Jak Bobovi něco přibylo v kalhotách
V pátek odpoledne po šichtě prohlásil Bob Černík, řečený Černoch, ke kolegům v šatně: „Příští tejden mám dovolenou. Pobrali jsme prémie, tak to pěkně roztočím!“ A odebral se do pivnice Semafor, aby dvanácti pivy a pěti rumy zahájil týdenní spanilou jízdu.
Nutno podotknout, že ke spanilosti měla daleko. Každodenně se pěti šesti hospodami propil k večeru s obrovským oknem, v úterý a ve čtvrtek byl ten auslág tak obrovský, že ani netrefil domů a vyspal se - jednou v čekárně na nádraží, podruhé na zemi pod železničním nadjezdem.
Pátek byl hrozný. Za prvé se probudil do morku kostí prochladlý, za druhé příšerně vyválený a za třetí mu bylo příšerně blbě. V osm se dopotácel domů. Když se dal konečně dohromady, pravil sám k sobě: „Černíku, dneska prrr! Dáš si po obědě dvě tři čtyři na tu ukrutnou žízeň a deš domů!“
Oholen, převlečen a už docela v dobré kondici dorazil ke Gregorům. Gulášek s osmi knedlíčky přišel k duhu. A hned po něm jedno, druhé, třetí… Jenže po něm ještě čtvrté a slivovice od kamaráda a fernet… Pokračoval Na Tarase panákovým trojbojem – vodka, rum, zelená, a k večeru se doplížil na hlavní nádraží. Tady seděla velká společnost – Gejza Lakatoš oslavoval čtyřicáté narozeniny. „Poď si k nám sednout, ty bejku!“ zahlaholil a už táhnul Boba ke stolu. Objednal rundu, pak druhou, třetí… K Bobovi si přisedla Margitka. V jeho alkoholem zakalených očích nádherná holka. Ani to, že trochu smrděla, mu nevadilo. Po další rundě, kterou platil Bob, ho popadla za ruku a odtáhla z hospody. V kolonském baráku, ve špinavé posteli mu ukázala, jaká je ta pravá cikánská divoká láska. A za hodinu ho vystrkala ze dveří.
Když se ráno probudil, docela se podivil, že je doma. Zbytek týdne už nepil, ani nechodil ven, protože zjistil, že se mu z gatí jaksi vykouřila peněženka a dokonce i všechny drobné. Zato mu do nich něco přibylo.
V pondělí ráno byla, jako obvykle, čekárna závodního střediska nabitá k prasknutí. Bob posedával nervózně u dveří, a co chvíli vybíhal ven, aby se po minutě zase vrátil. Když na něj konečně přišla řada, vešel do ordinace, koutkem oka se podíval na sestru vyplachující v umyvadle šampusky a na otázku lékaře, co mu chybí, špitnul: „Spíš mi něco přebejvá. Mám muňky!“ Doktor se na něj nevěřícně podíval a ujistil se: „Cože máš?“ „Muňky,“ zašeptal tichounce Bob a podrbal se. Starý felčar se zatvářil vážně, vstal, přešel ke dveřím, otevřel je a do plné čekárny zahlaholil: „Představte si, Černoch chytil filcky a příde s tím na středisko!“
Po opadnutí první laviny hurónského smíchu zavřel, otočil se k Bobovi, jehož obličej měl v tu chvíli barvu pionýrského šátku, a povídá: „To si musíš dojít na náměstí do drogérie k Pitnerovi a koupit si takovou vodičku na hubení obtížného hmyzu! Nepamatujete se, sestři, jak se to svinstvo na psí blechy menuje?“ obrátil se na od smíchu slzící sestru u umyvadla. „Saracil!“ vyprskla.
To bylo v pondělí. Ve středu ráno seděl Bob v čekárně znovu. Samozřejmě se na jeho nebohou hlavu snášely uštěpačné poznámky, neboť zpráva o muňkách v jeho kalhotách se po fabrice roznesla rychlostí blesku. Když vešel do ordinace, doktor se na něj přes brejličky udiveně podíval a se šibalskou tváří se ptá: „Copak, to ten Saracil nezabral?“
„Právě, že zabral až moc,“ skuhrá Bob a stahuje kalhoty. A lékař uviděl něco, co ještě za svoji dlouhou praxi nikdy nespatřil. Nešťastníkovi se od pupku až na stehna sloupla kůže.
Doktor si pošoupnul brýle a podíval se zblízka. „Nojo, ty filcky už opravdu nemáš!“ konstatoval. „A četl jsi vůbec návod u toho Saracilu?“
„Nečet. Řikal ste, abysem se tim namazal, tak sem se namazal.“
„Nojo, ty vole, ale ten sajrajt se musí ředit jedna ku desíti!“
