Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Přijít včas do práce…
Dostala jsem tento roztomilý a přiblblý obrázek e-mailem, tak jak se všelicos posílá. A neodolala jsem, abych nenapsala vzpomínkový fejeton na tu dobu.
Ano, do práce se muselo chodit včas, a muselo se tam chodit, i když třeba nebylo co dělat. Tedy samozřejmě jak kde. Dělníci, pokud měli materiál, tedy byl-li jim včas od úředníků, kteří rozhodovali a plánovali kam a co jak a kdy poslat, dělat museli a to v normách a pokud možno je překračovat. Pak se ocitla jejich jména na nástěnkách, kde byli oslavováni jako úderníci.
Já jsem člověk pracovitý, téměř workoholik jak se dnes říká. V roce 1980 jsem těžko vysvětlovala svým blízkým, že nechci dále ,,pracovat” v organizaci, která mne nutí sedět v kanceláři od 8 hodin do 16.30 aniž bych tam mohla co kloudného dělat.
Nastoupila jsem tam jednoho dne do tiskového oddělení jako redaktorka.
Napíšeš reportáž, rozhovor a zprávu, řekla moje nová a milá šéfka.
Prima, zaradovala jsem se, a do kterého podniku mohu vyrazit? Nebo si mám sama vybrat? Ptala jsem se, neboť jsme byli tiskový odbor zabývající se mapováním úspěchů České a Slovenské vědecko-technické společnosti. Ta měla pobočky v různých továrnách a provozech.
Ale nikam, zase ona, odtud nemůžeš nikam ven, pracovní doba je tak a tak, tady si vezmi různá hlášení z poboček a podle nich to napiš. Na tom nejlíp ukážeš, co umíš.
Tak jsem vzdychla a ponořila se do papírů. Napsala jsem reportáž, rozhovor a zprávu a šéfka mne pochválila. Ale jaksi si nevšimla, z jakých papírů to čerpám. Byly trošku starší…
Za týden poté, co moje příspěvky vyšly v jakémsi našem bulletinu, se dostavili do našeho tiskového soudruzi estábáci s dotazem, proč jsme uveřejnili rozhovor s ředitelem podniku, který už pět let bručí za mřížemi kvůli podvodům? Přiznám se, že jsem z toho měla trošinku škodolibou radost. Jako nová, neznalá problému, jsem byla omluvena a šéfka z toho taky nějak vyklouzla.
Ale zpět k mému odchodu.
Nejvíc se ten nápad nelíbil mému manželovi.
Co chceš, máš slušný plat, výhled na Karlův most a nemusíš skoro nic dělat, namítal. Měli jsme spolu zrovna našeho malého chlapečka, mně skončila mateřská “dovolená” a za týden jsem měla nastoupit zpátky. A nechtěla jsem dítě hned šoupnout do jeslí.
Hele, víš co? Já se o synka budu starat, mám práci stejně jen o večerech, navrhl můj muž, profesí hudebník.
A tak jsem příští pondělí ráno před osmou (kdybych o minutu přetáhla, byla bych už za červenou čárou, kterou dělal každé ráno sám soudruh ředitel) přišla do té pěkné kanceláře na Novotného lávce. Koukala jsem na most, po kterém se courali turisté (tehdy jich bylo ještě dost málo) a myslela na své dítě, jak se mu asi daří pod tatínkovým vedením.
No jemu se dařilo vcelku dobře. Snědl kaši, kterou jsem mu nachystala a batolil se radostně po bytě. Pak mu tatínek nachystal nočníček. Ale sám si odskočil. Synek poslušně vykonal, co měl. A pak ho napadlo, jestli to není vhodný materiál k malování po podlaze. I zkusil to s úspěchem. Taťkovi se to však vůbec nelíbilo. Křičel a běžel pro vodu. Jenže ouha, žádná netekla. Vzal tedy zavděk zbytkerm vody v konvici na čaj a umyl kloučkovi zadek. Podlahu v pokoji, který mezitím uzamkl, jsem řešila já až večer – a těžko, musím přiznat, hnědavý flek zůstal na zeleném linoleu hodně dlouho.
Můj manžel péči o synka chtěl vzdát hned druhý den, ale ujistila jsem ho, že výpověď už píšu, ale lhůta je dva měsíce, a tak musí ještě vydržet.
Blížilo se léto a také moje ukončení pracovního poměru. Ještě pár týdnů předtím jsem však byla ve své kanceláři uvězněná a spolu s kolegyní Jiřinou jsme plánovaly dovolené. Ona kamsi do Maďarska, já do kempu na Orlickou přehradu.
Hele, a nechceš se v našem kempu na zpáteční cestě z Hungárie stavit? navrhla jsem jí.
A to by asi šlo, to by bylo pěkné, odpověděla.
A tak se také stalo.
Ještě před svou dovolenu jsem však měla jakýsi důležitý pracovní úkol: stavit se v jakési pobočce a cosi donést či zjistit, to už přesně nevím. A já celá opilá tou možností vypálit z kanceláře, a to navíc v létě, kdy jsou všichni na dovolených, jsem si do knihy, kam jsme museli povinně zapisovat kdy a kam a za jakým účelem odcházíme a mít to podepsané od šéfů, napsala to a to a podepsané to nebylo, protože tu prostě nebyl šéf. Vyřídila jsem to velmi rychle a udělala přitom podvod: napsala jsem tam místo jednoho dopoledne celé dva dny. A odjela s manželem a dítkem na Orlík. A tam bylo krásně! Koupání, večerní táboráky se zpěvem. a do toho skutečně přijela s celou rodinkou a stanem Jiřina opálená od Balatonu. Měly jsme se moc hezky, a když jsme si povídaly a zabrousily na práci, zmínila jsem se o svém podvodu, který Jiřka zcela schvalovala: No byla bys blbá, kdybys tam dřepěla, když jsou všichni pryč… jen aby se to nedomákl šéf…
A v tu chvíli jsem trochu zaváhala a koktala: …ééhhm …jestli myslíš toho šedivého, kudrnatého, přitloustlého šéfa našeho oddělení… teď si nemohu vybavit jeho jméno…
A Jiřina se smála, až se za břicho popadala: No tomu říkám opravdová dovolená, když člověk zapomene jméno svého šéfa!
Ale znám ještě lepší perličku: Kamarád František věděl, že v srpnu bude jeho šéf na dovolené, a tak si napsal svoji dovolenou na červenec. No, ale co měl v tom srpnu dělat, když tam nikdo nebyl? Vzal svoji dívku a jel s ní do Jugoslávie. A co čert nechtěl: zrovna přecházel most přes řeknu v jednom hezkém turistickém místě, když tu spatří proti sobě – svého šéfa! Krve by se v něm nedořezal. Ale nedalo se nic jiného dělat než se potkat – a pak minout. Prý beze slova.
Zaplaťpánbu, že tohle už jsou jenom vzpomínky a že si mohu chodit do práce, kdy chci a jsem si “sám sobě šéf”. Co na tom, že moje práce obnáší 24 hodin denně? Je to moje volba.
Pamětníci, vzpomínejte!
Přijít včas do práce…
A tak se také stalo.