BALADA O MIKULÁŠSKÉ NADÍLCE
Na Svatýho Mikuláše
zneužili anděla,
kdo takové hříchy páše,
to se přece nedělá.
Anděl byla Božena, koleda,
dvěma čerty zmožena, kole, koleda.
Nadílku jí schovali, koleda,
nemravně se chovali, kole, koleda.
Nebe, peklo, Lucifer,
to nebylo kluci fér,
s nezletilým andělem
páchat hříchy na těle.
Zajistili indicie –
- uhlí, pytel, pometlo,
začla pátrat policie,
všechno se to popletlo.
Nevěděla Božena, koleda,
kým že byla zmožena, kole, koleda.
„Byli černý, veliký, koleda,
a dělali budliky, kole, koleda!“
Nedělali cavyky,
měli rudý jazyky
a chlupatý ocasy,
čerti patří do basy!
Mikuláš ztratil plášť,
Božka věneček,
byl to prej mladej Frej
a s ním Němeček.
Předvolali všechny čerty
ze Lhoty i z okolí,
řekli Božce – teď vyber ty,
co tě táhli do polí.
Stáli tam jak telátka, koleda,
ta čertovská čeládka, kole, koleda.
Oblečeni do masek, koleda,
rohy, pytel, opasek, kole, koleda.
Božka málem v komatu
měla poznat po hmatu,
po čichu a po hlase,
trefit sotva mohla se.
Z toho plyne naučení
pro nevinné andílky,
že není úspěch zaručený
z mikulášské nadílky.
Vzpomeňte si na Božku, koleda,
a čertovskou škrabošku, kole, koleda.
Dřív by církev snaživá, koleda,
pálila ji zaživa, kole, koleda.
Nestačily důkazy
na pekelné úkazy,
lepší doma nocovat
než s čertama obcovat.
Mikuláš, ztratil plášť,
Božka iluze,
Říkali ve Lhotě
v samoobsluze.
