Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Válečný úsměv
Odpoledne bylo velmi nevlídné, pravé listopadové. Byl podzim roku 1944, mi bylo dvanáct a šla jsem ze školy. Každý den jsem musela ujít pět kilometrů ráno a stejný počet odpoledne. Vyučování bylo delší, Němci nám pro vojáky zabrali dívčí měšťanku a my jsme se v chlapecké střídaly s kluky. Jeden den oni, druhý den my, děvčata. Chodily jsme do školy co druhý den a vůbec nám to nevadilo, měly jsme den volno.
Dlouhou cestu do školy i ze školy jsme chodívaly ve skupinkách, a nebo jsem šla aspoň s kamarádkou, která bydlela kousek od nás. V to odpoledne jsem šla sama. Nejdříve asi tři kilometry po silnici k horám a potom už polní cestou a chodníčky od chalupy k chalupě, které byly roztroušeny tak, jak kdysi naši předkové ujímali pole lesům pod Radhoštěm.
Sotva jsem sešla z hlavní cesty, polekala jsem se. Jako by na nějaké šachovnici stáli asi sto metrů nebo více od sebe němečtí vojáci. Klepala jsem se strachem, ale zatím ani jeden mi nestál v cestě. Když jsem se blížila k domovu a čekal mne už kousek uzoučkého chodníku po kamenité hrázi, který měl po stranách vysoké trní, stál na jeho konci voják. Neměla jsem žádnou možnost, abych ho nějak obešla. Posouvala jsem se pomaličku, jen co noha minula nohu, přeplněná strachem – vždyť ten voják držel pušku! – jsem se k němu blížila. Zastavila jsem se před ním a v té hrůze jsem se křečovitě rozesmála. „Warum lachst du?“ zeptal se mne a o krok ustoupil. Beze slova jsem se protáhla kolem něho jako kočka a utíkala k domovu.
Bylo to už jen kousíček. Vběhla jsem do dvora a s úlevou jsem šla k našemu domku. A najednou se otevřely dveře, z nich vyšel voják a vyléval vodu z lavoru. Další leknutí. Ku podivu mne mile pozdravil, pustil do chalupy a v kuchyni jsem našla další tři vojáky, kteří leželi na zemi na slámě.
V tom čase jsme museli nejenom my, ale všichni sousedé ubytovat ty, kteří hledali partyzány. Byla to velká akce K. H. Franka. A nenašli nikoho. Všichni o nich věděli, doma se o nich mluvilo jako o chlebu. Tatínek vyprávěl, jak je dokonce potkal a hovořil s nimi a stařenka, když viděli letadlo, říkali. „Zase spadnou ti parašisti!“ Všichni o nich věděli, ale nikdo nepromluvil.
Naši „hosté“ se k nám chovali velmi dobře, z hovorů, které s nimi vedl tatínek, už jsme poznali, že tato armáda dlouho nevydrží. Jídlo měli dobré a dokonce u nás několik konzerv „zapomněli“. Sestra Jindra v tom čase měla skoro osmnáct, byla moc pohledná a ten jejich důstojník by se rád kolem ní točil. Ale nedovolil si. I když byl Němec a náš nepřítel, patřil ke slušným chlapcům.
Zátah na partyzány měl přece jenom oběti. A nebyly to partyzánky. Jen dvě dívky, obě se jmenovaly křestním jménem Božena: Slováková a Brožová a bylo jim kolem dvaceti. I tenkrát se chystaly svatby, byl pátek a ony se vracely z t. zv. věnečků. Nevěděly, že bylo vyhlášeno stanné právo, zákaz vycházení. V sobotu už na svatbu nepřišly a uvité věnečky si na hlavu jako družičky neposadily. Dnes je připomíná pamětní deska kousek od hospody „U Bačů“, kde ztratily na podzim v roce 1944 svůj mladý život.
Pamětníci, vzpomínejte!
