Lovoš a sumec
Vím, zní to zvláštně, ale souvislost, i když se to nezdá, existuje. Tak tedy: loňského léta jsme se vypravili na výlet v následují sestavě. Já, Květa, yorkšírek Timmy a muž-rybář. Poslední v tom to příběhu sehrál podstatnou roli. Po D8 je do Lovosic kousek, když jsme dojeli k Labi, nastal nejdůležitější úkol dne – najít místo, kde bychom muže-rybáře a psa usadili. Velmi podstatné, představa, že najdeme místo, které nebude splňovat představu (i to je těžké uhodnout) je lepší nedomýšlet.
Faktorů víc než dost, počínaje vhodným přístupem do vody, poblíž strom, kde by se našlo útočiště před sluníčkem a nejpodstatnější, aby v daném úseku braly ryby. První dvě podmínky se teoreticky splnit dají, poslední ne, ale děj se vůle boží... Timmy, přestože je na výstupy zvyklý, byl tentokrát ušetřen (podstatnou roli sehrálo počasí, bylo dost horko) se zřejmě se smířil s faktem, že bude dělat společnost páníčkovi. Květa mě sice ujišťovala, že výstup je nenáročný (známé své, každý si pojem nenáročný vykládá dle svých fyzických schopností), ale znám Timmíka čeho je schopný, když se mu nechce jít dál (na vysvětlenou: postaví se před Květu a hypnotizujícím pohledem zkouší jestli se zželí a vnutí ji roli osobní řidičky), a protože by mi svědomí nedalo, tak by Timmy měl dvě osobní řidičky (představa v tom teple nepřijatelná) a co kdyby takový servis začal vyžadovat pravidelně? Ale souhlasím, že výstup byl (z mého úhlu pohledu) středně náročný. Když jsme zdolaly vrchol, tak jsme zapomněly na případné útrapy, které na nás cestou potkaly (tedy mne, když jsem přelézala padlý kmen a ignorovala zákony fyziky), protože pohled na krásu Českého Středohoří nás bohatě odměnil.
Na vrcholu je možnost občerstvení, ale pouze o víkendu a my jsme na vrchol vyrazily ve všední den (nebyly jsme jediné, kdo smutně hleděl na zavřené dveře). Cesta zpět, jako z každého kopce byla namáhavější, ale nás tak příjemně nadopovala a naladila krása shlédnutého, že jsme ji téměř nevnímaly.
Auto jsem zaparkovala v ulici, která pokračuje turistickou cestou na Lovoš (kam bych ho také dala?) a to jsem nečekala, co nás potká. Zaparkovala jsem na místě u plotu, kde mohlo parkovat cca 5 aut. Pečlivě jsem si prohlídla okolí, žádnou značku zakazující stání nebo zastavení jsem nenašla, ani ceduli upozorňující na soukromý majetek (proto jsme s klidem vyrazily na vrchol). Překvapení se dostavilo, za plotem číhal majitel (to si tedy počkal) a když nás uviděl následoval monolog, který triumfálně zakončil větou „vy si myslíte, že když jste z Prahy, tak můžete všechno“. To už bylo přes čáru, namítla jsem, že pokud je to jeho pozemek, má ho mít označený ať dopravní značkou nebo jiným způsobem a že když už mi vyčítá Prahu, tak já mu také nevyčítám, kolik mimopražských aut parkuje v ulici, kde bydlím a nevartuji u okna a nekřičím na každé mimopražské číslo, které tam zaparkuje! Následovala věta „vy jste drzá jako opice“, a my se s Květou téměř válely smíchy!
Když jsme dojely ke zbytku naší výpravy, bylo zřejmé, že ryba nebude, ale vše bylo jinak... Kolem na loďce projížděl rybář a jak se stává, zamotali se jim vlasce. Náš rybář to zvládl bez velkých emocí (i zázraky se dějí, jestli z radosti, že jsme se ve zdraví vrátily nebo že se zbaví Tomka), my s Květou pozorovaly hladinu řeky a užívaly si relax po výstupu, když jsme současně měly stejnou vidinu, jak rybář na loďce cosi vytahuje z vody. Na tu vzdálenost to byla záhada a halucinaci jsme zavrhly. Rybář se po chvíli vracel, zastavil u nás a z loďky „vyhodil“ velrybu a zeptal se mně, jestli ji chci! No jak jsem všichni zírali si neumíte představit, ale s Květou jsme jednohlasně zvolaly, ano chceme! Rybář odjel a náš rybář se zatvářil jako Herodes. V tom momentě se seběhli všichni zvědavci z blízkého okolí, aby uviděli pořádnou rybu, nepřeháním, měřila 1 metr. Náš rybář ji odmítal (kdyby ho ulovil tak určitě ne) a řešilo se dilema, jestli svobodu nebo na pekáč. Co dodat, pekáč vyhrál při představě kolik stojí porce sumce v restauraci určitě každý pochopí. Po následující výhružce „já ho zpracovávat nebudu“ jsem hrdě prohlásila, že to zvládnu. Cestou do Prahy Květa navrhla: co ho prodat někde v restauraci, jsem začala mít obavy (nezákonné myšlenky se rychle ujmou), na dotaz jestli už sumce jedla a po odpovědi, že ne, mi bylo jasné, že neví co navrhuje. Když jsme velrybu dopravili na balkon, začala jsem „lovit“ na netu návod jak ji zpracovat. Pokud víte jak vypadá zabijačka (já to znám jenom z filmu), tak je to obdobný proces, spočívající v zavěšení ryby za tlamu a stažení kůže a dalších úkonů. V tom momentě mi došlo, že jsem si sáhla na dno svých sil a schopností (bez zkušeností). Nakonec jsme zvítězili, rybář se umoudřil a pomáhal (představa ryby na pekáči sehrála podstatnou roli).
Co závěrem: ryba byla vynikající, podělili jsem se o ní s přáteli i o story, která se k ní váže, tak jako teď s vámi. Až nebudete vědět co s volným časem a popadne vás touha shlédnout krásy Českého Středohoří, neváhejte si vyrazit na Lovoš (těch kopců je víc než dost, na které se dá vystoupat, jak pravila Květa) a všechny stojí za to, ovšem bez záruky, že se domů vrátíte s velrybou.