POČÁTKY FILMU PRAOTEC ČESKÝCH KAMERAMANŮ, JOSEF BRABEC.
Kdy skončil film jako varietní číslo a kdy se začala psát historie filmu jako umění? O tom svědčí vzpomínky Josefa Brabce, vyučeného pekařem v Jablonci, kudy kdysi projel první potulný podnikatel se živými snímky. Brabec byl natolik okouzlen, že se vydal do Prahy, kde doufal najít příležitost, seznámit se s živými obrazy spíše než v Jablonci. Osud tomu chtěl, že byl přijat do služby u vinohradského cukráře Aloise Jalovce, který byl filmem ještě posedlejší než Brabec. Dokonce prodal firmu i s dílnou a přes noc se stal filmovým producentem. Sám byl uměleckým šéfem, jeho švagr František Tichý figuroval jako „ekonomický náměstek“ a Josef Brabec, ten byl děvečkou pro všechno. Tak se zrodil „První český a křesťanský kinematografický závod Illusion“. Cedule upozorňovaly, že toto „divadlo živých obrazů“ je k vidění na Slovanech.
Programem Illusionu byly na počátku jen krátké snímky, ale posléze delší, bohatší a pestřejší, až dosáhly šedesáti minut. To byla hraniční mez, kterou si oči diváků, namáhané mrkáním projektoru, ještě mohly dovolit. Tak se promítal Výlet do Itálie, Bitva u Casablanky či Ruská pěchota s hudbou. Ale také už „Východ dělnictva z Ringhoferovy továrny na Smíchově“, což byla podle reklamy „snímka skutečná“
Byla k tomuto jarmarečnímu podnikání od Aloise Jalovce notná dávka odvahy! Jalovec riskoval a Josef Brabec šel s sebou. V krátkém čase se vypracoval od nosiče reklam k vrcholným stupňům filmového žebříčku. Brabec tenkrát, bez nároku na honorář či patent, vylepšil obloukové světlo projektoru; získal si ovšem důvěru šéfů a když se Illusion přestěhoval do bývalé šermírny na Václavském náměstí, byla Brabcovi svěřena dokonce kamera. Jalovec si totiž uvědomil, že může jedny a tytéž diváky přivábit znovu jen tehdy, jestliže jim nabídne, stejně jako Kříženecký, vlastní aktuality. Nehledě na to, že začala Illusion tlačit ke zdi konkurence společnosti Kinofa, která si vepsala na své plakáty první filmové snímky vlastní produkce.
Tak tenkrát v dřevěné boudě vedle biografu vzniklo nové Brabcovo království – laboratoř se standardní kvalitou zpracování filmového pásu. Tady na několika metrech, jen spoře osvětlených červenou lampou, černaly pruhy celuloidu, které projely neforemnými kamerami typu Erneman. On sám kromě práce za kamerou vymyslel námět, napsal scénář, a když bylo třeba, vystoupil i jako herec, zatímco tu malou chvíli točil klikou kamery výrostek, angažovaný na těch pár minut.
Ve spolupráci se starým panem Jalovcem vznikla dokonce veselohra o cholerové nákaze v Praze. Aby se odlišili zdraví Pražané od nakažených, kolorovali dokonce oba pánové film a to mělo podle svědectví tisku úspěch přímo strhující. Ale ve filmu se tenkrát nesčítaly jen úspěchy; došlo i k zoufalým debaklům, které potom končily v pověstném Stallichově pytli. Pan Stallich byl jakýmisi „sběrnými surovinami“ českého filmu a tak celuloid, kterému nemohl proud světelných paprsků propůjčit život, protože nebylo co oživovat, posloužil aspoň k výrobě viksu na leštění bot.
Kvůli světlu se nejraději točilo na střechách mezi komíny anebo na dvorku hned vedle biografu. Na střeše paláce Assicurazioni Generali natočil Brabec záběr tehdy módního tance, argentinského tanga. Jenže v nejlepším zasáhla konopištského pána srbská střela a tak se stalo, že zase jednou výstřely děl umlčely múzy. Zmlkl i Illusion a Brabec se musel hezky ohánět, aby ho Ernemanka ušetřila zákopové války. Člověk se dnes neubrání úsměvu, když listuje dlouhým seznamem děl, která jednou provždy zaznamenalo skleněné oko Ernemanky, jež při Brabcově vyprávění stála na kuchyňském stole jeho bytu. Byla to historka chudého děvčete, které bylo svedeno lehkomyslným malířem, vyhledalo pomoc u pokoutní andělíčkářky a nakonec zemřelo. Snímek o prvním máji zase vypráví o dobrodružství mladého muže, který je svědkem zásnub své milé se starým záletníkem. Na city diváka zaútočil i film, v němž si záletná žena pana stavitele podrobila mladého inženýra. A podobně; na soudobém plakátu se dozvíme“ ceny míst k sezení Kč 3,-, k stání Kč 2,-. O lask .přízeň a hojnou účast prosí majitel.“
V sentimentalitě si nezadal s předchozími díly další film: „Vaše citlivá srdce jistě ustrnou, až zříte, co vytrpí a zkusí dráteníček – tklivý to román uneseného dítěte o šesti dílech, jejž předvádí na vánoční svátky bio Konvikt“. Ve filmu „Když valčík zní“ zase natáčel Brabec lásku operetního zpěváka k děvčeti z myslivny. Podobných filmů byla spousta.
