POVÍDAČKY (16) Lidi to tak chtěj!
Na okraji Prahy, vedle putyky U dvou nervů, má boudu zelinář.
Prohlížím jeho nabídku - hle dvoje meruňky: jedny z Italie za 29 Kč, druhé ze Španělska za 32 Kč. Obojí stejně pěkné.
Ptám se bodrého zelináře na rozdíl v tom ovoci? A on praví upřímně: „Pani, vy ste sympatická, vám to povim . Lidi to tak chtěj!“
Ptám se dál, odkud jsou ty borůvky? A zelinář: “ Ty sou z Horní Dolní.“
Nedalo se odolat, koupila jsem to všechno. A proč že jsou italské meruňky levnější než španělské? No přece proto, že je to z Italie ke „Dvěma nervům“ blíž!
(Moji milí, ceny jsou z roku 2005!)
Obyčejný den
Musím vypadat nějak obzvlášť hloupě, že mě často oslovují průzkumníci veřejného mínění. U Alberta oslovil mě pečlivě oblečený stařík, poté mě doprovázel mezi regály a položil mi při tom asi třicet otázek. Všechny se týkaly mé spokojenosti s firmou Albert.
Odpovídala jsem vlídně, trpělivě a pravdivě, protože já přece nikam nespěchám.
Později v lékárně jsem nerada shodila reklamní tabuli s letáčky o tom,
jak i ve stáří si můžu zachovat duševní svěžest. U řezníka koupila jsem prasečí ocásky.
Doma mě radostně přivítal můj slepý pejsek. Vyvedla jsem ho na louku plnou žlutých pampelišek a psích hovínek. Podél cesty kvetly bílé trnky. Cestou domů sbírala jsem oblázky a sotva jsme došli,
začalo lejt jako z konve. Večer jsme oba spokojeně okusovali prasečí ocásky. Nejlíp je doma.
Na poště
U okénka na poště stál ve frontě přede mnou mužíček fousáček, celej křivej a jako pošramocenej. V ruce držel tašku s označením POŠTA, tahal z ní obálky a vykřikoval: „Jak to můžu doručit, když tam néni adresa?“
Paní za přepážkou ho klidnila: „Máte tam péóbox!“
Ale on na to: „Ale méno tam néni! Méno!“
Otočil se na mne a řekl omluvně: „Strpení strpení, to nejni jen tak, voni píšou bez adresy!“ Povídám mu chlácholivě: „Ale já nikam nespěchám!“
Tu on vykřikl zoufale: „Jéžiš, to ste jediná v týdle republice, kdo nespěchá!“
Obyčejný den
Na poště