 Překvapilo mě to. „Vy spíte pod širákem?“
„Samozřejmě," řekl  hrdě. „Kluci nejsou žádné padavky."
Kluci se dmuli pýchou,  že je jejich náčelník pochválil.  Bylo nad slunce jasné, že ho berou.
 „Dnes míříme na Šumavu. Do Nicova,“ rozpovídal se náčelník. „Chci  klukům ukázat nejvýše položenou románskou památku v Čechách – kostel sv. Martina ze 13 století. A taky pozoruhodnou pamětihodnost lidového umění:  kohoutí kříž –Arma Christi. A pak  rovnou na Královský kámen.“
„Že by to byl ten skalní masiv, pod kterým prý jako pod Blaníkem spí vojsko bojovníků, odkud vyjede na pomoc svému lidu, až mu bude nejhůř?“ krátce jsem ho přerušila.
Náčelník přikývl. „Ta žulová skála je opředená lecjakou pověstí. Ale především je křižovatkou turistických stezek. A to je pro nás ta správná výzva, co říkáte kluci?“ zazubil se na chlapce.  
Přikývli jako jeden muž. V představách už se zřejmě toulali hlubokými šumavskými hvozdy s hlavou v oblacích a fantazií spuštěnou na plné obrátky.
Zato já stála nohama na zemi. „Musíte přece i jíst. Kde baštíte?“
Náčelník vypjal hruď. „Vařím já. Mám jídelníček na vlak, na kolo, na lyže, na vodu, na to, když máme prachy, a na to, když smrdíme korunou.“

 

Znovu kluky přejel pohledem, jak tam tak spokojeně seděli, rameno na rameno. „Přece nemůžou jen dřepět u počítače a čučet do mobilu," držel proslov. „Ať mají na co vzpomínat. Musí mít prožitky, zážitky. Taky posbírají zkušenosti."
Dala jsem mu za pravdu. „Zkušenost je nepřenositelná, prožitek nenahraditelný, zážitek nezastupitelný."
Kluci hned našpicovali uši. „Jak to myslíte?" 
„To, jak v lese voní jehličí, nad obilím se točí vítr a pod splavem v řece se voda rovná do krajek z pěny a šumí jako limonáda, to vám ani nejrychlejší internet, či nejkrásnější  fotky nezprostředkují." A pak ze mne nečekaně vypadlo: „Hned bych se k vám přidala."
„Vážně?" náčelník zbystřil.
„Proč ne." Ale pohled mi padl na hodinky a já si povzdychla: „Už budu vystupovat," a  každému jsem na rozloučenou podala ruku.
 Jeden z chlapců hned vyskočil a sundal mi kufr. „Prosím,  paní."
 „Opravdu gentleman," ocenila jsem to a kývla na náčelníka: „Dobře je vedete."
 Za oknem začal viditelně zpomalovat barevný nekonečný film krajiny. Vysunula jsem na  kufru rukojeť a popojela s ním do chodbičky.
Ozval se zvuk brzd, jak vlak začal zpomalovat a zvolna vjížděl do stanice. A najednou rup, po podlaze se rozkutálela kolečka z mého kufru.
„Vypadla z nich závlačka," konstatoval náčelník. „To nebude složité opravit."
Hoši hned vyběhli z kupé a pomáhali mi je posbírat. Na poslední chvíli jsem stihla z vlaku vystoupit.
Vyklonili se z okna a mávali mi. Dlaně se jim třepotaly před obličeji.
To bylo příjemné, popovídat si s tak sympatickými mladými lidmi, pomyslela jsem si.
Pak jeden z nich zvolal: „Myslíme si, že máte o kolečko víc."
Vlak se rozjel a já zůstala stát na nástupišti jako opařená.
Zdáli se mi být tak milí. Co jsem jim udělala, že najednou tak otočili? 
Až druhý den, když jsem si šla nechat kufr opravit a na jeho konstrukci pan opravář kolečka nasunul, uviděla jsem, že jedno zbylo. A pak mi došlo, že se podobná kolize ve vlaku stala i někomu přede mnou. Jenže ten neměl tak ochotné pomocníky a všechna zakutálená kolečka sám prostě nenašel. A došlo mi též, jak je ta mateřština – plná bohatých příměrů, na mou duši krásná.
 
Jaroslava Pechová
***
 
Ukázka z připravované knihy Otisky úsměvů.
Kniha může být vhodným dárkem pod stromeček pro vaše nejbližší.
V pevné vazbě je k dostání na www.knihyfenix.cz

Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 06.12.2019  09:32
 Datum
Jméno
Téma
 06.12.  09:32 Jana
 05.12.  15:22 Pechová Jaroslava
 05.12.  12:05 Vesuvjana díky
 05.12.  08:19 Von