Ale nejhezčí léta strávili Brabec a jeho Ernemanka přece jen ve vlastním studiu na Vinohradech. To se tenkrát spojil kameraman se spisovatelkou Theou Červenkovou, aby založili Filmový ústav, firmu, která měla konkurovat začínajícím akciovým továrnám AB s americkým kapitálem. První film se stal propadákem. Zkoušeli tu i první přepis Babičky; začal tu filmovat také režisér Václav Wasserman, který tu s Brabcem vytvořil první filmový přepis Nerudovy povídky Kam s ním? Všechny exterierové snímky vznikly na Malé Straně. Během filmové úpravy Kvapilovy Bludičky, nahromadily se v útrobách Ernemanky dlouhé metry zkrouceného filmu a kameraman musel prohlásit k hercům:“ Už se, pánové dámy, nenamáhejte, mám v aparátu střeva!“ Režiséři a producenti si v takové chvíli rvali vlasy, herci je konejšili a kameraman se stoickým klidem nabíjel nové kazety. A všude z pavlačí a dokonce i z intimních koutů domácího příslušenství přihlíželi diváci a hlasitě komentovali herecké výkony. Truchlivé scény je na sebe upozornily včas zvukem gramofonu nebo harfy, které měly zřejmě navodit náladu herců. A když se vyklubalo z mraků slunce, mohl Brabec opět nastoupit ke kameře.
Ale jednoho dne Brabec s Theou Červenkovou ztratili své šance v konkurenčním boji a počala likvidace Filmového ústavu. Kameraman s cylindrem, jak se Brabcovi říkalo, nakonec přešel do ateliérů AB, které ho vzaly na milost. Ernemanka pracovala pro cizí pány až do chvíle, kdy ke slovu přišly kamery se záznamem zvuku. Na takovou už Brabec neměl a tak skončil jako střihač negativů při úpravě práce šťastnějších kolegů. Starou neforemnou Ernemanku o váze 16 kg si však ponechal. „Byla to kolikrát šmíra, co jsme dělali,“ řekl s omluvným úsměvem. „Promítali jsme všechno, co jsme natočili. Každý metr byl pro nás dobrý. Ale i návštěvníci byli tenkrát daleko méně nároční, než dnes.
Text: Slavomír Pejčoch Ravik
Koláže: Olga Janíčková
Foto: Bedřich Kocek
Zapomenuté osudy - 9
dy módního tance, argentinského tanga. Jenže v nejlepším zasáhla konopištského pána srbská střela a tak se stalo, že zase jednou výstřely děl umlčely múzy. Zmlkl i Illusion a Brabec se musel hezky ohánět, aby ho Ernemanka ušetřila zákopové války. Člověk se dnes neubrání úsměvu, když listuje dlouhým seznamem děl, která jednou provždy zaznamenalo skleněné oko Ernemanky, jež při Brabcově vyprávění stála na kuchyňském stole jeho bytu. Byla to historka chudého děvčete, které bylo svedeno lehkomyslným malířem, vyhledalo pomoc u pokoutní andělíčkářky a nakonec zemřelo. Snímek o prvním máji zase vypráví o dobrodružství mladého muže, který je svědkem zásnub své milé se starým záletníkem. Na city diváka zaútočil i film, v němž si záletná žena pana stavitele podrobila mladého inženýra. A podobně; na soudobém plakátu se dozvíme“ ceny míst k sezení Kč 3,-, k stání Kč 2,-. O lask .přízeň a hojnou účast prosí majitel.“
Ale nejhezčí léta strávili Brabec a jeho Ernemanka přece jen ve vlastním studiu na Vinohradech. To se tenkrát spojil kameraman se spisovatelkou Theou Červenkovou, aby založili Filmový ústav, firmu, která měla konkurovat začínajícím akciovým továrnám AB s americkým kapitálem. První film se stal propadákem. Zkoušeli tu i první přepis Babičky; začal tu filmovat také režisér Václav Wasserman, který tu s Brabcem vytvořil první filmový přepis Nerudovy povídky Kam s ním? Všechny exterierové snímky vznikly na Malé Straně. Během filmové úpravy Kvapilovy Bludičky, nahromadily se v útrobách Ernemanky dlouhé metry zkrouceného filmu a kameraman musel prohlásit k hercům:“ Už se, pánové dámy, nenamáhejte, mám v aparátu střeva!“ Režiséři a producenti si v takové chvíli rvali vlasy, herci je konejšili a kameraman se stoickým klidem nabíjel nové kazety. A všude z pavlačí a dokonce i z intimních koutů domácího příslušenství přihlíželi diváci a hlasitě komentovali herecké výkony. Truchlivé scény je na sebe upozornily včas zvukem gramofonu nebo harfy, které měly zřejmě navodit náladu herců. A když se vyklubalo z mraků slunce, mohl Brabec opět nastoupit ke kameře.